Emancipovanější, než si myslíte

Texty Elfriede Jelinekové poháněné zlobou a sršící výsměšnou jedovatostí fascinují umně zpotvořeným jazykem a radikálností svých odsudků. Nešetří nikoho a nic. Muže, ženy ani společenské pořádky. Od roku 2004, kdy Jelineková dostala Nobelovu cenu, je u nás její hlas díky četným překladům a dramatizacím slyšet poměrně často. Hlas mimořádně výrazný, jazykově jedinečný a názorově nekompromisní jako málokterý jiný.

To ale neznamená, že nutně vždy a za všech okolností.

Nejdřív jsem myslela, že za ten neslaný nemastný dojem ze hry Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností může neosobní prostor hlavního sálu Nové scény ND, který jako by se zuby nehty bránil vzniku jakékoli atmosféry a kontaktu mezi herci a diváky. Nebo že by v tom měla prsty kabaretní dramatizace Michala Dočekala, jejíž estrádní čísla davových scén hru spíše rozmělňují, než že by ji obohacovaly? Nebo jsem jen příliš konzervativní? Měla bych pochopit, že vše vysoké a hluboké má také svou lidovější tvář? Že nic není tak horké, jak se to zdá? Že míchání žánrů dodává další roviny a kontexty? Možná. Jenže ve mně se během představení vždycky cosi budovalo, a pak to dostávalo facku.

A co když je tím, kde je zakopán pes, také samotný text?

Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností je Jelinekové vůbec první uvedená divadelní hra, premiéru měla už v roce 1979 a nejen jako by se dnes zdála trochu zastaralá, ale nepatří ani k tomu nejlepšímu, co autorka napsala. Kritizovat strojenost a křečovitost postav v případě Jelinekové nesedí, protože právě to je neodmyslitelnou součástí její metody, ale pokud je tezovité a schematické i sdělení, je na místě se ohradit. Dnes jsme v genderových otázkách asi přece jen někde jinde než koncem sedmdesátých let a odcizenou evropskou společnost charakterizuje mnohem více než zmechanizovaný tovární pás, jako je tomu ve zmíněném představení, úzkost vzbuzující letištní hala nebo do tmy svítící monitory věčně připojených junkies. A ženy versus muži? Kde jsou ty doby, kdy se v Evropě rodilo a život žen se motal kolem hrnců? Kde jsou ty časy, kdy se mužské plémě těšilo u žen autoritě, kterou nerespektovat bylo neslýchané? V rámci nevyřčených pravidel politické korektnosti jsou dnes právě ženy těmi silnějšími. Alespoň mediálně. Psát o tom, že muži jsou v podstatě omezení blbci myslící penisem, vám projde mnohem snáze než článek o tom, že ženy jsou od přírody podřadné slepice s úrovní bystrosti diktovanou menstruačním kalendářem. Referovat o složitosti ženského postavení je mainstream. Referovat o svízelích toho, jaké to je být v dnešní době mužem, je pole zorané o poznání méně. Protože ženy chtějí muže nejen úspěšné, ale také pečující, nejen empatické, ale i s autoritou, nejen partnery perfektní v zaměstnání, ale také výkonné doma s dětmi i v posteli, a kdo to má sakra zvládnout? Některé relikty nesvéprávné ženské minulosti ovšem zůstávají. „Volte muže“ by si na předvolební plakát žádný soudný muž nedal, ovšem „Volte ženu“ překvapí málokoho. Nejen proto, že žen je v politice stále politováníhodně málo, ale protože i v jednadvacátém století se stále chápeme jako něco extra, ačkoli je nás více, žijeme déle, jsme vzdělanější a hádám, že Co se stalo, když Nora opustila manžela je pro dost z nás tak trochu archaickou zprávou z Marsu.