Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Ekologie ducha (IV)
Divadlo E. F. Buriana
Do Divadla E. F. Buriana jsem přišel rovnou z DAMU. Zahájil jsem angažmá rolí Pavky v Kazancevově hře Na jaře se k tobě vrátím. U Burianů hru režíroval Josef Palla, který byl v divadle expertem na ruskou a sovětskou dramatiku. To neznamenalo, že by DEFB bylo komunistickou baštou. Dramaturgie se nelišila od ostatních pražských scén. V souboru byla řada úžasných osobností: dámy Budínová, Dvorská, Zinková, Kantorková, Obermaierová, z mladších dcera E. F. Buriana Kateřina, Stašová, Krbová nebo Gajerová. Z pánů ředitel Větrovec, Langmiler, Holý, Kopřiva, Křiváček, Vágner, Bouška, z těch mladších Ornest, Oliva, Pavlata, Richter, Strejček, později Töpfer, Vetchý i Pavel Kříž.
Snad se nám podařilo obnažit lidský osud Pavky, kluka, který přišel o končetiny, o zrak, o všechno. Od první do poslední minuty jsem byl na jevišti. Ve hře hrál celý soubor. Herci seděli na židlích na horizontu a vstali vždycky ti, kdo se mnou v dané scéně vystupovali. Já se po výstupu vrátil do postele na forbíně a hrál o život dál.
V jedné scéně jede Pavka na koni, mává šavlí, vybuchne granát a on vyletí do vzduchu. Režisér vymyslel, že kůň bude z těl kulisáků a Pavka si sedne na jejich záda. Jenže bylo potřeba, aby Pavku po pádu z koně někdo chytil. On padne a vy ho chytnete do náruče a odnesete do postele, řekl režisér hercům. Granát – odrážím se z „koně“ – letím vzduchem – ale všech šest bardů je ke mně otočeno zády a něco si povídají… Dopadl jsem přímo na podlahu jeviště a hlavou prudce udeřil o zem. A zůstal nehybně ležet. Nastalo dramatické ticho, v němž jsem se pomalu zvedl a vyšel do kuřárny. Tam jsem padl na židli a začal zoufalstvím brečet. Otevřela se vrata z jeviště a vešel Petr Oliva: Jak je ti, kluku? Co tělo? Zkontroloval, jestli něco bolí – ruka, záda, hlava. Kromě malých oděrek a otřesu to bylo fyzicky dobré, psychicky příšerné. Vstaň, běž zpátky na jeviště a řekni: Pojďte, zkusíme to ještě jednou. Udělej to, dej na mě. Za naprostého ticha jsem přišel doprostřed jeviště a vykoktal: Pane režisére, zkusíme to ještě jednou. Palla zareagoval správně: Ne, díky, běžte domů, já teď budu zkoušet jiné scény, přijďte zítra. Tak jsem odkráčel domů a rozvažoval, zda v tomhle divadle můžu zůstat. Další den jsem přišel na zkoušku a z chování ostatních jsem pochopil, že mě přijali za člena souboru.
A přišly role. Student Strnad v Divotvorném klobouku (kde exceloval Kopřiva coby můj lakomý strýc). Mého mladšího, méně chytrého kamaráda hrál o dvanáct let starší Michal Pavlata. Byla to půvabná inscenace, která měla 150 repríz. Režisér Fréhár mi dal připitomělého Dottora v Doktorské komedii. Rudolf Vedral pro změnu Maksudova v Divadelním románu – Petr Oliva odehrál všechny ostatní role a my s tím Bulgakovem objeli zemi od Šumavy k Tatrám.
Po roce jsem narukoval do Lešan k dělostřelcům. Větrovec mě vyreklamoval a já směl dojíždět na představení. Za to jsem tam založil z vojínů Divadlo na lafetě, s nímž jsme vyhráli celostátní přehlídku vojenských souborů ASUT. A pak už jsem se nezastavil – hrál jsem lorda Windermera, Antifola v Komedii plné omylů, Haimona v Antigoně, von Spitze v Anouilhově skvělém Scénáři, Medvěděnka v Rajmontově režii Racka. A hlavně Erica Kieswettera v Iredyńskiho Hlasech mrtvých (německý novinář chce zlikvidovat Hitlera a ten ho převychová v nácka nejšílenějšího). Konečně v Malostranské humoresce (zdramatizované Nerudovy Povídky malostranské) jsem žil mladého Jana Nerudu (ve hře se jmenuje doktor Kruliš) v alternaci s Alfredem Strejčkem. Byla to divácky vděčná hra – zdravě sentimentální, lyrický staropražský příběh, kterého bylo v totalitě zapotřebí. Premiéru měl hrát jako starší Fred, ale těsně před ní onemocněl. K mému velkému překvapení vyšla v Rudém právu recenze, kde jsem si přečetl, že premiéra byla díky Alfrédu Strejčkovi v hlavní roli zážitkem, na rozdíl od alternujícího Jiřího Hromady, který v repríze neprokázal dostatečnou zkušenost pro tuto roli… Obě představení jsem odehrál já.
Sametové naděje
Jednou jsem přišel do divadla a tam nad něčím rokoval tým Ornest, Pavlata, Burianová. Polekaně sebou trhli. Co je, co máte? – Několik vět, to je taková… – Já vím, co to je. Podepíšu.
Tou dobou jsem konečně začal vnímat kromě divadla a své profese i souvislosti s okolním světem a začal se aktivně účastnit burácejícího života na náměstích Prahy. Po Palachově lednovém týdnu přišel 17. listopad 1989. Zaregistroval jsem výzvu k setkání na Albertově a po zkoušce jsem vyběhl z divadla. Herci volali: Kam běžíš? – Jdu tam! – Ale večer hraješ! – To stihnu! Na Albertově to na mě padlo. Průvod na Vyšehrad byl plný emocí, pospolitosti a odhodlání. A ještě silnější bylo, když se vydal z Vyšehradu dolů, kdy se k nám přidávali lidi, otevírala se okna, vyvěšovaly vlajky. Došli jsme pod Karlovo náměstí, stál tam kordon policajtů bez pendreků, bez ničeho. Původní trasa přes Karlák na Václavák byla zamítnuta. To už bylo sedm hodin a v půl osmé jsem musel stát na jevišti. Vyrazil jsem směr Karlák. Nechali mě proběhnout a nahoře jsem viděl připravené transportéry a červené barety – a já brečel vzteky, protože mi došlo, že ti v průvodu dopadnou zle. Zběsile jsem do divadla doběhl na poslední chvíli. Ještěže jsem se nemusel líčit, byla to civilka – Cizinec od Jana Bartoše, takže převlek byl rychlý. Byl jsem rozhodnutý, že nebudu hrát, že řeknu lidem v hledišti, co se venku děje. Ale nedokázal jsem to. Dostál jsem své povinnosti herce a pak až v šatně vyprávěl, co jsem zažil. To už do divadla proudily aktuální zprávy a události nabraly překotný spád. V divadle se brzo volil stávkový výbor, jednoznačně do něj byli vybráni Ornest, Pavlata, Oliva a Petr Kracik. Michal Pavlata vstal a řekl: Jirka Hromada musí být v tom výboru taky. Soubor byl pro.
A v té chvíli nastal zásadní zlom v mém životě.
Ve stávkovém výboru jsme měli každý svou roli. Pavlata připravoval večerní program, který jsme uváděli místo představení – celý den sháněl hosty, kteří by mohli vystoupit, a psal scénář. Já jsem dostal na starost organizaci, byl jsem v divadle ve dne v noci, lítal od jednoho telefonu k druhému, běhal po pražských schůzích. Konečně jsem začal vnímat význam toho malého ráčkujícího spisovatele – stal jsem se pravdoláskařem.
Později se stávkový výbor stal uměleckou radou, která jmenovala nového ředitele. Tehdejším ředitelem u Burianů byl Václav Mareš, který předtím šéfoval Divadlu S. K. Neumanna a těsně před revolucí v DEFB vystřídal Josefa Větrovce. Vnesl sem zajímavou dramaturgii, angažoval Jana Nebeského a Davida Prachaře. Ale během stávky nás nepodpořil… Za ředitele jsme si pak vybrali Jaromíra Pleskota, režiséra Národního divadla. Nabídku přijal a tím začala poslední éra DEFB.
Pleskot rychle stabilizoval provoz – soubor ho bral. Díky síle své osobnosti záhy rozptýlil veškeré předpojatosti vůči DEFB, spojené s minulostí, a perspektiva se rýsovala velmi nadějně. Byl to skvělý režisér, člověk a zároveň typ šéfa, který v žádném případě nechtěl být na prvním místě: Na něm totiž má být herec a to, co se odehrává na jevišti. Tomu se musí podřídit všechno ostatní. Nejdůležitější pro něj bylo, aby každé představení bylo pro diváky zážitkem. Prožil jsem s ním krásnou práci v Manželství po italsku, kde jsem byl jedním ze synů Dvorské a Olivy. Poslední premiéry v DEFB jsem zažil v roli Whita v Sidonově Shapiře (užíval jsem si i funkci asistenta pana režiséra Luboše Pistoria) a v Procházkových Klíčích na neděli, kde jsem Antonínovi také asistoval a hrál jeho roli Karla.
Jaromír Pleskot byl zvolen na čtyři roky, ale po dvou letech nám bohužel sdělil, že ředitelem dál být nemůže. Že to nikdy nedělal, neumí to a nechce to umět. Chce režírovat. Nastala velká krize, protože mezitím už magistrát stanovil pravidla hry pro volbu ředitelů divadel. V porevoluční době ředitele dosazoval stávkový výbor, teď měl proběhnout legitimní konkurs.
Jak jsem se nestal ředitelem
U nás pochopitelně panovala velká nervozita, co bude dál. Podaří se zachovat divadlo? Byl vyhlášen konkurs na ředitele DEFB, přihlásila se desítka adeptů. Soubor DEFB schválil za kandidáta a vyslal do konkursu mě. Byla to šokující výzva. Nesmírně jsem si uvědomoval obrovskou zodpovědnost. Začal jsem pracovat na projektu. Oslovil jsem režiséra Otu Ševčíka (hlavně pro jeho nesporné kvality a řídicí zkušenosti, které získal jako dlouholetý umělecký šéf plzeňské činohry). Přijal mou nabídku na místo uměleckého šéfa a vypracoval báječný dramaturgický plán i koncepci divadla. Tým doplnil Tomáš Engel, který připravil s ekonomy divadla finanční rozvahu.
Do finále jsme se dostali dva – Ondřej Hrab a já. Jednoho květnového pátečního dopoledne 1991 obhajoval svou koncepci on, já přišel na řadu odpoledne. Bylo mi třiatřicet – měl jsem Kristovy roky, roky rozhodnutí. Odprezentoval jsem koncepci, odpověděl na dotazy komise, které mne nezaskočily – až na ty od Kateřiny Burianové, která byla s Jiřím Ornestem v komisi za soubor DEFB. Nechápal jsem, proč mne propírá až zle. Nakonec ji Ornest musel přerušit, že se ptá potřetí na něco, co už jsem zodpověděl.
Po konkursu jsem přišel domů. Bydlel jsem tehdy v ateliéru na Pankráci, který byl pod úrovní chodníku. Otevřel jsem si okno nad postelí do noci, pustil si televizi, ležel a přemítal o tom, co neuvěřitelného se kolem mne děje. Najednou otevřeným oknem vletěl kámen, na něm přivázaný papírek se vzkazem: Gratuluju, jsi ředitel. To byla síla!
Nemohl jsem dospat, v sobotu dopoledne letím do divadla a paní vrátná, která mě měla ráda, volá: Jiří, kde jste, tady se už od rána dějou věci! Kateřina telefonuje na všechny strany, že buzerant přece nebude ředitelem divadla jejího otce! Ufffff… Nakonec prosadila, že se muselo hlasovat znovu. Údajně se v pátek hlasovalo tajně a já vyhrál o jeden hlas. Jenže to prý bylo proti statutu výběrové komise, sešli se znovu, hlasovali veřejně a já jsem prohrál.
Nastoupil Ondřej Hrab. Okamžitě soubor zrušil a na místo bývalých Burianů vytvořil Divadlo Archa. Jeho projekt vůbec není špatný. Já mu vytýkal jenom jedno: proč musel zrušit soubor, který byl na cestě k další smysluplné práci. Tenkrát bylo v Praze přece dost jiných volných divadelních budov, v nichž se mohl se svým snem etablovat.
Všichni jsme to obrečeli, rozloučili se s divadlem (s Dolem Emil, jak jsme mu něžně říkali) – a já pochopil, kudy mě má cesta povede dál.
Kateřina se mi po nějaké době omluvila, smířili jsme se.
Komentáře k článku: Ekologie ducha (IV)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
