DN 4
Komentář Josefa Hermana Přicházejí, odcházejí, maršálové se vrací k nedávnému konkursu na post uměleckého šéfa činohry Národního divadla. Jak známo, osm oslovených režisérů se odmítlo do konkursu přihlásit, takže ředitel ND Ondřej Černý mohl být nakonec rád, když se režisér Michal Dočekal uvolil ve své šéfovské práci pokračovat. Josef Herman srovnává tuto čerstvou zkušenost se zahraniční praxí: U nás ovšem šéfové a ředitelé zpravidla neodcházejí na základě dopředu dohodnutých termínů, ale skandálů a afér. Drží se svého místa, jak mohou, neboť tu nefunguje přirozená cirkulace mezi špičkovými posty, vědí tedy, že další příležitost sotva dostanou, ať byli dobří nebo špatní. Naopak ve světě si top osobnosti zvyšují renomé právě výčtem významných působišť – zdržet se někde déle znamená klesnout v ceně.
S tématem divadelních šéfů koresponduje náš nepravidelný cyklus rozhovorů Na téma, tentokrát s ředitelem plzeňského divadla Janem Burianem, který je současně předsedou Asociace profesionálních divadel. O vztahu některých českých radnic ke svým divadlům, Jan Burian říká:… ale pak jsou města, respektive některá volební období, kdy převládne pocit, že se zejména musí šetřit a že ředitel divadla je politická funkce, s níž lze něco vyhandlovat.
Jinými slovy, o cirkulaci výrazných režijních osobností na šéfovských místech a ředitelských postech, jaká probíhá například v německy mluvících zemích, si můžeme zatím nechat zdát. Naše tradice a naše politická kultura jsou zkrátka odlišné.
Titulní velkou recenzi tentokrát věnujeme poslední premiéře Dejvického divadla. Inscenace režiséra Miroslava Krobota je divadelním přepisem filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho Muž bez minulosti. Zdá se, že dvě minimalistické poetiky se šťastně protnuly. O představení z prostředí bezdomovců s Davidem Novotným v hlavní rolí píše autorka Marie Zdeňková např. toto: Inscenace má sílu a výživnost polévky pro potřebné. A ta není falešná.
V hlavním rozhovoru se představuje herec Jiří Štrébl z Divadla Komedie, který exceluje v monodramatu podle knihy Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Interview pod názvem Říkali mi soustrastně Herr Schauspieler se vrací i do doby, kdy se absolvent Vysoké školy ekonomické rozhodoval pro hereckou dráhu.
Na stránkách věnovaných zahraničí je hlavním příspěvkem rozhovor se současnou španělskou dramatičkou Palome Pedrero u příležitosti české premiéry její hry Anna 11.března v opavském divadle. Recenzi inscenace od Vladimíra Hulce, která se stala i naším Sukcesem měsíce, si můžete přečíst na našich kritických stránkách.
Méně nadšení vyvolává současná původní televizní tvorba. Vladimír Just ve svém pravidelném sloupku Úvahy posttelevizní píše o chatrném scénáři televizního filmu Zasaženi bleskem.
Na stránce Mladých a neklidných pokračuje polemika mezi mladými kritiky Michalem Hábou a Vojtěchem Varyšem: Být mimo dobro a zlo přece člověku/umělci neupírá možnost kritizovat: jen znamená, že na hodnocené neuplatňujeme morální kritéria, říká např. Vojtěch Varyš (předpokládáme, že tato polemika bude dále pokračovat na webových stránkách DN).
Polemiku doplňuje anketa o dramatické tvorbě České televize. Sedm statečných divadelních autorů odpovídá na otázky, zda byli někdy osloveni veřejnoprávní televizí ke spolupráci a co si oni sami myslí o dnešní úrovni dramatického vysílání.
Poslední dvě stránky tohoto čísla Divadelních novin přinášejí čtenářsky vděčné pravidelné rubriky. Milan Uhde pokračuje ve vzpomínkách na své brněnské divadelní začátky Co na sebe vím. Martin Jirous píše Na Oáze s Magorem. A Ludvík Vaculík v Dopisech bez hranic píše Břetislavu Rychlíkovi mimo jiné o tom, že opravdu vyrazili se ženou do divadla: Byli jsme v Dlouhé na takové montáži ze Shakespearovských motivů, kam nás pozvali Žížalovi, naši přátelé z Budějovic: jim není zatěžko jezdit do divadla do Prahy. Bylo to výborné představení v žánru, který nemáme rádi.
Komentáře k článku: DN 4
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
