Divadelní noviny > Zahraničí

Emília Vášáryová: Jsme stále na jedné lodi

Na jevišti a ve filmu ztvárňuje ženy mnoha osudů a mnoha tváří. Setkáte-li se s ní však osobně, vidíte jen jedinou: tvář ženy, která se nezajímá o sebe, ale především o druhé. A chce jim a světu kolem porozumět. A to je možná tajemství jejího herectví – její postavy jsou hrány s hlubokým porozuměním. Nejsou jen interpretované, jsou odžité.

Setkaly jsme se v Plzni po představení hry Gerharta Hauptmanna Před západem slunce. Její klid, vyrovnanost, bezprostřednost a vzácná vnímavost byly odzbrojující. Jako bych se sešla s dávnou přítelkyní. Jako bychom se důvěrně znaly od dětských let. Jako bych ji potkávala každé ráno ve své ulici. Se zájmem se na mě dívala, se zaujetím naslouchala, soustředěně a s vnitřním žárem odpovídala.

Slovenské národní divadlo přijelo na festival Divadlo do Plzně s inscenací slavné hry Gerharta Hauptmanna pojednávající o lásce mezi stárnoucím mužem a mladičkou dívkou. Hrajete matku té dívky. Jak jste téma hry vnímala, když jste ji začínali zkoušet?

Nejdříve jsem byla v rozpacích, jak tuto inscenaci diváci přijmou. Je to jedna z her, které byly ve třicátých letech 20. století psány pro velké herce. Některé momenty a aspekty vyplývají z Freudova učení, ve všech hrách té doby jsou postavy s velkými charaktery a velkými emocemi. Díky nim tato díla přinášejí silná dramata. Ale trend dnešního divadla je jiný, tyto hry se příliš neuvádějí. Dnes chtějí být divadla především avantgardní, za každou cenu jiná. Nebyla jsem si proto jistá, jak publikum, už uvyklé na tento trend, Hauptmannovu hru přijme. Byla jsem pak příjemně překvapená, jaký ohlas inscenace měla a má.

Možná i proto, že ji lze vnímat právě jako protipól avantgardních inscenací a současných krutě groteskních her a povrchních seriálů.

V poslední době jsme v SND uváděli několik inscenací podobných Hauptmannovu dramatu. Velké role, velké příběhy. Už se bohužel z repertoáru stáhly a trochu mě to mrzí, protože na ně lidé chodí. Neříkám, že se přímo hrnou, ale přijdou právě proto, že jinde nejsou. Vždy jsme měli nejméně z osmdesáti procent zaplněné hlediště. Lidé touží po takovýchto příbězích, potřebují je. Potřebují je prožívat. Vždyť je to jejich život! Jako herečka i divák jsem vždy ráda za skutečně silné příběhy.

Která z postav, jež jste v životě ztvárnila, vás nejvíc ovlivnila nebo zasáhla?

Nepřemýšlím o rolích tímto způsobem. Navíc nejsem sentimentální člověk. Vždy mě zaujme nejvíc právě ta postava a hra, kterou právě hraju. Ani jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co bych chtěla nebo nechtěla hrát. Neotvírala jsem dveře do kanceláří dramaturgů a velmi se mi to vyplatilo. Nemusela jsem být za nic vděčná. A přitom jsem dostávala krásné role. Těžké a velké. Velmi jsem se na nich napracovala, ale díky za ně! Například paní Habersattová ve hře Nevina, kterou napsala mladá německá dramatička Dea Loher. Je o ženě, která nemá vlastní děti, ale vydává se za matku všech teroristů a obchází lidi, aby jí odpustili. Velmi krásná, velmi současná, úžasná role! Nebo Violet ve hře Tracyho Lettse, kterou jsme v Bratislavě hráli pod názvem August v Oklahomě, u vás se hrála jako Srpen v zemi indiánů. Velkou a krásnou roli jsem dostala také v Praze – v roce 1996 ve hře Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss v Divadle Na zábradlí.

Tato inscenace režiséra J. A. Pitínského se nakonec hrála pět let…

Mysleli jsme si, že to jen zkusíme. Hrát pár let po rozdělení republiky v Čechách ve slovenštině se zdálo jako velký risk. Sama jsem pak byla překvapená, jak dobře to mezi námi fungovalo a jak krásně diváci představení přijímali.

Bernhard napsal svoji hru pro tři konkrétní herce Burgtheateru. A přímo pro vás napsal před několika lety Viliam Klimáček hru Odvrácená strana měsíce s hudbou skupiny Pink Floyd. Hrajete ji i v Praze ve Studiu DVA.

To bylo tak – já mám ráda jazz a rock. Pink Floyd jsou moji vrstevníci a jako holka jsem byla tak trochu zamilovaná do každého z nich. Jak to v těch letech bývá… Někde jsem se o tom zmínila a Klimáček se to dozvěděl. Když jsem pak byla v těžké životní situaci, přišel za mnou a zeptal se mě, jestli by mi mohl napsat hru. Myslela jsem si, že mi jen tak podává pomocnou ruku, když jsem zůstala sama, a odpověděla jsem mu, že budu samozřejmě velmi ráda. A za půl roku mi hru poslal. V lednu 2015 měla premiéru. Nedávno měla stou pátou reprízu.

Jako herečka jste ale zasáhla i do dalšího hudební žánru – hrála jste Marii Callas. Váš výkon byl na Slovensku oceněn jako nejlepší ženský herecký výkon roku.

Hrát Márii Callas byl pro mě velký zážitek. Když mi tuto roli divadlo nabídlo k mému výročí jako dárek – tehdy mi bylo šedesát –, udělalo mi to velkou radost. Půl roku jsme s Jožkou Bednárikem seděli nad partiturami, poslouchali jsme opery, árie, učila jsem se je zpívat, učila jsem se italštinu. Studovala jsem části árií z různých oper. Byla mezi nimi Náměsíčná, Tosca, Lady Macbeth… Callas, to byla speciální zkušenost. Hra Mistrovská lekce Terrence McNallyho má v sobě humor, tragédii, silný příběh. Bylo to pro mě ale velmi těžké, nic takového jsem do té doby nedělala. Práce mi otevřela nové obzory. Doslova.

I v inscenaci Před západem slunce zpíváte. Navíc udáváte sboru tón…

Hudbu jsem kdysi trochu studovala a hlavně ji miluju. Nejen operu, ale jakoukoli. Nesmírně ráda poslouchám především klavírní koncerty.

Již jako mladá herečka jste se výrazně uvedla na české, vlastně mezinárodní filmové scéně v dnes legendárním snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. A z Čech jste nikdy nezmizela. Nejen z filmového plátna, ale ani z českých jevišť. Po Divadle Na zábradlí přišel v roce 2002 pražský Činoherní klub a Koltésův Návrat do pouště, v roce 2004 pak Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? V Praze dnes hrajete ve Studiu DVA. Vnímáte naše dvě – dnes rozdělené – země?

Doma jsem na Slovensku i v Čechách. V Praze pravidelně vystupuju už dvaadvacet let. Velmi mě těší, že hrajeme ve Studiu DVA, že lidé na představení chodí, a samozřejmě se mi líbí, že mohu v Čechách hrát ve slovenštině. Často se mluví o tom, že lidé mají se slovenštinou problémy, ale já takovou zkušenost nemám. A to na naše představení nechodí jen starší generace, ale i mladí lidé.

Pocházíte z učitelské rodiny a sama jste se nakonec také vydala na pedagogickou dráhu. Vaše žačka na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě Mária Schumerová hraje v inscenaci Před západem slunce Inken. Jaké je dnes na Slovensku uplatnění pro mladou hereckou generaci?

Když to srovnám s dobou našich studií, jsou na tom studenti mnohem lépe. My jsme měli za celou dobu jen dvě inscenace, které jsme dvakrát zahráli. Oni mohou hrát už od druhého ročníku. Mají své divadlo, a když vycházejí ze školy, mají daleko více zkušeností, než jsme měli my. V tomto mají velké štěstí.

Ale na druhou stranu je na Slovensku stále méně fungujících divadel a možností k hereckému uplatnění. Mladí lidé vyjdou ze školy a nemají kde hrát. Když najdou příležitost, musí počítat s tím, že mzdy jsou nízké. Život herce na Slovensku není lehký.

Jaké rady dáváte svým posluchačům, když opouštějí školu?

Že v našem povolání hraje velkou roli náhoda a štěstí. Přeji jim proto štěstí a držím jim palce. A hlavně jim říkám: Nesmíte divadlo brát vážně, ale musíte je DĚLAT vážně. Divadlo se musí dělat naplno, nemůže se polevit. Není možné se spoléhat na to, že v jedné roli mi to vyšlo a už to tak půjde pořád. Fixovat se na to, že jsem hvězda, nepřináší nic dobrého. A nelze se spoléhat ani na to, jak vypadáte. A přitom je to dnes velký trend. Žijeme v nezdravě exhibicionistické, obdivovací době. Každý obdivuje sám sebe. Neustále se všichni fotografují, každý se stále do něčeho stylizuje. A to se, obávám, přenáší i na jeviště. Žijeme v odporné době sebeobdivu. Před tím své studenty varuji.

Lze se toho ale vyvarovat?

My, herci, jsme samozřejmě všichni svým způsobem exhibicionisti, jinak bychom toto povolání nedělali. Ale člověk nesmí ztratit sebekontrolu. Pronášíme na jevišti závažné texty, hluboké myšlenky a mnozí si pak začínají myslet, že to jsou jejich myšlenky. Propadají pocitu, že jsou jejich autory, a začnou tomu dokonce i věřit. Je těžké ty pocity dostat z hlavy a udržet si nadhled. Ale je to nezbytné. Myslím si, že právě proto je nesmírně důležité se stále vzdělávat, dovzdělávat. Číst, číst a číst.

Nedávno jste byli – spolu s Jozefem Krónerem – vyhlášeni největšími slovenskými herci 20. století…

To je třeba brát s rezervou. Velmi obdivuji své kolegy a myslím si, že takové ocenění si zaslouží mnozí herci. Své povolání neglorifikuji. Ani se nedívám na své filmy a staré inscenace. Jsou pryč, je to minulost.

Jak vidíte současné divadlo?

Často se mi zdá, že u režiséra a dramaturgů je velká snaha „proboha nehrát to, co v té hře je“. Hlavně aby to bylo jiné a jinak. Ale jak „jiné“? Herci bývají vzhledem k této tendenci zneužiti nejrůznějšími režisérskými nápady. Stávají se loutkami, místo aby skutečně hráli. Myslím si, že je třeba jít proti tomuto trendu.

Mladí ale vnímají současné divadlo jinak…

Se svými žáky o takových věcech nemluvím. To si musí každý vyřešit sám se sebou. Navíc všechno má různé roviny. Pokud je člověk zaměstnaný v divadle, je vůči němu loajální.

Co je pro vás divadlo? Proč se mu věnujete celý život?

Divadlo vnímám jako možnost obohatit se. Dozvědět se a naučit se něco nového. O sobě i o světě. Neustrnout. Hodně čtu, celý život. Vždycky mě zajímali spisovatelé a jejich myšlenky. Za těmi jsem celý život šla.

Jak vnímáte úlohu divadla ve společnosti?

Divadlo tu je proto, aby bylo reflexí světa a života. Aby se divák mohl setkat se silnými příběhy, které ho zasáhnou, aby mohl zažít katarzi, ale také aby si poslechl vtip a pobavil se. Aby se zastavil v běhu dní a mohl pak jít zase dál. Dobrá divadelní hra není jenom tragická nebo komická. Měla by dát divákům šanci se zamyslet, měla by přinést slzy i smích. Byť ten smích bude mnohdy skrze slzy.

A my, herci, bychom měli pomoci tomu, aby člověk vyšel z divadla obohacen. Aby si uvědomil, co je hodnotné. Aby se identifikoval s příběhem a lidmi v něm a něco si z představení odnesl. V dnešním světě zvlášť. Život je čím dál komplikovanější, složitější, nepřehlednější, a tedy náročnější. Ve společnosti se objevují nepříjemné společenské jevy. Někdy si říkám, že žijeme ve světě šílenců a bláznů. Ale pak si řeknu, že to už bylo i ve starém Římě!

Neuvažujete o návratu do politiky?

Ne, ne. V politice jsem byla krátce a stačilo mi to. Nejsem na to ten správný typ. G. B. Shaw má krásný citát: Demokracie nahrazuje pověření několika úplatných volbou mnoha neschopných. Mezi takovými lidmi být nechci.

Ale pečlivě sleduji, co se v politice děje. I v Čechách. Chci být v obraze. Jsme stále na jedné lodi.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 9. prosince 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Emília Vášáryová: Jsme stále na jedné lodi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ