Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    DN 8

    Nahněvaný bloger Vojtěch Varyš označil v dopise Klarinovi Goldflamovu inscenaci Babičky ve Studiu Ypsilon za svůj nejhorší divadelní zážitek a nit nenechal suchou ani na Ypsilonce samotné. Kritik Zdeněk A. Tichý má jiný názor a v Goldflamově „Básni a Pravdě“ vidí především svérázný komentář a hru s kultovním románem české literatury. Ani Jiří Lábus – podle něj – jen nerudne, nýbrž vytváří v panu Proškovi stárnoucího bonvivána, který si rozkošnicky užívá cestování s panstvem. Viz recenze Jak Goldflam četl Babičku a Engelse.

    Osmé Divadelní noviny tohoto roku vycházejí v rozšířeném vydání za stejnou cenu. Vložili jsme do nich navíc rozsáhlou zprávu Jana Dvořáka Divadlo cechu grafiku o pozoruhodném divadelním konání mužů této profese (Pilař, Born, Šalamoun, Kulhánek ad.) odehrávajícím se mimo oficiální scény od konce sedmdesátých let minulého století do počátku nového tisíciletí.( Dvořákovu zasvěcenou stať doprovázejí unikátní fotografie z produkcí s kuriózními názvy jako např. Noc plná wášní aneb Strejček Škrhola či Prodaná nevěstka.) A navrch jsme přidali několik recenzí (premiér je víc než dost a místa v běžném vydání málo), byť inscenaci Černé panny  v Pražském komorním divadle bychom nepominuli tak, jako tak: viz  Marie Zdeňková: Žádný recept na mírové léčení. O Černých pannách píše i Petra Hůlová, upozorňuji však, že četba jejího sloupku Co sakra ví Evropané o islámu? předpokládá mít trošku silnější žaludek.

    Jindra Janoušková působí ve Východočeském divadle víc jak čtvrt století a podle mého soudu patří k nejosobitějším herečkám domovského souboru. Hraje však míň než by mohla (a chtěla?), být ženou ředitele divadla nemusí být vždycky výhoda. Prý se tím netrápí (prý se vůbec – i v životě – málo čím  trápí ), řekla mi v rozhovoru, který jsem nazval Sedávej panenko v koutě, buď jista, že nenajdou tě.

    Když byl německý dramatik Thomas Brussig  na skok v Praze, nenechal si Vladimír Hulec ujít příležitost a pořídil s ním obsáhle interview. Je nejen o prozaickém, filmovém a dramatickém díle proslulého autora, ale i „ostalgii“, obtížném vyrovnávání se s minulostí, pokračující pornografizací společnosti a různých národních povahách. Najdete ho pod titulkem Cítím se víc Čechem než Němcem.


    Komentáře k článku: DN 8

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,