Eliška Brtnická
(1983) Performerka, choreografka, dramaturgyně a režisérka. Vystudovala obor nonverbální divadlo na pražské HAMU, nyní zde pokračuje v doktorském studiu se zaměřením na současný cirkus. V roce 2010 založila soubor Cirkus Mlejn, pod jehož jménem vytváří své projekty. Jejím nejnovějším dílem je sólová inscenace Enola, která byla zahrnuta do Top 50 Czech Performance Collection. V roce 2017 absolvovala v prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne celoroční kurz cirkusové dramaturgie. Působí také jako dramaturgyně mezinárodního festivalu Fun Fatale.
Co vás přivedlo k novému cirkusu?
Tělo si to vyžádalo… Asi kvůli nízkému tlaku a dědičným křečovým žílám. Když jsem byla malá a bolela mě hlava, tak jsem si na ni stoupala, to pomáhalo. Naši mě samozřejmě na to konto přihlásili na gymnastiku. Později jsem přešla na akrobatický rokenrol a pak mě jednou přizval kamarád Jakub Škrdla ke spolupráci na pohybovém představení Edisóni. Tam mi došlo, že cvičit se dá i v divadle, a vzhledem k tomu, že nemám moc soutěživého ducha, bylo mi to příjemnější než sport.
Největší divadelní/umělecký zážitek
Rozhodně nebyl jeden. Když zůstanu u cirkusu, tak posledním velkým zážitkem pro mě bylo představení Autour du domaine francouzského souboru Porte27 autorky a akrobatky Marion Collé. Nešlo o exhibici, a přesto byla prezentována dokonalá artistická technika. Nejednalo se ani o vyprávění příběhu, přesto obrazy nabízely spoustu asociací a výkladů. Námětem stála sbírka poezie, z níž zaznělo několik veršů. K tomu hodně pečlivý light design. To se přesně trefilo do mého vkusu.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Těch by bylo určitě taky hodně. Například s Marinou Abramović. Dost mě inspiruje a vždycky si kladu otázku, jestli je ta žena úplný blázen nebo zda je naprosto normální. Zdá se mi, že je tak trochu obojí, a to mě fascinuje.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
V mém případě se jedná spíš o koncept. Ve většině případů přistupuju k tvorbě z hlediska formy a až později během práce objevuju téma. Momentálně mě hodně zajímá propojení nového cirkusu a výtvarného umění, pohybu a instalace. Jak funguje abstrakce ve spojení s cirkusem.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Já se ničemu nebráním. Nemám ale moc ráda masové akce, velkolepé produkce a příliš hlasitou hudbu. Hodně chodím na taneční představení, na výstavy a na site-specific inscenace. Občas nějaký koncert. Vyhýbám se muzikálu a klasické činohře… Poslední dobou mi dělá problém vnímat v divadle delší textové plochy, asi jsem si odvykla.
Z těch pokleslejších žánrů mám ráda kung-fu a samurajské filmy. Jsou to takové pohádky. Vždycky obdivuju ty mistry, kteří svým soustředěním a disciplínou dokážou vyvinout obrovskou energii a zlikvidovat všechny „zlouny“.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a –naopak – která je vám vzdálená
Eliška Pomořanská, která lámala meče a ohýbala podkovy. Asi proto, že mám občas takové emancipační tendence… Kdyby to šlo, pozvala bych ji na náš festival Fun Fatale. Nebo Věra Čáslavská, ta toho taky dost zlomila!
Naopak neoslovují mě dnešní politici. Nepamatuju si, kdo mi byl naposledy vyloženě sympatický.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Miluju česká pískovcová města. V Jordánsku jsem byla unesená z pouště Wádí Ram plné skal a útvarů z pískovce, který je takový oranžový nebo do červena, někdy skoro do fialova. Tenhle kámen dokáže vytvořit unikátní organické tvary, nejkrásnější „umělecká“ díla. A přitom se stále pomalinku rozpadá a mění.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Pravděpodobně bych nikdy nešla do televizní talentové soutěže, protože se nechci prezentovat stylem, který mě umělecky neoslovuje, přestože by to mohla být dobrá reklama. Co se týká bezpečnosti, nikdy bych si nenechala zavěsit hrazdu nebo jiné vzdušné nářadí někým, koho neznám.
Nechtěla bych se dlouhodobě stát ani členem velkého souboru, protože mě baví vytvářet si věci po svém. A určitě bych svým dílem nepodporovala politické strany či názory, s nimiž nesouhlasím.
Umělecký/divadelní sen
Hrozně ráda bych si jednou zahrála mou inscenaci Enola v Japonsku. Zajímalo by mě, jak by Japonci reagovali na dílo, které zpracovává hirošimskou tematiku evropským přístupem.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala novému cirkusu
Fyzioterapeutka, překladatelka nebo veganská kuchařka. Předpokládám, že bych ale nemohla být pouze jedno, musela bych to střídat.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Kritika mě zajímá hodně. Zvlášť pro nový cirkus je dost podstatná vzhledem k tomu, že tento žánr je u nás stále poměrně nový. S tím souvisí i fakt, že kritici nového cirkusu u nás zatím nejsou dostatečně erudovaní, nemají přehled o tom, co se ve světě děje. Většinou hodnotí cirkus z pohledu divadla, což je pouze malá část spektra. Jeden z dalších nedostatků vidím i v tom, že recenzenti se vyjadřují k artistickým technikám, kterým nerozumějí. Přitom považuji za důležité, aby technická stránka byla v článcích zmiňována. Velmi oceňuji, že centrum pro nový cirkus Cirqueon se ve vzdělání kritiků snaží o osvětu. Sleduji především recenze, které vycházejí právě na jejich webu. Rediguje je Veronika Štefanová, která je pro mě zatím jediným odborníkem v oboru.
Komentáře k článku: Eliška Brtnická
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
