Elementární částice
Jan Mikulášek si za spolupráce s dramaturgyní Dorou Viceníkovou výborně připravil text dramatizace románu Michela Houellebecqa Elementární částice a realizoval ji v Redutě se členy souboru Mahenovy činohry a několika hosty. Opřel se zejména o ironické prvky předlohy a o autorský nadhled. Ztvárnil na scéně osudy dvou nevlastních bratří: Michel je posedlý vědeckým poznáním, zatímco Bruno je smýkán svými sexuálními touhami a dosmýkán posléze na psychiatrickou kliniku.
Jiří Vyorálek hraje Bruna jako zoufalého outsidera nelítostně pojmenovávajícího vlastní bezcestí a zmarnění. Ani Michel v podání Václava Vašáka však nedopadne líp; jeho vědecké zaujetí mu brání naplnit partnerský vztah s Annabelle, které Petra Bučková propůjčila naivně důvěřivou víru v mužský protějšek i věrojatně otřesné zklamání z něj. Kolem těchto individuálně bludných cest buduje inscenace důmyslný obraz prázdných společenských rituálů reprezentovaných například opakovaným defilé reklamních masek v supermarketu.
Defilé prorůstá jakoby do lidských osudů, takže se i věda stává rituálem stejně jako úsilí uzdravit duševně nemocné pacienty. V epizodní roli terapeuta se blýskl Jiří Kniha. Také láska se mění v pustinu a zbyl z ní prázdný rituál. Mikulášek to vypráví s posměšným odstupem, aniž oslabuje tragiku individuálních krachů, nad nimiž společnost vrší falešný patos výjevů plných „cynického optimismu“.
Inscenace plyne vnějškově elegantně v duchu romantické antinomie „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ a násobí tím účin tragikomického akordu, ve který ústí. Ku prospěchu věci obohatil režisér výkony kmenových členů souboru Evy Novotné a Václava Vašáka o podíl hostů Jiřího Vyorálka, Petry Bučkové a Jiřího Knihy, kteří se vyznamenali projevy odlišnými od stereotypů příznačných pro činohru brněnského Národního divadla.
Výsledkem je inscenace, kterou hodnotím jako Mikuláškův vrcholný úspěch. Za zvláštní zmínku stojí vynalézavé využití hudby, která v podobě klasické i rockové funguje jako ironický doprovod rituálů a nenápadně je usvědčuje z falše. Výtečně se v rámci stylizované jevištní poetiky uplatnilo i režisérovo typicky metaforické zpodobení událostí: tak například Annabellina smrt a její pohřeb jsou vyvedeny tak, že jí všichni na forbínu přinášejí po květině a Michel v pozadí otvírá deštník, a to gestem charakteristickým pro výstup nad otevřeným rovem.
Inscenace po zásluze patřila k chloubám plzeňského festivalu, třebaže výtvarná sugestivita prostoru řešeného osmi světlými panely na horizontu a šesti po obou stranách jeviště, ale hlavně podmíněná jednoduchým, ale účinně obměňovaným nasazením praktikáblů ztratila poněkud na intenzitě na scéně plzeňského Komorního divadla ve srovnání s autentickým provedením v sále brněnské Reduty.
Komentáře k článku: Elementární částice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
