Ze života loutek, které už trochu nudí
BodyVoiceBand, jehož základ tvoří absolventský ročník činoherního herectví DAMU 2013/2014 a umělecky jej vede režisérka a pedagožka jmenované školy Jaroslava Šiktancová, působí v prostoru Jatka78. Premiéru své nejnovější inscenace situoval na jinou scénu pražských Holešovic – do Studia Alta. V jednoduché scénografii – Pavel Kodeda navrhl kovovou kostru hranolu zabírající většinu scény a uvnitř toho hranolu se vše odehrává – je odvyprávěn a odehrán příběh Milovnic, jehož základem je román rakouské nositelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Autorka prózu publikovala roku 1975, ve svých devětadvaceti letech, a patří v rané fázi její tvorby k těm nejdůležitějším. Česky Milovnice vyšly roku 1999 a každý z herců také na konci inscenace uchopí výtisk tohoto vydání z Mladé fronty. To zde zmiňujeme proto, že knižnost, literárnost jsou ústředními znaky, a rovněž ovšem úskalími této adaptace.
Marie Radová v bezzubé a pramálo riskující inscenaci Milovnice FOTO TOMÁŠ SVOBODA
Jelineková podává sarkastický, na výrazných, jakoby objektivizujících jazykových figurách postavený obraz toho ženského uvažování, jež lační po zaopatření, po nekomplikované tradičnosti. Avšak touha a potřeba mladých žen po manželovi, dětičkách, bezpečném rodinném krbu a nalajnovaném klídečku s ekonomickými jistotami naráží na realitu. Na realitu průmyslové společnosti a pozvolně nastupující tekutosti vztahů, na vratkost rolí v nových časech.
Nicméně uplynula více než čtyři desetiletí od vzniku Milovnic a ekonomicko-sociální pořádky se změnily nejen v Rakousku, nýbrž i u nás – byť to samozřejmě neznamená, že Jelinekovou tematizovaná lačnost po řádu, jenž je ve své podstatě ryze hmotařský, zmizela, že výskyt těchto strategií je zejména v menších městech a vesnicích Rakouska i Česka nulový. Ale i tak: společenská průraznost, kritičnost Milovnic zeslábla, nakolik se posílila role žen ve společnosti, byť to například česká politická scéna příliš neodráží. Život už je přece jen trochu někde jinde. Logicky pak převažuje v pražské adaptaci Milovnic aspekt v podstatě estetický až estétský a ironicko-humorný. Staví na srážce typů, týpků, jak se dneska říká. Jaroslava Šiktancová dovedla svůj herecký tým (Vojtěch Bartoš, Marek Mikulášek, Marie Radová, Marie Štípková a další) ke kolektivnímu výkonu hodnému názvu souboru: těla se míhají, staví do řady, provádějí různé „prostocviky“ ilustrující mechanismus uvažování, nechybí kolektivní, voicebandové „recitace“, vše decentně podkreslováno hrou houslistky Martiny Bačové. (Jako nutnou daň premiéře berme poměrně četné přeřeky.)
Problém voicebandových Milovnic tkví v tom, že čím déle trvají – a to netrvají nijak dlouho –, tím se z nich stává ilustrace a mechanika. Některé jednotlivosti zaujmou sarkasmem replik, aranžemi těl a vyhmátnutím buranského typu, ovšem jako celek je to bezzubá, nic neriskující, málo říkající vyprávěnka jedné pražské partičky. Naléhavost veškerá žádná, vyznívá jako časově blíže neurčené retro. V prostoru té nasvěcované krychle se herci sice pružně a hbitě převtělují v různé postavy, ale zůstává, bohužel, pouze u toho. Milovnice jsou především jazyk – a „jazykovost“ předlohy rakouské marxistky/feministky, jíž Jelineková v době psaní Milovnic byla, ona jednota výrazu se na jevišti rozpadá na repliky jako takové a na doprovodné tělesné prostocviky. Inscenace tak funguje především jako jakési vybídnutí k četbě, co z Jelinekových Milovnic pro nás dneska zbylo.
Josef Chuchma
Autor je redaktor Lidových novin
BodyVoiceBand, Praha – Elfriede Jelinek: Milovnice. Překlad Jitka Jílková. Režie Jaroslava Šiktancová, dramaturgie a hudební spolupráce Martina Bačová, scéna Pavel Kodeda. Premiéra 17. května 2017 ve Studiu Alta, Praha.
Komentáře k článku: Ze života loutek, které už trochu nudí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
