Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Ekologie ducha (III)

DISK

Čtvrťáci začali v DISKu studovat hru Ladislava Balleka Pomocník. Já byl ve třeťáku a čtvrťáci mě pozvali na roli advokáta Bjelika. Nebyla velká, ale pak se začala studovat Lásky hra osudná od bratří Čapků. Režisérka Jana Kališová mi svěřila roli Dottora, který se Scaramouchem (Vláďa Beneš) tvoří dvojici, jako bývali Voskovec a Werich. Moc mi to zprvu nešlo… nebyl jsem dost vtipný. Režisér Evžen Němec (vedoucí ročníku režie) mě popichoval, až jsem se jednou naštval. Energicky jsem vyrazil na jeviště, jdu, jdu, měl jsem velký klobouk a boty, a nevšiml jsem si, že jsem na konci jeviště. Zřítil jsem se z forbíny do hlediště. Všichni začali tleskat a řvát smíchy. Vláďa hned zareagoval a zvedal mě. Byl jsem potlučený, ale říkal jsem si: To nesmíš zkazit, ať si myslí, žes to udělal úmyslně. Zlomilo se to a už to bylo ono.

Dottore měl nádherný závěr, filosofický, smutný. Jeho poslední replika zní: Luno, tvůj milenec umřel. Snažil jsem se to zahrát jako o život. Ale pan režisér Němec mi řekl: Jiří, nic nedělejte! Stůjte jako ten smutnej, unavenej pán, upřete svý mladý modrý oči do hlediště a jenom tiše promluvte. To stačí. A ono jo…

Pak přišel profesor Nedbal a pravil: Hromada bude hrát Hamleta. Když jsme dospěli k monologu Být, či nebýt…, zasekli jsme se. Ať jsem dělal, co jsem dělal, profesor byl nespokojený, pak nerudný i tvrdý: To je furt h…, Hromado. Dej si něco na pódium, třeba to pomůže. A tak jsem nanosil křesla a praktikábly – pořád h… Pak jsem přitáhl kovové, vysoké schodiště – vyšel nahoru a lehl si po schodech hlavou dolů, obličejem k profesorovi: Být, či nebýt… Nedbal vykřikl: To je vono, Hromado! Pojď sem! Skulil jsem se ze schodů… Položil mi obřadně ruku na čelo, zvedl mé husté dlouhé vlasy z čela a dlaní mi plesknul několikrát na holé čelo: To je Hamlet! K holiči! Předváděčka dopadla dobře. Jenom mi nešlo na rozum, proč pan profesor hrál za války Hamleta v dlouhé blonďaté paruce – a já mám ježka!

Paříž

Marta Kučírková s naším třetím ročníkem nastudovala Vojnu E. F. Buriana. Legendární inscenaci divadla D34. Burian pro ni posbíral různé lidové písničky a sestavil je tak, že tvořily jednoduchý děj rozdělený do čtyř dílů: Masopust, Svatba, Verbuňk a Vojna. Přes původní velkou nedůvěru našeho ročníku se Vojna nakonec začala líbit a stal se zázrak – byli jsme vybráni do portugalské Coimbry na festival evropských divadelních škol.

Naše výprava byla malá: devět herců, paní Krulišová, klavíristka a pak už jen povinný dozor Svetozár Vítek, tehdejší ředitel DISKu. Vybrali skvělou trasu přes Paříž. Přijeli jsme ráno k Notre-Dame. A dostali jsme volno – v šest večer ať jsme zpátky! Cítil jsem se v Paříži jako doma – došel k Eiffelovce, vystoupal k Sacré-Cœuj4

r a vydal se i na Place Pigalle. Ve tři čtvrtě na šest uondán přicházím k autobusu. Za pět minut šest: Tak jedeme, jsme všichni? – Jsme! – Kde je Bohouš Klepl? Řidič, opřen s cigárkem o lampu cynicky glosuje: Ten nepřijde. Byl tady před dvěma hodinama, vletěl do autobusu, něco tam pobral a zmizel. Emigroval. My na to: To je pitomost! Vždyť tady má batoh! Řidiče to neohromilo: To voni nechávají, aby to nebylo nápadný. Čekali jsme do deseti hodin, do jedenácti, volali na ambasádu, nikdo to tam nebral. Po půlnoci padlo rozhodnutí, že musíme jet dál. Tady máte texty, rozdělte si Bobovy pasáže, budeme to hrát bez něj.

Ráno jsme dorazili do Bordeaux a doktor Vítek hned telefonoval do Paříže, na ambasádu. Voláte v pravý okamžik. Právě jsme ho lifrovali na letiště, aby odletěl na vlastní náklady do Prahy. – Můžete ho posadit na vlak a poslat do Bordeaux? Povedlo se… A tak jsme čekali na nádraží. Bohouš vypadl z vlaku omlácený, otrhaný, ale šťastný, že je s námi.

Vyprávěl, že se kolem páté vracel ke stanovišti autobusu a cestou uviděl protiatomovou demonstraci. Rychle doběhl do autobusu, vzal si foťák a začal to srocení fotit. Dostal pendrekem, policajti ho hodili do antonu a odvezli do vězení. Vůbec se s ním nebavili, zvlášť poté, co si přečetli v pasu, že se narodil v Moskvě. V pět ráno ho vykopli na ulici. A tak se ocitl kdesi v Paříži a vůbec nevěděl, co má dělat. Hodnej taxikář ho zadarmo odvezl k české ambasádě – tam spal na schodech a čekal do devíti ráno, až někdo přijde. Přišli, bavili se s ním strašně, protože si mysleli, že chtěl emigrovat. Volali na DAMU, ale tam naše milovaná tajemnice (nechtěla mu ublížit) řekla: Kdepak, žádného Klepla neznáme! Pak naštěstí zavolal Svetozár Vítek a Bohouš byl zachráněn.

Coimbra

Dojeli jsme do Coimbry, což je město plné studentů, protože v něm sídlí jedna z nejstarších univerzit v Evropě. Tam se konal festival evropských divadelních škol. Byl to nádherný zážitek, viděli jsme spoustu představení, žili jsme od rána do večera divadlem.

Hráli jsme na závěr festivalu (!) ve staré budově místního divadla (kde byly tahy a technické vybavení velmi zastaralé) s velkou trémou. Vojna je dost netypický divadelní tvar. Báli jsme se, že nás publikum vypíská. Ale dopadlo to právě naopak. Portugalci jsou velice emotivní, měli jsme spontánní úspěch. Hned po našem představení byl festival slavnostně zakončen. Všechny účastníky pořadatelé převezli do rybářské vesnice, kde byla obrovská hala, kotle plné ryb, pod nimi oheň, na stole hektolitry vína. Každá země zapěla svou národní píseň (my Tancuj, tancuj, vykrúcaj) a uprostřed kosmopolitní pospolitosti jsem si najednou uvědomil, že je konec snu a že se máme vrátit domů, za železnou oponu. Poprvé v životě jsem byl na Západě, projel jsem autobusem Německo, Francii, Španělsko, Portugalsko, prožil jsem si Paříž, Coimbru, Lisabon. Poprvé jsem poznal svobodu netotalitního života západní kultury… Ale já chtěl hrát české divadlo, točit české filmy s pověstí nepřekonatelných šedesátých let, být českým dabérem v dabingu se světovou kvalitou, působit v českém rozhlase, natočit inscenace v české televizi. A hlavně: v Jirkově pod Krušnými horami na mě čekala moje máma.

Boj o angažmá

Doma v Praze pak do DISKu definitivně vstoupil i náš ročník. Byli jsme dobrá parta, věděli jsme na sebe všecko, prožili jsme spoustu společných intenzivních zážitků. Ale najednou jsme začali být pochopitelně nervózní. Všimne si nás někdo? Dostaneme angažmá? Budeme vůbec hrát divadlo? Točit? Budeme uplatnitelní herci?

Naší vstupní inscenací byly jednoaktovky. V první, Andrejevovu Analfabetovi, jsem hrál naprostého idiota, okresního hejtmana v Rusku. Na jevišti měl hejtman kruhy, ráno přesně v osm napochodoval do kanceláře, svlékl si uniformu, udělal na kruzích výmyk a salto a s dopadem začal mluvit (aplaus). A tomu tupci jednou přišel dopis z ministerstva: Kolik máte v okrese analfabetů? No jo, ale co je to analfabet, to chudák hejtman nevěděl… A tak si zve jednotlivé podřízené, aby to z nich nenápadně dostal. Nikdo to neví, ale žádný to nepřizná. Nakonec hejtman dojde logickou úvahou k tomu, že analfabet je on sám, protože to nejspíš musí být někdo výjimečný!

Další jednoaktovka, Pomník, byla o tom, jak v malém ruském městečku chtějí postavit pomník Puškinovi. Kam ho ale dáme? Musí být na náměstí. No ale to bude stát zadkem k soudu nebo k jiným úřadům. Nakonec milenec místní hraběnky (slovy pana profesora Šoustpetent) jménem Muchomurov přijde s nápadem, že kolem Puškina vysázejí keříky, aby na jeho pozadí nebylo vidět. Pomník dokonce natočila Česká televize. Záznam začíná tak, že kolem stolu sedí náš ročník i s panem profesorem Nedbalem, který promlouvá: Víte, tenhle ročník nám dělal starosti. Mysleli jsme si, že snad ani nedojde do DISKu. Ale myslím, že je to dobrý ročník a že o nich ještě uslyšíme. Měl nás rád… A my jeho taky.

Pak jsme ještě nastudovali zmíněný Duel, Motýly, Drdovy Hrátky s čertem (já hrál čerta Solferna) a konečně muzikálové pokračování Žebrácké opery pod názvem Polly (autor Jan Vedral), kde jsem zazpíval a zahrál starostu Dukáta – na veřejnosti byl samá morálka, ale v převleku chodil do bordelu. Vyblbli jsme se za vyprodaného hlediště (převážně vrstevníky) všichni.

Zanedlouho poté jsem hrál v DISKu Bláznovy zápisky a najednou rozruch v zákulisí: Juro, jde sem umělecká rada z Divadla E. F. Buriana s ředitelem Větrovcem v čele! Co teď? Nic… Hrát…

Z divadla jsem odjel rovnou domů k mamince, protože jsem byl hrozně nastydlý. Po týdnu jsem se vrátil: Člověče, celej tejden tě shání Divadlo E. F. Buriana, nabízejí ti hlavní roli na angažmá. Tak honem! Právě tam zahajovali zkoušky na hru Alexeje Kazanceva Na jaře se k tobě vrátím. Do hlavní role byl obsazen Pavel Trávníček, ale protože dostal zároveň hlavní roli ve filmu, hledali k němu alternanta. Navíc už odrostl z princovských rolí a divadlo hledalo mladého kluka. Herec Jaroslav Vágner, bard divadla, viděl Bláznovy zápisky a upozornil na mne vedení. Tu roli jsem dostal. A s ní pražské angažmá.

Loučení

Byly to nezapomenutelné roky – první lásky, od rána do večera hovory o divadle, práce na sobě, první skutečné divadlo s vlídným dohledem pedagogů, první zkušenosti s mikrofonem, kamerou, první mejdany, první prohry, první ostudy a obdivovatelé – to vše vášnivě, smrtelně vážně, s nekonečnou energií a nezodpovědností mládí.

Spolu se mnou státnice dokončili a na podzim 1981 v Rudolfinu odpromovali: Dana Batulková, která si prošla volnou nohou, různými soubory a teď je v Městských divadlech pražských a hodně a dobře točí; Dáša Čárová-Olivová, která šla rovnou ze školy se mnou k Burianům a dneska hraje v Divadla Radka Brzobohatého a hodně a dobře dabuje; Alena Špačková-Ulmanová, která hrála v Hudebním divadle v Karlíně, po revoluci divadla zanechala a učí rétoriku; Mirek Babuský, který byl v Divadle na Vinohradech a nyní hraje v Mladé Boleslavi; Petr Bednář, který hrál všude možně a nyní je ředitelem příbramského divadla; Antonín Navrátil, za nás dětská televizní hvězda (Kamarádi), který aktuálně režíruje dabing; Dušan Sitek, který byl dlouhá léta ve Zlíně, vypracoval se v prvořadého herce a dnes působí v Divadle pod Palmovkou; Bohouš Klepl, který si vzal loutkářku, založili Kleplovo loutkové divadlo, po revoluci ho Petr Lébl vzal do Divadla Na zábradlí a dneska je velmi populární.

Helenka Boriková byla naší desátou spolužačkou. Hodně jsme spolu zkoušeli a hráli. Těšila se do DISKu. Nebyla to krasavice, ale když vstoupila na jeviště, zkrásněla a vše se kolem ní rozzářilo. Poté, co jsme ve druháku o Vánocích jako ročník natočili společný kompars v Československé televizi, odešla na večírek s přáteli. Už se nevrátila. Zhasla jim v koupelně karma a otrávili se unikajícím plynem…

• Autor: Jiří Hromada
• Publikováno: 12. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ekologie ducha (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ