Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Ekologie ducha (I)

Jiří Hromada (1958) není jen hercem, dabérem a moderátorem, zkrátka člověkem od divadla, rozhlasu a filmu. Je neúnavným pozorovatelem a ultra aktivním účastníkem všeho, co ho v životě potkalo – aktivistou, tak trochu politikem, poradcem dvou ministrů, prezidentem dvou spolků. Když jsme se domlouvali, že by nebylo od věci, kdyby napsal vzpomínky, sehrálo svou roli i to, že pochází z Chomutova a že ze severu Čech máme v Divadelkách pohříchu málo informací. A také to, že odtamtud pocházíme oba, i když já chodil na průmyslovku, kde bylo ve třídách tak třicet kluků na dvě děvčata. Ale prošli jsme stejnými zkušenostmi a poznali stejné lidi, na které by se nemělo zapomenout. On na jevišti, já z hlediště.

Josef Herman

Poprvé hercem

Ve třetí třídě 3. ZDŠ v Jirkově nám „souška“ učitelka Keleová při hodině čtení oznámila, že budeme celý rok číst na pokračování Malého Bobše. Vy byste si ho sami nepřečetli – bude nám předčítat Jirka Hromada. Byl jsem moc pyšný a moc jsem se snažil, abych svůj první herecký výkon nezkazil.

Když jsem třídě dočetl, učitelka mě pohladila po hlavě a prorokovala: Jiříku, ty budeš číst jednou pohádky dětem v rádiu. Měla pravdu…

Pro školní rok 1969/1970 byla při chomutovském gymnáziu otevřena zvláštní šestá třída. Jmenovalo se to Experimentální studium pro nadanou mládež při ZDŠ a gymnáziu (vlastně to bylo prvorepublikové osmileté gymnázium, co je dnes normální). Složil jsem přijímačky a vzali mě. A tehdy se mi otevřel nový svět. Ve třídě nás bylo třicet jedenáctiletých studentíků z okresu. Cítili jsme se jako studenti z filmu Škola základ života. Když mne na první hodině profesorka vyzvala: Vstaňte, když s vámi mluvím, vstala celá třída, protože nám učitelé zatím nikdy nevykali. Začali jsme se učit jazyky (měli jsme povinně angličtinu) a jako první žáci jsme se dotkli množinové matematiky.

Tehdy jsem dostal nezapomenutelnou příležitost vystoupit poprvé na jevišti opravdového divadla – s opravdovým hercem! Naše třída byla vyslána do Městského divadla Chomutov na setkání dětí s tehdy velmi populárním Strýčkem Jedličkou. Zřejmě si všiml v průběhu své pískající, troubící, štěkající a jinak komunikující produkce, jak s ním vše prožívám, a vybral si mne na jeviště. Z recitací už jsem byl na diváky zvyklý, ale v této podobě byl můj vstup na jeviště premiérou.

Jak se jmeeenuješ? zapěl „strýček“ operním hlasem. Jirka! vypískl jsem dětským sopránkem a sklidil první bouřlivý potlesk od zaplněného hlediště. Kde bydlíííš, Jiiirko? Bez váhání jsem zapištěl: Doma! Sál zaburácel smíchem. A co máááte pěěkného domaaa? A Jirka to vzal o kvartu níž: Zááááchóóód! Diváčci i učitelé buráceli, Strýček Jedlička mne hladil po hlavičce, dal mi lízátko – můj první honorář – a já navždy propadl kouzlu divadla.

Divadlo na rynku

Vzápětí si mě na jedné z dětských recitačních soutěží STM všimli herci z Divadla na rynku, chomutovského divadla poezie. Vzniklo v roce 1964 nejprve pod názvem LEPORELO a sídlilo na náměstí v hornickém domě kultury. Říkali jsme tomu místu „Švermák“. Nabídli mi, abych účinkoval v jejich připravovaném představení. Dneska se usmívám, jak jsem to tehdy bral smrtelně vážně. Bylo mi jedenáct a recitoval jsem „chlapsky zkušeně“ Kainara, Bombardovací blues: Tak jsem si zpíval za války, když z umělýho medu bolely mě zuby.

Divadlo na rynku mělo velký kredit po celé republice, na soutěžích divadel malých forem patřilo mezi uznávané. Členy byli vynikající recitátoři, vesměs vítězové soutěží: Jindra Lenc, Jana Bláhová, Vláďa Soldán, Láďa Hrůza, Viktor Forman – a naše máma Jiřinka Čapková, šéfka. Kmenovým autorem byl severočeský básník Ladislav Tomáš Mastik. S nimi jsem se seznámil se světem jevištní poezie sestavené do dramatické koncepce (nejen náhodně podle toho, jaká básnička se mi zrovna líbila). Často jsme měli vyprodáno. Byla to doba divadel poezie a malých forem, lidi tenkrát chtěli poslouchat verše a měli zájem o kvalitní literaturu.

My mladší členové jsme secvičili hravou koláž z textů Miloše Macourka, Františka Hrubína a Františka Halase Ladění. Myslím, že vyladila úsměvnou náladu v tehdejším pochmurném klimatu. (Pro mne to znamenalo i zažít první zkušenost s televizí, která do pořadu pro mladé natočila krátký úryvek z tohoto představení.) Závažná, myšlenkově spletitá byla pak Mastikova Mysteria. Až na Wolkerův Prostějov jsem se s „Rynkem“ (jak jsme mu slangově říkali) vypravil s Písní o velikém pochodu Sergeje Jesenina, v celosouborovém pohybovém a sborovém přebásnění.

Atmosféra v Prostějově mne omámila. Koncentrace bytostí, pro které byla poezie smyslem života, byla nesmírně inspirující. S hlavou v oblacích a srdcem planoucím jsem absolvoval představení dalších souborů a pak do rána vášnivě diskutoval o provedení, autorech, o interpretaci.

Vyblbli jsme se ještě v Minikomediích Alberta Camuse a generačně zaprotestovali v Hele, my jsme generace.

Se souborem jsem prožil nádherná léta, kdy jsem se hledal a nacházel, kdy jsem smutnil samotou a naplňoval ji poezií a vášní ke kráse. Byl jsem nejmladším členem (můj dlouhodobý úděl v různých společenstvích), a tak mi ostatní byli rodinou, která mne tu a tam i vychovávala. Sjezdili jsme s představeními celou republiku, především ovšem severní Čechy.

3. ZDŠ podruhé

Po roce dorazila normalizace i na gymnázium a naši „talentovanou“ třídu soudruzi, co dělali pořádek, zrušili. Vrátil jsem se do sedmé třídy na základní školu v Jirkově, kde jsme dostali skvělého třídního učitele, Jaroslava Cyruse, legendu města Jirkova. Nastoupil po válce jako sedmadvacetiletý a založil Jirkovský dětský pěvecký sbor, který se vypracoval na špičkovou celostátní úroveň – mohl se směle postavit vedle libereckého Severáčku, pražského Kühnova sboru nebo brněnské Kantilény. Dne 21. srpna 1968 ale vylezl na střechu školy a sundal odtud rudou hvězdu, takže samozřejmě přestal být ředitelem. Nechali ho milostivě učit matiku a fyziku a vést pěvecký sbor. Ovšem když sbor něco vyhrál, pan Cyrus si nesměl jít pro cenu – převzali ji za něj zástupci školy nebo kulturního domu, kde působil.

Jednou mi nabídl, abych moderoval koncerty sboru a zkusil taky zpívat. Byl jsem pro. Snesl mé pubertální krákání a přijal mě. Tím mi otevřel další dimenzi: přivedl mne k hudbě a k moderování – další z disciplín herecké profese.

Na letních soustředěních sboru nebo na zájezdech jsem pak připravoval program pro oddechové večery – a snažil se všechny bavit dlouhé hodiny improvizovanými scénkami a četbou povídek (většinou Šimka a Grossmana). Další obrovská praxe k nezaplacení.

V sedmé třídě nás měl na občanskou výchovu soudruh ředitel školy. Jirka Hromada začínal pomalu rozum brát, pořád se hlásil, na něco se ptal a s něčím nesouhlasil. Třeba se zeptal: Jak to, že má moje maminka zdarma lékařskou péči, když se platí daně? Ředitel už toho měl dost: Hromado, ty seď a mlč, tebe si jednou vezmu do ředitelny, uvařím ti kafe a všechno ti vysvětlím. Třída obdivně zahučela – a já byl pyšnej, že půjdu do ředitelny na kafe. Ale když jsem nepřestával být aktivní (můj celoživotní problém), ředitel pronesl: Hromado, nech si to na později. Ty budeš jednou prezidentem. I tato předpověď se vyplnila – v gay hnutí a v Herecké asociaci. Ale na to teprve dojde.

Gymnázium Chomutov podruhé

Na chomutovský gympl mne přijali i podruhé – do humanitní třídy 1.C. Na čtyři kluky tu bylo devětadvacet holek! Naší třídní se stala profesorka Marie Zlámalová, na kterou nikdy nezapomenu. Ačkoli ona i její manžel měli aprobaci jako vysokoškolští profesoři, kvůli svým politickým postojům ji nesměli uplatnit. Učila nás český jazyk a láska k češtině a k literatuře z ní vyloženě čišela. Uměla naučit a zároveň byla nesmírně lidská. Velmi rychle jsme se sblížili, mimo jiné proto, že věděla, že moje máma je v nemocnici a já jsem na všechno sám. Podepisovala mi omluvné listy, kde přibývalo stále víc zameškaných hodin.

K recitaci na nejrůznějších akcích totiž přibylo další divadlo. V prváku si mě všiml režisér chomutovského ochotnického Divadelního souboru Karel Čapek – Josef Vykrůtil. Byl to spolek s velkou tradicí, kde hrál jako host i Eduard Kohout (Krále Oidipa). Vykrůtil řekl, že hledají kluka do hry Sníh nad limbou. Do komorního příběhu mladého Němce, kterého zajmou dva partyzáni při Slovenském národním povstání. Nevědí, co s ním, protože klukovi je teprve patnáct. Ačkoli nenávidí Němce, nakonec se s ním spřátelí – včetně ženy, která do hor utekla z vypálené vesnice. Příběh končí tím, že partyzány zajmou gardisti a nařídí Němci: Tak jsme tě osvobodili, tady máš zbraň, za odměnu všechny postřílej. On jim zbraň hodí pod nohy – a gardisté je postřílejí všechny.

Pak jsme zkoušeli Krásku a Zvíře. Já dostal Zvíře, které má s „druhým já“ v zrcadle dlouhé dialogy. Sedím ve vyučování a najednou se ozve hlášení školního rozhlasu: Student Hromada se dostaví do ředitelny. Ředitel mi sdělil, že volali z okresního rozhlasu. Prý jim onemocněla hlasatelka – mám tam jít a načíst zprávy. Pouštím vás, běžte. Oznámil jsem to své třídní a upaloval. Žádné zprávy samozřejmě načítat potřeba nebylo. Už na mě čekal režisér Josef Griml, který soubor Karel Čapek vedl: Natočíme ten hlas Zvířete ze zrcadla. Stalo se. A teď půjdeme do divadla a zkusíme to, ne? Protestoval jsem, že musím zpátky do školy, ale nepustil mě ke slovu: Nebuď blázen, kam bys chodil, teď už tě tam nikdo postrádat nebude. Moc mne přemlouvat nemusel – a tak jsme šli. Ovšem předsedkyně celoškolského výboru SSM gymnázia nelenila, o přestávce vyběhla do telefonní budky a zavolala šéfovi rozhlasu: Dobrý den, pane Židlický, je tam ještě Jirka? Jsem jeho spolužačka, víte, přítelkyně. – No, prosím tě, děvenko, ale nikomu to neříkej: natočili ty monology a šli to hned s režisérem odzkoušet do divadla. A předsedkyně SSM to okamžitě běžela vyzvonit třídní profesorce Zlámalové. Druhý den už na mě třídní čekala ve vratech školy. Byla nezvykle přísná: Pojďte okamžitě do kabinetu. Tě bůh… Co bude?

V kabinetu na mne už s úsměvem zamžourala svýma šibalskýma očima za silnými dioptriemi: To jste tomu včera dal! Musím vám dát dvojku z mravů. SSM se uklidní a ředitel taky. Ale příště mi všechno hlaste předem, zlobě závistivců se musí předcházet.

A bylo to.

(Pokračování.)

• Autor: Jiří Hromada
• Publikováno: 15. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ekologie ducha (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ