Ech, báťuško Potěmkine…
Martin Bernátek (Brněnská potěmkiáda, DN 2/2012) kvůli akutním sporům o magistrátní prostředky pro brněnskou kulturu stylizoval Centrum experimentálního divadla jako příznak zkostnatělosti „v brněnské divadelní kultuře zřizované městem“. Z perspektivy brněnského diváka je však produkce CED rozhodně tou svižnější jevištní praxí. K inscenačním principům jednotlivých představení i scénických cyklů podle Dostojevského, Havla, Čapka jistě lze leccos podotknout. Ale v zásadě Husa i Divadlo u stolu nabídly v posledních letech dost povzbuzujících činoherních zážitků. Kdybych už nutně na sebe bral inkvizitorskou kápi a vydal se po Brně za příklady zkostnatělého imitování divadelního provozu, spolufinancovaného magistrátem, začal bych úplně jinde než v CED.
Martin Bernátek přinesl užitek spíše svým celkově kritickým postojem ke způsobům, jimiž byla a je (a patrně dále bude) vedena diskuse o financování (nejen brněnské) kultury. „Svádět problémy na rezidua ‚bolševismu‘ je dnes anachronismem, příznakem neschopnosti vyložit současný vztah kultury a politiky…“ K užitečnému osvětlení kritizovaného způsobu myšlení a vyjadřování je však nutno také přihlédnout k obecným intelektuálním zvyklostem, jež se zdaleka nevztahují jen na brněnské divadelníky. (Ostatně velká slova padala i při relativně nedávných dotačních sporech pražských divadelníků s tamním magistrátem.) Problém je v tom, že jsme všichni zvyklí zdůvodňovat legitimitu osobností a institucí ba celého státu především odkazy na minulost. To je letitý a nejen český zvyk. Možná je to dokonce zlozvyk, ale my nemáme jiný mravní horizont než historický. Při vžitém způsobu argumentace bude tedy obvykle ve hře nějaké minulé datum, na něž se bude zejména (poškozená?) strana sporu odvolávat. Tím nejbližším je pro nás samozřejmě listopad 1989.
Naše diskuse komplikuje také syndrom „vodníka bojujícího proti pánům“, jenž je rovněž neodmyslitelnou součástí našeho veřejného života. Za svou politickou svobodu jistě vděčíme tomu, že se neztotožňujeme s institucemi, které si zřizujeme. Dnes si zvolíme poslance, zastupitele a jejich prostřednictvím vládu,obecní úřad, magistrát, primátora, hejtmana. Už zítra jim vyhlásíme nesmiřitelnou válku. To je v pořádku; pouze despotické systémy nutí občany, aby se mlčky identifikovali s veřejnými institucemi. Ale i svoboda projevu má své pasti. Například jsme zvyklí předstírat si, že je-li kdokoliv jmenován předsedou, prezidentem, primátorem, ministrem čehokoliv, od toho okamžiku rozhoduje zcela neomezeně a napříč zdravým rozumem. Populární slogan o aroganci moci je výrazem právě tohoto přesvědčení. Ve skutečnosti ale dobře víme, že v demokratickém systému většina politických rozhodnutí – těch dobrých i špatných – je výsledkem úporného vybalancovávání mnoha vlivů, sil a zájmů. Dost často, ne-li většinou navrhovatel (magistrát, ministerstvo, vláda, obecní úřad, politická strana) vyjde od konstatování, že 2 + 2 = 4, aby se po úmorných vyjednáních dospělo přibližně k formulaci, že 8 − 3,2 = 4,8 a to jen v případě úspěchu a bez záruky, že totéž bude platit ještě zítra. „Mě to uráží!“ podotkl už před lety jeden významný uměnovědec, když se v roli experta zblízka seznámil se složitostí politických jednání o rozpočtu města. Věřil totiž, že k pravdě se dochází jinak, morálněji, nikoliv kompromisy.
Vždy je možné odvolat se k veřejnosti s tím, že politici, kteří se mezi sebou domlouvají podle prastaré zásady „dej a bude ti dáno“, jsou nemorální kšeftaři. Kdežto my, moralisté, (umělci, odborníci, občanská společnost, veřejnost, lid, střední třída, všichni rozumní lidé celého světa atd.), ačkoliv si nepochybně také pečlivě hlídáme své konkrétní zájmy, máme zcela čisté svědomí. Stejně tak je ovšem možno podsunout zištné, případně politickomocenské úmysly komukoliv, kdo se zúčastní jakýchkoliv jednáních, případně do nich vstupuje mediálně.
Máme svobodu. Ale svoboda má také svým způsobem nás. Nejenže veřejný zájem je vydán našim ctižádostem a animozitám. I my, jeden každý, jsme v podstatě vydáni napospas veřejnosti. Zdá se také, že věříme, že v případě významných sporů dojdeme k řešením, jen bude-li veřejná atmosféra mediálně zahřívána aspoň na stupeň blížící se bodu varu; insinuace jsou pak běžným palivem. Příliš radioaktivní články ovšem jako vedlejší účinek zanechávají zamoření negativními náladami s předlouhým poločasem rozpadu. Potom… proč se dneska všichni tak nespokojeně ošíváme?
Pavel Švanda
Komentáře k článku: Ech, báťuško Potěmkine…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
