Divadelní noviny > Názory – Glosy
Egomaniaci
Egomanie se šíří republikou jako ledovka, co zastaví veškerou komunikaci. Čemu se ale divit, když v čele štvanice metelí naši lišáčtí prezidenti. Pálit vajíčky po hlavě státu není dvakrát vkusné, ale oč slušnější jsou výroky exlišáka, jimiž si otírá podrážky o politického rivala, jenž se nemůže bránit? A proč bychom měli házet oba lišáky do jednoho pytle? Zkrátka proto, že si v něm pospolu a veřejně tak libují coby egomaniaci v posledním stadiu.
Když se Michael Kocáb v přímém televizním přenosu podělí s diváky o své podezření, že ještě z dob Prognostického ústavu jsou Zeman a Klaus vazalové KGB, máme se hořce smát, anebo jen nevěřícně kroutit hlavou? A co když jejich ega pouze jako Petřínská rozhledna a vysílač na Ještědu přerostla nuzácké poměry české kotliny a obdivně hledí do dálav ruských stepí a veletoků říše středu?
Zemanův politický rozhled však přináší i nečekané průzory. Úvahy o velvyslaneckém postu pro Jaroslava Tvrdíka, arbitra česko-čínských obchodních vztahů, patří do kategorie znamenitých zpráv. Kdo jiný než nadvakrát odstupující, sebelítostivý ministr obrany, který poté zruinoval České aerolinie, by dokázal rozklížit naše vznikající přátelství s Čínskou lidovou republikou?
Nezlobme se však na zrcadlo, když sami máme křivou hubu. V jednom z posledních čísel Reflexu vyšel pozoruhodný text herce a hudebníka Jana Budaře Nejsilnější místo na Zemi, v němž popisuje svou cestu kolem posvátné hory Kailás v západním Tibetu. Budař celou třídenní strastiplnou pouť proplakal, dílem z vyčerpání, dílem ze strachu o život. Což o to, někdo se vzteká, jiný se lituje, proč si ale takový existenciální zážitek nenechat pro sebe? No, nevím, má žena obešla Kailás bezmála dvacetkrát, měla občas ve výpravě i sedmdesátníky, a neuronila při tom slzičku. Egomanický herec uvěřil ve svou výjimečnost, o niž má povinnost se podělit děj se co děj.
Egomanie nemá ale jen obskurní anebo směšně exhibující podoby. Propuká nenápadně jako lehké nachlazení. Mezi ohrožené jedince patří vedle politiků a umělců i obyčejní divadelní publicisté, včetně mě. Mám už ale odpracováno, zatímco jiní stojí na začátku, avšak o inscenacích matadorsky referují, jako by jim vlastní ego zaclánělo výhled. Závěrem mám proto jediné přání: aby tito mladí začátečníci alespoň nepoužívali ich-formu. Děkuji.
Komentáře k článku: Egomaniaci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
