Egon Kulhánek: Na řízení divadla se mi kapitánské zkoušky hodí
S Egonem Kulhánkem, ředitelem Hudebního divadla Karlín, jsme zkusili probrat radosti i strasti řízení divadla s největší diváckou kapacitou v Praze.
K čemu byste přirovnal řízení divadla?
Rád a často Karlín přirovnávám k velké zaoceánské lodi. Vezete tisíc pasažérů, je tam několik palub, taky slušné podpalubí, posádka, které musíte od kormidla velet – a hlavně jako kapitán musíte neustále sledovat počasí – vkus a náladu diváků jsou faktor stejně nevyzpytatelné a proměnlivé. Nikdy nevíte, jestli se nedostanete do bouřky.
Takže jste něco jako Titanik, na jehož palubě hudba stále hraje?
Tak o té souvislosti bych nerad hovořil (smích). Titanic plul za úplného bezvětří, obloha byla čistá, a jak to dopadlo. Než jsem se stal zdejším ředitelem, kormidloval jsem možná menší, i když také dost velké divadelní lodě. Čím je loď větší, tím větší má setrvačnost, pohnete kormidlem a loď zatočí až za nějaký čas. Prostě už o premiéře musím definitivně vědět, co budeme dělat za rok či dva. Používám i jiné přirovnání: jako sadař dřu, starám se, ale až za dva roky, když sklidím, poznám, jestli se urodilo. Plánovat s takovým předstihem je spíš věštbou z křišťálové koule. Musíte se rozhodovat na základě intuice a instinktu, a ne jen v té chvíli známých veličin.
Na lodi jako v divadle je třeba držet kurs, mít intuici, reagovat pokud možno dřív než uprostřed bouřky.
Říká se, že do Karlína teče hodně peněz, co vy na to?
Často slyším otázku, proč má Karlín dostávat příspěvek od města, když jiná muzikálová divadla ho nemají. Je třeba připomenout, že hodně takových podniků vzniklo z pragmatické kalkulace. Muzikály se hrají v sálech, které nepočítaly s divadelním provozem, obvykle v bývalých kinech s jinou než divadelní velikostí jeviště i kapacitou sálu. Tomu se musela přizpůsobit i velikost produkcí. Mimochodem, žádné z muzikálových divadel, která vznikla, nepočítá s prostorem pro orchestr. Charakter sálu také určí, kolik lidí na jevišti potřebujete – na karlínském jevišti nevystačíte se čtrnácti lidmi zpívajícími na halfplayback, musíte počítat alespoň s osmadvaceti lidmi v company, k tomu adekvátní počet sólistů a různě velký orchestr, někdy symfonický, někdy rockový. To všechno za cenu vstupenky, která je se soukromými produkcemi velmi srovnatelná.
Takže dotace vám umožňuje kvalitu?
Provozní příspěvek od zřizovatele umožňuje našemu divadlu dělat v Praze muzikál tak, jak se dělá všude jinde ve světě. To znamená s „dospělým“ živým orchestrem a s dostatečně velkým počtem lidí v company. Přibližně 60 % rozpočtu si vyděláme vstupným a nějakých 40 % doplní příspěvek zřizovatele. Počítat s čistě tržní cenou je vzhledem ke zdejší ekonomické situaci nereálné – vstupenka by stála přes tisícovku.
Panuje však názor, že muzikál není třeba dotovat.
Ale to přece není pravda. Dost se divím, jak snadno se ten blud šíří. Podívejte se alespoň po Evropě, stejné muzikálové domy, jako je Karlín, se podporují v Budapešti, Vídni, Bukurešti nebo Varšavě, například. Nedávno jsem se o tom sám přesvědčil v Minsku. Každá s Prahou srovnatelná metropole v kontinentální Evropě si vydržuje podobnou scénu.
Vám se vytýká typ repertoáru. Co se hraje v uvedených domech?
To je velmi různé. Ve Vídni mají stagionu, kde hrají muzikály typu Fantom opery nebo Elisabeth. Inscenaci reprízují třeba tři čtyři měsíce v kuse. Je to blízké systému divadla v Londýně nebo v New Yorku. V Budapešti, kde je velká operetní tradice, střídají operetu s muzikálem tak půl na půl. Ve Varšavě operetu už vůbec nehrají, je to čistě muzikálové divadlo provozované jako u nás v miniseriálech. V Minsku je to trochu jinak, kombinují výhradně operety s původními ruskými muzikály. Nedá se generalizovat, konkrétní situace odvisí od lokální kulturní tradice.
Jaké jsou v takových divadlech soubory?
Díky tradici mají třeba v Budapešti vynikající operetní i muzikálový soubor. Umožňuje to tamější vynikající školství. U nás vyšší muzikálové vzdělání poskytuje pouze JAMU v Brně, absolvent DAMU nebo HAMU jako by slovo muzikál na škole nikdy neslyšel. Hlavně v Praze se vede polemika, jestli interpreti mají především zpívat a odpustíme jim nedostatky v herectví, nebo je to lepší naopak. Ale především je špatné, že takovou polemiku vůbec vedeme. Interpreti v hudebním divadle by měli umět všechno. Jenže takových, jako jsou například Ondra Brzobohatý, Jiří Korn nebo Lucie Bílá, je tu jen pár.
Patří ještě do Karlína opereta?
Patří, ale podle mého soudu se její tradice přeceňuje. Nabízíme operetu v míře, která odpovídá diváckému zájmu. Rádi bychom ji hráli častěji, protože, na rovinu, nemáme v ní přinejmenším v hlavním městě konkurenci. Bylo by to pro nás vlastně jednoduché a pohodlné – proč se trápit s muzikálovou konkurencí? Ale zájem o operetu klesá. Začíná to tím, že operetní publikum je přece jen trošku starší. A na večer se takovému publiku už nechce vycházet na představení do města, to raději v sobotu odpoledne. Jenže přestavět naše velké dekorace z odpolední operety na večerní muzikál je časově i technicky nemožné. A potom, máme pořád dokola opakovat pár titulů, když už sto let nikdo pořádnou novou operetu nenapsal?
Opereta předpokládá stálý soubor, sbor a orchestr, kdežto muzikálu se lépe žije s týmem, který si sestavíte na míru. Těžko je ubytovat pod jednou střechou.
V Karlíně se vždycky hrála opereta i muzikál, skloubit se to dá. Nemůžeme jít cestou broadwayských produkcí, protože v New Yorku je nesrovnatelně větší divácký potenciál, jiná tradice daňového systému a veřejné podpory. Nejlevnější vstupenky se pohybují okolo osmdesáti dolarů, průměr je kolem stovky. Když něco frčí, klidně zaplatíte 170, 180 dolarů za vstupenku. Je tam navíc velmi tvrdá konkurence, ale taky institut kategorizace divadel, který nastoluje rovné podmínky pro daňové úlevy i pro ceny vstupenek. Pak můžete mluvit o divadelním podnikání. Ale ve střední Evropě, kde je cena vstupenky regulovaná dotací bez jasného systému? V Praze, kde metropolitní činohra na Vinohradech stojí kolem dvě stě osmdesáti korun? Můžete tu podnikat se vstupným přesahujícím tisícovku? Že by se opereta dělala líp se stálým souborem, o tom žádná, jenže kde ho vzít a jak ho zaplatit? Ani opereta se ve školách už neučí, tak kdo ji bude zpívat?
Mluví se často o tom, že by se Karlín měl privatizovat. Co vy na to?
Pokud by se v Praze privatizovala všechna divadla, pak je to výborný nápad. Ale pokud zůstane někdo dotovaný, a někdo ne, což deformuje ceny vstupenek, pak je to neproveditelné. A také nevím, k čemu by to bylo. Jestli se očekává, že pak bude Karlín stoprocentně soběstačný, je to iluze. K tomu vedou jen dvě cesty: vstupenka přes tisíc korun, nebo propustit orchestr, polovinu sólistů a company. A výpravu zmenšit také o polovinu. Pahýl, co by z toho zůstal, by rychle umřel na nezájem diváků. Tvrdím, že muzikál v podobě, v jaké ho děláme, nejde v tomto domě v Praze dělat dlouhodobě za tržní cenu. Jestli někdo dokáže opak, smeknu před ním.
Nezabírají tituly jako Carmen u diváků hlavně proto, že v nich hraje Lucie Bílá?
Carmen, Aida, to je fenomén mimo všechny kategorie, ale stále se nám předhazuje. Proti tomu jsme přece nasadili Producenty nebo Vraždu za oponou a do ní obsadili Ondřeje Brzobohatého, Ivanu Chýlkovou a další, jako jsou Milan Šteindler, Jaromír Dulava, Hanka Křížková nebo Monika Absolonová. Jenže polistopadový vkus pražských diváků dlouhodobě formují především původní české věci převážně řekněme operního typu, obsazované interprety popmusic. A my se to pokoušíme kusy, jako je Vražda za oponou, změnit. Výsledek? Stahujeme tento muzikál po necelých dvou letech, protože o něj není dostatečný divácký zájem. My prostě nemůžeme hrát proti divákovi, my můžeme hrát pouze pro něj! Nemůžete jet lodí ve velké bouřce kolmo proti vlnám! Musíte jet alespoň bokem. Divák rozhodne, co se mu líbí, a my mu to nevymluvíme, kdybychom se snažili sebevíc. Nemůžete diváka lákat donekonečna na slevy, šetřit na menších kulisách, předstírat velký orchestr, a hrát v pár lidech. Nemůžete divadlo šidit, ale dělat na dvě stě procent, jinak brzy zavřete krám.
Myslíte tedy, že český divák chce vidět jiný muzikál než diváci jinde ve světě?
Když po revoluci přijel Adam Novák z Kanady s licencí na Bídníky, nikoho tu neznal, a tak hledal interprety tam, kde cítil, že najde profesionály schopné to zazpívat – takoví v popmusic tenkrát byli. Možná v podtextu doufal, že populární tváře přilákají diváka na neznámou věc, ale nemyslím, že to pro něj bylo primární. Důsledek? Pokud dnes neobsadíte známé tváře, nemáte šanci produkci prodat. Je to celosvětová anomálie, o níž můžeme diskutovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.
Carmen Václav Noid Bárta (Garcia), Peter Strenáčik (José) a Lucie Bílá (Carmen)
Je pro Karlín důležitější klasický repertoár, nebo novinky?
Základní otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Samozřejmě pro Karlín byly typické klasické tituly jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly! A zase budou, jenže se tu hrály docela nedávno a my musíme nabízet co nejširší spektrum. A tak samozřejmě hledáme i novinky. To je pro divadlo, jako je to naše, vůbec nejtěžší. Pro Karlín nemůže psát každý, máme svoje specifika. Zrovna nedávno jsem četl něco, co mě hodně bavilo, bylo to profesionálně připravené, ale prostě do menšího typu divadla. Menší divadla dělají původní tvorbu, neboť nemají jinou volbu: na zahraniční licence velkých muzikálů nedosáhnou, protože nemají živý orchestr ani dostatek zkušeností s licenčními tituly. A musí udržovat návštěvnost, jinak ekonomicky nevyjdou. Tvoří, aby vůbec existovali. Zdá se mi to mnohdy jako horší způsob. Mačkáte autory jako citron, ale je přece lepší, když vydají tu šťávu sami od sebe.
Kam tedy karlínské divadlo kormidlujete?
Platí, co jsem řekl na začátku: rozhoduje divák a my mu jen sloužíme. Přírodní zákon je platný pro komerční i dotovaná divadla bez rozdílu. Nabízíme mu, o čem si myslíme, že je nejlepší. Díky tomu, že jsme příspěvkovou organizací, můžeme a musíme udržet patřičnou úroveň. Na lodi jako v divadle je třeba držet kurs, mít intuici, reagovat pokud možno dřív než uprostřed bouřky. V malém českém rybníčku se může stát, že občas vyjedete mimo vítr. Jenže, Karlín je velká loď a muzikál plavba na širém moři. Čechy moře nemají, co s tím? Pro nás platí pravidla nikoli říční, ale námořní plavby. Jako kapitán tak musím mít respekt před každým manévrem. Mnoho omylů vám totiž přírodními živly neodpustí.
Komentáře k článku: Egon Kulhánek: Na řízení divadla se mi kapitánské zkoušky hodí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
