Edinburský diář (No. 1)
Konec srpna se v mém diáři už po tři roky plní návštěvami Edinburghu. Vrcholí tam třítýdenní Fringe festival a obvykle je na jeho konci k vidění to „nej“ z celého programu. Loni čítal přes dva a půl tisíce „shows“ a tento počet každým rokem narůstá. Jindy ospalé městečko s poněkud démonickým panoramatem středověkého hradu a starých věžových budov, jež svou nahuštěností připomínají zámek Chambord na Loiře, probudí k běsnému životu neuvěřitelný mumraj umělců a divadelních nadšenců. Téměř na každém rohu vyrostou „venue“, leckdy otevřené jen pro tuto příležitost. Hraje se všude, kde to technické parametry dovolí. A že duch města odrážejí často osobité prostory! Ideální místo pro žádost o ruku a líbánky, doporučuji z vlastní zkušenosti. Je nadlidský úkol zorientovat se v několika set stránkovém programu festivalu. Má selekce se řídí řadou různých kritérií, mezi nimiž figuruje – přiznám se – i osobní inklinace ke komediálnímu žánru. Výběr je ale dřina. Uvidíme, jaký obrázek Fringe letos vyvstane.
Snímek JEFF J. MITCHELL
Bezkalhotkové nasazení
Hned po odpoledním příjezdu do Edinburgu jsem si prošla Royal Mile, hlavní třídu pouličních performerů, kde vám na každém kroku nutí letáčky mladí umělci, zvoucí na svá představení. Ohromná konkurence je nutí dělat cokoli, jen aby upoutali. U mě to vyhrála parta kluků probíhající „královskou míli“ ve stažených kalhotách. Nebyla jsem jediná. V hledišti The Caves neboli v Jeskyni, jak byly tyto divadelní prostory příznačně nazvány, to mužské osazenstvo prohrálo na celé čáře. No Pants Thursday neboli Bezkalhotový (nebo Bezkalhotkový?) čtvrtek, je název čtyřčlenné irské chlapecké skupiny (jeden z nich je technicky Angličan, ale patřičně se za to stydí) i jejího vystoupení. Je poskládané ze skečů, které zesměšňují všechno, co je po ruce, sebe sama nevyjímaje.
No Pants Thursday - Čtvrtek bezkalhotový, nebo bezkalhotkový? Snímek archiv souboru
Co chybí do profesionálního projevu, dotahuje maximální nasazení. Na přetřes přijdou biblické i historické postavy, společenské stereotypy, mnohdy postavené na hlavu (ty jsou nejzdařilejší), a samozřejmě – jak to snad ani v Anglii nemůže být – travestie a (bi)sexualita. Zuřivá masturbace na jevišti (hraná zády k divákům) je už prakticky podmínkou přijetí na Fringe.
První útok na Podbřišek
Fringe nenabízí jen lehkou komedii, i když ta v programu převládá. Představení My Filthy Hunt, jež bych přeložila jako Můj oplzlý hon, v produkci Horizon Arts and Richard Jordan Productions Ltd. je hrané v prostorách nazvaných Underbelly (Podbřišek). Neslibovalo žádnou uhlazenou zábavu ani sofistikované intelektuální přemítání.
Strašně krásné představení! Událost, pro kterou musíte přijet na Fringe! Zaslouží si, aby bylo vyprodáno každý večer!
Gang čtyř postav (dva herci, dvě herečky) od začátku razantně atakuje obecenstvo přehráváním svých traumat plných vzteku spojeného se zoufalým hledáním východisek z těchto frustrací. Pseudofilosofická „tázání“ sexy-aktérky v podprsence (i ona si nese svou dávku bolesti) po smyslu života, kterým představení kulminuje, mě až vytáčela. Exploze emocí, kterou herci neúprosně chrlili, byla pro mě i na hodinové představení příliš silnou náloží. Zvláště když se chýlila noc a já chtěla ve svém diáři „odškrtnout“ ještě jednu komedii.
V Podbřišku podruhé a líp
Mim, který si říká Dr Brown, nabízí představení Doctor Brown Becaves. Je to údajně světoznámý britský umělec, na nějž bylo vyprodáno i při jeho pražských vystoupeních.
Dr Brown. Snímek archiv
Přeplněné Underbelly s diváky vesměs s pivními kelímky v rukou bylo v deset večer dobře naladěno. Mimo tedy mě, jak už jsem zmínila. Neměla jsem ostatně ani ten půllitr. Všichni zdáli se být natěšeni na svého oblíbeného komika. Očividně přesně věděli, jaký styl zábavy očekávat. Poté, co se třikrát rozsvítilo a opět potemnělo prázdné jeviště – očekávání samo už vyprovokovalo výbuchy smíchu, vřítil, respektive zřítil se na jeviště muž s plnovousem. Je oděný v kimonu a zprvu celý zamotaný do zadní opony, kterou právě strhl. Následně s minimalistickou mimikou a mlčky zkoumá diváky. Nechápe, co po něm chceme, a my nechápeme, co po nás chce on. V tom je kouzlo celého vystoupení, které kupodivu provokuje publikum jako málokteré fyzické divadlo. Zkoumání provázejí bizarní nápady, neomalenosti, podivínství a trapnost, která vyvolává nezadržitelný smích. Několikrát se mu neubránil ani sám performer. Pro mne to je důkaz živého divadla, fungující komunikace. Bravo. Přece jen jsem první den na letošním Fringi mohla jít spát s pocitem dobře nasměrovaného životního úběžníku.
Očekávání z příštího dne je živené napětím z oslavované české La Putyky, a jestli mi to můj biorytmus dovolí, tak z celonočního představení (nejdelší letošní produkce na Fringi) Hotel Medea.
Komentáře k článku: Edinburský diář (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
