Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Edinburské ochutnávky 2013 (No. 1)
A je to tady. Další ročník edinburského Fringe vypukl! Zase o něco větší co do počtu „show“ i nově adaptovaných divadelních prostor.
Narozdíl od předchozích ročníků zaznamenal Edinburg Fringe 2013 markantní nárůst divadelních produkcí, zatímco stand-up komedie, tradiční tahoun festivalu, stagnují (na vysvětlenou, jde o populární – nejen – britský fenomén, kdy komik u mikrofonu baví obvykle přiopilé publikum tu více tu méně vtipnými historkami a glosami ze života, zatímco si politicky nekorektně utahuje ze všeho a všech, sebe a diváků nevyjímaje). Žánrové třídění ve festivalové brožuře je poněkud matoucí. Rozlišuje kabaret, dětská představení, komedii, tanec a pohybové divadlo, muzikál a operu, a pak samostatné „divadlo“, v němž vedle sebe zcela náhodně řadí adaptace klasických předloh, klauniádu, site-specific projekty i povšechné přesahy do ostatních kategorií. Ale neztrácejme hlavu a vzhůru do díla!
Co se mého letošního příjezdu do Edinburgu týče, přepečlivý výběr hostelu na rušné třídě Cowgate (jedna z předních výsp Fringe), se ukázal mít svá úskalí. Když mi recepční s úsměvem objasnil, že v tuto roční dobu hospody zavírají až v pět hodin ráno namísto ve tři, pomyslela jsem si, že ho asi Londýn, kam se chystá na studia, docela jistě zklame (poslední pintu omamného moku mu tu nalijou už v nekřesťanských jedenáct večer). Co naplat, drsné Skotsko se nezapře. A tak mi stačilo zvítězit nad rafinovanou záklopkou okenní tabule, aby hlomoz z ulice o stupínek polevil a i já se mohla, posílena přerývaným spánkem, vnořit do festivalového opojení, jemuž Edinburg každoročně v srpnu propadne na něco málo přes tři týdny (já ale budu muset z divadelní kocoviny vystřízlivět kvůli neodkladným závazkům už za tři dny).
Na ulicích “vyrostly” festivalové stany, výlohy obchodů zkrášlily propagační plakáty. Kostely i putyky se proměnily v divadelní sály v každém koutě Starého města a vzdálenosti jsou tak malé, že mezi nimi stihnete přebíhat s destiminutovou rezervou mezi představeními. Edinburg je jednou velkou scénou, každý pór dýchá divadlem. Davy návštěvníků (a popravdě, velkou část tvoří samotní účinkující) se přes sebe valí ve vzrušeném rytmu čtverylky (nemluvím samozřejmě o starousedlících, kteří na tuto dobu pronajmou svá obydlí a zmizí z města).
Kouzlo Edinburg Fringe spočívá ve faktu, že je přístupný všem, kdo zaplatí pronájem sálu (investice se souborům nevrátí v monetární podobě, ale v nasbíraných kontaktech a zkušenostech). Vedle zavedených a mezinárodně uznávaných osobností tu tak vystupují velmi mladí performeři, kteří obvykle technický deficit kompenzují nesmírným nasazením. Kvalita vystoupení však kolísá.
Jak se na Fringi zorientovat?
Nasnadě jsou následující přístupy:
Pročíst si důkladně program čítající 2 800 „show“. Nepravděpodobná vyhlídka, že? A i kdybyste byli vrcholně disciplinovaní, anotace k produkcím mohou být zavádějící. Ústy Irvina Welshe vyzdvihnou komedii skotského performera, která mimo jiné pojednává o Margaret Thatcherové (aktuální téma, říkáte si). Fakt, že umělcův akcent je silnější než těžkotonážní nájezdová rampa, je už ale váš problém. A přestože vám většina skromně rozehraného, leč vášnivě podaného vyprávění zůstane utajena pod nánosy neidentifikovatelného slovního průjmu (omlouvám se za neuctivé slovní spojení podmíněné mou frustrací), odtušíte, že k někdejší předsedkyni vlády se ztvárněná postava odkazuje, jen aby zkrotila svou sexuální tenzi.
Bodová hodnocení místního tisku zdobící plakáty účinkujícíh nemají o nic větší výpovědní hodnotu vzhledem k „hvězdičkové inflaci“ kritik propagujících festival.
Můžete se samozřejmě nechat strhnout asertivními výpady letáčkářů, v ulicích města zvoucích na svá vystoupení (nezřídka, zvláště začínající umělci, nabízejí dva lístky za cenu jednoho či vstup zcela zdarma), anebo se spolehnout na „značková“ jména, která prověřily uplynulé ročníky a posbíraná ocenění. V mém případě by pak volba neomylně padla na vybroušené skeče osobité americké dvojice Pajama Men, taktéž ze Spojených států pocházejícího mima Dr Browna (pod nálepkou stand-up komika se skrývá jen marketingový tah!), vizuálně jímavou poetiku australského uskupení Perth Theatre Company a divadelního souboru Ad Infinitum z Velké Británie.
Souhlasím ovšem s výkonnou ředitelkou festivalu, paní Mainland, podle níž je Fringe příležitostí k objevování „nového a neočekávaného“. Nezbývá něž risknout kritérium osobní inklinace k žánru/tématu produkce nebo „šuškandy“ mezi návštěvníky.
První produkce
Přesvědčena mladou agilní čínskou kritičkou, že představení jejích rodáků The God of the Common Man souboru Theatre SanTuoQi/Performance Infinity si prostě nemůžu nechat ujít, zavítala jsem do divadla nesoucího příléhavý název theSpace on North Bridge.
Theatre SanTuoQi/Performance Infinity: Thor of the Common Man. The God of Thunder is sent to stop mankind’s endless warring across the globe. How will he react when the faithless people cast him out? Inspired by 18th-century author Yuan Mei’s absurd and humorous Censored by Confucius: Ghost Stories, and an exploration of the Chinese people’s complex relationship with the traditional God of Thunder. Writer and director, Zhao Miao, combines classic Chinese shadow play and Nuo Opera with western physical theatre. SanTuoQi make their Edinburgh debut following their success at the Festival d’Avignon last year. FOTO archiv
Jak jsem se dozvěděla, čínský státní aparát pohybové divadlo podporuje a zajímá se, co se na jeho půdě děje i v zahraničí (na rozdíl od činoherní tvorby jej pravděpodobně považuje za ideologicky „nezávadné“). Výsledkem může být právě zmíněná inscenace kombinující jak ve fyzickém jednání, tak v hudebním podkresu východní a západní vlivy. Vychází z asijské tradice loutkařské stínohry, zatímco na otevřené scéně operuje s plošnými, ze dřeva vyřezanými figurkami. Tanečníci ustrojení do černých hábitů v příšeří tlumených reflektorů takřka splývají s pozadím. Výraznější je snad jen představitel boha Thóra v červeném kabátci, s rudým naddimenzovaným zobákem a slaměnou, hnízdo připomínající, pokrývkou hlavy. Naopak nediferencované bílé loutky zastupující lidskou rasu vystupují opticky do popředí po způsobu černého divadla. Problém tkví v provedení, které nenechává příliš prostoru pro fantazii, a poměrně komplikovaný příběh se skrze složitý text stejně k divákovi nepřenese. Zejména popisná manipulace s dvojdimenzionálními postavičkami s nepohyblivými ramenními klouby nebyla vizuálně mimořádně působivá ani čitelná.
V dalším výběru edinburských produkcí snad už budu úspěšnější.
Komentáře k článku: Edinburské ochutnávky 2013 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
