Edinburský diář (No. 2)
Začíná britské „bankovní volno“ a mumraj v Edinburghu sílí. Počasí na místní poměry stále přeje – dnes pršelo jen asi do tří odpoledne. Ostatně, ve Skotsku by bylo překvapení, kdyby tomu bylo naopak, a diváci, kteří si již dopředu koupili deštníky a pláštěnky, by se bez denní spršky cítili, jako kdyby jim u kasy vrátili špatně drobné.
Putyka v kostele jménem Zoo
Ač jsem místnímu klimatu přivyklá, přesto to mé zdraví trochu odneslo a já musela vynechat některá slibná představení. Návštěvnosti divadla ale toto počasí vesměs prospívá, venkovním putykám festivalového městečka už méně. Ještě že to zachraňuje česká výprava Rosti Nováka, která poskytuje oba zážitky v ceně jednoho. A aby toho nebylo málo, zprostředkovává je na půdě protestantského kostela (který jinak slouží jako komunitní centrum). Výklad názvu těchto prostor – Zoo Southside – nechám na fantazii čtenářů.
La Putyka v Edinburghu. Snímek VERONICA MACLEOD
Představení La Putyky netřeba popisovat. Prošlo drobnými úpravami, aby lépe vyhovovalo místním podmínkám a bylo srozumitelné zahraničnímu publiku (představení je mírně zkrácené, hraje se v angličtině, závěrečná píseň je vypuštěna). Rosťa Novák si mi po vystoupení postěžoval, že se tentokrát nepovedlo jako jindy. Jeho počáteční obavy z nízké návštěvnosti – po zkušenostech s Fringe před třemi lety – se naštěstí ukázaly liché. Několikrát se souboru podařilo vyprodat celý sál, zisky prý dokonce lehce převyšují náklady. A zdejší kritika pěje ódy. Kromě originality a mistrovství účinkujících v jednotlivých oborech vyzdvihuje hudbu. Našla jsem jedinou recenzi, která se ohrazovala, že břichatí klauni jsou ze staré školy a zábava je povýtce krotká. S tím zjevně nesouhlasila dívka, kterou jsem po vystoupení slyšela v zákulisí horlivě brojit proti nadměrnému hluku „československé“ produkce, který ruší ostatní soubory v budově. Nečekaným úspěchem byla nominace prvního českého pivního cirkusu na hlavní divadelní cenu festivalu – Total Theatre Award – za fyzické divadlo. Fringe má ostatně k pivní kultuře blízko, uvážíme-li, že se zrodil jako alternativa oficiálního Mezinárodního uměleckého festivalu v hospodách. Dnešním představením se La Putyka s festivalem hrdě loučí. Nejen za sebe říkám: Díky, byli jste skvělí!
Příliš opožděná recese
Připadala jsem si trochu jako v letištní hale, když mi tlampač uvnitř Pleasance Domu korektně oznamoval poslední výzvu pro diváky představení Spent! Tohle letadlo mi neuletělo. Na Fringe je běžné vysmívat se vážným, nedotknutelným tématům.
Michele Smith a Dean Gilmour v Torontu. Snímek archiv
Komediální duo Michele Smith / Dean Gilmour z Toronta a jejich složitá koprodukční spolupráce kanadských divadelních společností Why Not Theatre/Theatre RUN/Theatre Smith-Gilmour na svých letáčcích slibují „srandu z chamtivých bastardů, kteří způsobili recesi v roce 2008“. Pravda, nijak zvlášť odvážné téma. Briskní proměny charakterů referujících o vzniku finanční krize mají ovšem úctyhodnou dynamiku a variabilitu. Centrální příběh dvou zkrachovalých bankéřů přeživších sebevražedný pokus mohl ale být rozpracovanější a nedějové pohybové etudy o něco kratší. Je mi líto, že dvojice nemohla přijet na Fringe před rokem či dvěma, kdy inscenace vznikla. V ovzduší, kdy umělci na poslední chvíli přepisují svá show, aby okomentovali pouliční nepokoje a masové rabování, které propukly v Anglii před třemi týdny, hodně zestárla.
Ach to Podbřiško!
Sehnat dobré ubytování v Edinburghu v době festivalu není hračka, a to nejen proto, že jsou ceny minimálně dvojnásobně navýšeny. Má volba nebyla nejšťastnější. Ačkoli nemám nic proti tomu obhlédnout si pěšmo celé město, nemusím vyhlídkové trasy absolvovat každý den je proto, abych se vůbec dostala do místa festivalového dění. Naštěstí v pátek přijel manžel, vzal otěže pevně do svých rukou a přestěhoval nás přímo do centra, na Royal Mile (hotel samozřejmě rezervoval půl roku dopředu). Odtud je to už jen pár kroků do mého oblíbeného Podbřišku (Underbelly) a v něm na australskou multimediální podívanou The Adventures of Alvin Sputnik pozvanou a produkovanou domácí Underbelly Productions.
Snímek Underbelly Productions
Představení jednoho (loutko)herce si vypomáhá kreslenou projekcí, tématem je dobrodružná mise jakéhosi – řekněme – astronauta Alvina Sputnika na dno oceánu za záchranou lidského druhu. Tim Watts hraje s dojemnou naivitou a citlivým zaujetím pro detail. Hrdinovo tělo tvoří obvykle čtyři prsty jeho ruky, na něž druhá ruka „nasazuje“ miniskafandr. Do sebe zahleděný výraz poutá pozornost ke každému ohybu jeho „údů“ (a to i z poslední řady, jak můžu potvrdit). Ztišená poetika dětského snu diváka doslova pohltí. Skvělá produkce.
Zklamu všechny
kdo se těšili na popis nokturnového posezení v Hotelu Medea. Nevypověděl mi službu organismus, tradičně nastavený spíše na noční život, ale komunikace s „press office“, který nebyl s to uspokojit velkou mediální poptávku po představení. Nezbývá mi, než si namlouvat, že jsem o nic nepřišla.
Must see!
Přidávám zato – bez překladu – recenzi La Putyky ze zdejšího festivalového deníku The Stage, jež vyšla se razítkem Must see!
One more drink before closing? This spectacularly energetic circus show from the Czech Republic takes place in a bar at closing time. Bodies are sprawled over tables, the party is over and the manager just wants to shut up for the night. But he’s soon swayed into doling out free beer to the audience and indulging in a little bit of volatile-looking ‘pinky drink’ himself.
What follows is visually inventive, vibrant and exciting. Two paunchy, drink-pickled men become suddenly agile, tumbling and bouncing about the set. A tipsy woman in crimson performs a staggering, solo waltz. Curtains are pulled back to reveal a trampoline and a kind of human ping-pong game ensues. There’s even a rather alarming man-sized puppet that stalks the stage before losing its head.
The music gives the whole thing an extra kick and an air of barely-controlled chaos prevails. The set echoes this, a collision of colours with a junkyard aesthetic, a thrown-together quality. The whole thing ends, fittingly, with an ingenious and surprisingly elegant bubble dance. The faux-drunkenness wears a bit thin by the end, but the show is in all other ways exhilarating.
Komentáře k článku: Edinburský diář (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
