Elektra – událost v rámci možností
Zahrát u nás Elektru Richarda Strausse je věc takřka nevídaná, je tedy třeba přivítat odvahu Janáčkovy opery v Brně pustit se do krajně obtížného úkolu. Podruhé – poprvé se tu hrála v roce 1961 v českém překladu Ferdinanda Pujmanna, pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Karla Jerneka, v olbřímí titulní roli Alena Míková. Nikdo jiný se k tomu u nás nikdy neodhodlal, provedení v roce 1995 v pražském Národním divadle bylo toliko koncertní, i když skvostné pod taktovkou Jiřího Kouta a s Elektrou Evy Marton – druhé pražské provedení však bylo poloprázdné, běžní diváci neznali Marton a o komplikovanou Straussovu hudbu nestáli. Typické. Jenže inscenovat opery, jako je Elektra, by mělo vyplynout z logiky dramaturgického a interpretačního směřování souboru, kdežto v Brně jde o trochu silácké hrdinství, resp. o snahu bez přípravy zmoci jeden z interpretačně nejobtížnějších titulů světové opery. Jak si nepřipomenout podobně neusazené provedení Wagnerova Ringu v pražském Národním divadle – pokaždé je to za ředitelování Daniela Dvořáka, který o takové tituly usiluje jistě správně, jenže jaksi příliš přímočaře, víc mu zřejmě jde o zápis do historických tabulek než o výsledek. A to považuji za základ problémů, jimiž brněnské nastudování Elektry trpí.
Chrysothemis (Adriana Kohútková) a Elektra (Janice Baird) FOTO JANA HALLOVÁ
Výtečný brněnský orchestr s hudbou takové obtížnosti a stylu nemá zkušenosti, obtížnou partituru na premiéře zahrál obdivuhodně (pár technických chybiček vem čert), leč do špičkové interpretace Straussovy hudby měl daleko. Obří „wagnerovské“ obsazení orchestru skladatel předepsal proto, aby mohl v partituře obsáhnout nejrůznější barevné a zvukové kombinace v co nejširší dynamice zvuku i tempa, jenže dirigent Caspar Richter se bál interpretaci vyostřit, nedokázal z orchestru vydobýt dramatické výkřiky nástrojů, střídat pasáže, v nichž se za lomozu celého aparátu řítí svět, s líbeznými až sentimentálními valčíky – a bez toho se Straussova partitura pocitově nesnesitelně vleče, chybí jí jak zvuková opulentnost, tak významová struktura. Bez adekvátní interpretace se hudební svět Elektry prakticky hroutí. Hlavně proto Straussovo expresivní drama emocí a pudů v Brně změklo, rozbředlo, ztratilo sílu. Podle ohlasů se možná na druhém představení dařilo víc, premiéra byla očividně vystresovaná.
Zadruhé na problémy zadělala Roccova zcivilněná výtvarná režie, která se míjí s logikou a především zase s vyostřenými emocemi partitury. Působivý vizuál by mohl korespondovat s gestem Straussovy hudby, ale nikoli povšechné, významově i emočně rozbředlé herecké akce v uměle stylizovaných situacích, bez skutečného prožitku, bez přísné logiky, jakou má Straussova hudba. Zcizující pojetí podoby mužských postav omyl završuje.
Janice Baird v titulní roli je zase jednou nefalšovaná osobnost, která u nás hostuje, etablovaná ve straussovském a wagnerovském dramatickém repertoáru a stále při síle. Sice se také nevyhnula nepřesnostem, její hlas je trochu unavený a roztříštěný do přinejmenším tří různě znějících poloh. Baird spojuje schopnosti heoriny a dramatické aktérky, připomíná velké herečky přelomu století noblesou a dramatičností gest a postojů. Také její hlas není jen dramatický, trochu mu chybí objem, ale to není tak podstatné, naopak to přispívá k originalitě jejího projevu. V Brně ji však limitovala akustika Janáčkovy opery a především pak rozměklé brněnské nastudování. Titulní postavu přesto stvořila famózně, každý tón, gesto a pohled soustředěný ke stavu postavy, projev zhutněný do proudu energie. Jaký rozdíl proti zbytku obsazení, patrný hlavně na vzájemné souhře s Adrianou Kohútkovou v roli Chrysothemis, která roli vkusně zpívala a demonstrovala naučenými gesty. Helena Zubanovich jako Klytaimnestra byla o poznání expresivnější, ryze technicky vzato i obě své postavy zvládají stejně jako další pěvci menší role, zmiňme alespoň Jakuba Kettnera jako Oresta. Všichni odvedli spoustu práce, včetně dobře připraveného sboru.
Jsou naplánovaná čtyři provedení, pak prý podle zájmu. Už premiéra nebyla vyprodaná, zájem bohužel asi nebude – a zkoumat proč by bylo na delší úvahu. Jestli Elektra znamená konečně posun v brněnské dramaturgii, jako tomu bylo za Václava Noska blahé paměti, pak přes všechna manka je třeba brněnským zatleskat. Jestli je to zase jen jednorázová úlitba modernosti a zářez na pažbě, není to k ničemu.
Národní divadlo Brno – Richard Strauss: Elektra. Opera na libreto Huga von Hofmannsthala. Hudební nastudování a dirigent Caspar Richter, režie a scéna Rocc, kostýmy Rocc a Miroslav Sabo, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturg Patricie Částková. Premiéra 18. května 2012 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Elektra – událost v rámci možností
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
