Edinburský diář (No.3)
V Edinburghu se náležitě ochladilo. Celsiova stupnice klesla na nekřesťanskou devítku. Spustila se mi rýma a mám co dělat, abych představení nerušila nutkavým posmrkáváním (nejsem v tom sama: regál s kapesníky v lékárně u našeho hotelu zeje prázdnotou!). Na mém seznamu stále figurují desítky show, kterým kritika přiřkla magickou formuli „must see“, případně „not to be missed“. Času je málo. Dnešním dnem se Fringe uzavírá a znatelně vylidňuje.
Většina souborů sbalila kufry už včera a po třítýdenním vyčerpávajícím maratonu odcestovala domů (Cirque La Putyka nevyjímaje). Přesto se umělci po skončení svého vystoupení stále ještě houževnatě snaží proplatit svou poukázku na mezinárodní věhlas a naléhavě nabádají diváky, aby o jejich show řekli ostatním, ať už ústně nebo prostřednictvím různých sociálních sítí.
Oscar zuří
Na doporučeních festivalová nabídka stojí. Proto se někteří návštěvníci cítí podvedeni, není-li představení, kterému dali přednost před stovkou jiných, podle jejich gusta.
Spencer Maybe ve své performanci The Last Trilogy. Snímek ELSA DEVIL
Britský performer Spencer Maybe, se kterým jsme se seznámili ve festivalovém stanu u kelímku pinty, pokračuje v nestřídmé konzumaci alkoholu (vyklopil do sebe bezmála čtvrt lahve vodky) i během svého nočního kabaretního vystoupení The Last Trilogy v baru kostela – již známé prostory nazvané ZOO Southside, kterým vládne česká „Putyka“. Vtípky proložené písněmi začínajícího komika očividně nesedly Oscarovi, mladíkovi v publiku s nevraživým pohledem a rukama složenýma v odmítavém gestu na prsou. Alespoň mám za to, že vychrstnutí nedopitého piva do obličeje performera se nedá v našem kulturním módu dešifrovat jako aplaus. Ovšem i to je Fringe.
Queenie servíruje trochu silný čaj. Snímek archiv Edinburgh Fringe Festival
Silné kafe, pardon čaj, servíruje – a to doslova – postarší dáma ve svém interaktivním „site-specific show“ pro tři diváky/aktéry Tea with Queenie (v Greenside). Rozpravy o mateřství a opuštěnosti ve stísněné kůlně mi svou bezkoncepčností připomínají návštěvy babičky (ta, připouštím, nepeče tak dobrý koláč). To je také Fringe.
Fringe multikulturní
Festivalu se účastní umělci ze 40 zemí světa. Jedním z témat, která komunikují, je právě protínání kultur.
Indický básník a performer Siddhartha Bose. Snímek LIAM DAVENPORT
Indický básník a performer Siddhartha Bose buduje své energizované solové vystoupení Kalagora (jméno hrdiny poskládané ze slov „černý“ a „bílý“) na barvité poezii dojmů ze tří velkoměstských výsep – Bombaje, New Yorku a Londýna. Protože jsem rok strávila v Kalkatě , nemohla jsem si nemohla tuto surrealistickou exkurzi s šesticí Indů po boku (tvořící zbytek publika v podzemních prostorách ZOO Roxy) nechat ujít. Na stejném místě můžou návštěvníci okusit i další představení okořeněné indickou „masalou“. Trojice aktérů z Indie, Karibiku a Skotska (soubor Dance4) prozkoumává ve svém pohybovém „cvičení“ zdroje kulturní autenticity pomocí desetidobého rytmu. Představení nazvané úderně Ten je současně i jakousi meditativní lekcí – je znát, že hlavní performer je profesí učitel.
Tyto fringové přesahy se lépe vyjímají na menších komorních scénách. Proto například jinak celkem zdařilé drama Silken Veils amerického souboru Ines Wurth ve velkém Assembly George Square nevyznělo. Inscenace využívá loutek a stínohru jako pojítek hlavní hrdinky s jejími iránskými kořeny, před nimiž se snaží utéct. Prostory Assembly George square bohužel nestimulují potřebnou intimní atmosféru psychologického rozkrývání sebezapírání. Škoda. Ale umělci si na Fringi nemohou své prostory příliš vybírat. Jak mi řekl Rosťa Novák, jeho soubor byl vděčný za kostel.
Pornografický papoušek
Pomalu se dostávám k vystoupením, jimiž pro mě festival vrcholí. Když jsem před dvěma lety viděla show dvou amerických komiků, kteří si podle svého „outfitu“ říkali The Pajama Men (Shenoah Allen a Mark Chavez), byl to pro mě zážitek číslo jedna.
Poetika souboru zůstala i po dvou letech stejná... Shenoah Allen a Mark Chavez aneb Pajama Men ve své nové show In the Middle of No One, již kromě Edinburghu uvádějí v Soho Theatre v Londýně. Snímek JANE HOBSON/London News Pictures
Poetika jejich humoru zůstala stejná. Jejich představení In the Middle of No One (v Assembly Hall) se opět vyznačuje sérií skečů, v nichž se oba „pyžamáci“ popasovávají s řadou bizarních charakterů (žena se strženým obličejem, pornografický papoušek, mluvící čelo čela) v ještě bizarnějších situacích volně propletených do jednoho dějového toku. Jejich výrazový repertoár je úctyhodně široký a třebaže se pochopitelně občas některé rysy jejich postav opakují, „převtělují“ se do nich s osobitou přirozeností. Vynikající souhra jim umožňuje nabourávat fixní strukturu vystoupení improvizovanou nadstavbou a nezřídka při tom pobaví i sami sebe.
Theatre adi infinitum: Translunar Paradise. Snímek archiv souboru
Edinburgh Fringe 2011 adieu! Snímek SHAWN RODRIGO
V srdci Fringe, na náměstí Bristo, připíjím s pintou Staropramenu v ruce letošnímu ročníku. Kde se ještě včera tísnily davy, máme dnes pro sebe celý stůl. Některé festivalové stany zmírají, jiné jsou už demontované. Jen pro kritikou ohvězdičkované plakáty letošních představení (přilepené na každém nároží) a divadelní nadšence, kteří si prodloužili „bankovní volno“, aby „vymáčkli“ z festivalu poslední kapky života, Fringe ještě neskončil…
Komentáře k článku: Edinburský diář (No.3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
