DN 16
Možná to vyzní sebevědomě, ale je to tak: Divadelní noviny jako jediné periodikum v zemi už řadu let publikují nejobsáhlejší, a pokud jde o hlavní program úplnou, reflexi našeho nejvýznamnějšího divadelního festivalu. V tomto (šestnáctém) čísle plzeňskému DIVADLU věnujeme čtyři tiskové (kritické) strany uvedené souborným titulem Cestami i necestami (východo)evropského divadla, kritický žebříček, s bodováním i zahraničních festivalových hostů, a náš obvyklý sukces a propadák.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že můj předchozí editorial podnítí k filipice naše mladé rozhněvané blogery. Je to vždy útvar služebný a jestli některou jeho formulaci vyhrotím, činím tak proto, abych nenápadně povzbudil zájem o četbu aktuálního vydání našeho časopisu. Zdá se ale, že odpor vůči tzv. vousatému světu (včetně úsměvného tvrzení o nesnesitelnosti Beatles a písniček Suchého a Šlitra) není jen provokativní snaha vymezit se proti „legendárním hodnotám“. Je to i jistá sublimace jevu, který je přirozený a o kterém v uplynulém – řekněme patnáctiletí – nebylo kupodivu vidu ani slechu: generačního konfliktu. Tím víc potěší, když se mladá spisovatelka Petra Hůlová ve sloupku Manifest konformismu přihlásí k tradici a Handkeho Spílání publiku v generačně módním Divadle Komedie označí jako zpupnost a – jak z kontextu plyne – jako císařovy nové šaty. (Mimochodem, tenhle Handkeho text je vousatější než vousaté Divadelní noviny – pochází z časů, kdy pěli živí Beatles a Suchý se Šlitrem.)
Budu pokračovat v tomto duchu a dále doporučím spanilým čtenářkám a čtenářům původní interview Lucie Němečkové se Stanislavem Zindulkou. Je nejen o jeho cestě českým divadlem, je i o účtování s životem a se smrtí, která je mu vzhledem k věku nablízku.
A další zajímaví starci v tomto čísle: Radim Vašinka, který v slampoetry nevidí než prostomyslnou zábavu hodnou týnejdžrů. Nebo Ludvík Vaculík, jenž v dopise Břetislavu Rychlíkovi uvažuje o našich cikánech alias Rómech a jiných důležitých společenských tématech, které se ale vůbec netýkají divadla. Anebo Milan Uhde, jehož vzpomínky na ty dávné „vousaté“ časy výrazně rozšiřují naši kulturní paměť. ( A přitom se čtou jako detektivka, anebo ne?).
Nakonec si dovolím obrátit na ruby výrok jistého, už dávno zemřelého starce, který nám, tehdy dvacetiletým, na sklonku šedesátých let vůbec nepřipadal jako fosilie, nýbrž málem jako Pánbůh. Jana Wericha: Mládí samo o sobě není žádná hodnota. Protože mladý blbec bude jednou starý blbec.
Přeji, pokud možno, příjemnou četbu nových Divadelek. Láska přece hory přenáší.
Komentáře k článku: DN 16
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
