Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Enikö Eszenyi: Jsem člověk divadelní II.

V aktuálních Divadelních novinách č. 1/2016 vyšel velký rozhovor s maďarskou herečkou, zpěvačkou, režisérkou a dnes také ředitelkou největšího budapešťského divadla Vígszínház Enikö Eszenyi (nar. 11. ledna 1961 v Csengeru ve východním Maďarsku) Jsem člověk divadelní. Setkali jsme se zhruba před rokem v kanceláři jejího divadla při příležitosti hostování pražského Národního divadla s inscenací Roberta Wilsona 1914, ve které hrála a která vznikla koprodukcí českého a slovenského Národního divadla a právě Vígszínházu. S Eszenyi jsem si koncem loňského roku psal, rozhovor jsme aktualizovali. Přesto se mnohé do publikovaného textu již nepodařilo vklínit či se zkrátka nevešlo. Čtenářům i-DN nabízíme právě tyto – nepublikované – části.

Enikö Eszenyi: Jsem člověk divadelní II.

Co je pro vás divadlo?

Ve Vígszínház jsem od roku 1981, nejprve jako herečka, později režisérka a v současné době ředitelka. Pro mne je v mém životě divadlo vždy na prvním místě, vše ostatní je až na dalším.

Jaké jsou vaše vize coby divadelní ředitelky?

Vígszínház povedu přístích pět letech a během té doby chci dát příležitost především mladým talentům. Celé období bude mým hlavním cílem přivést do divadla především je.

A co diváci? V rozhovoru v DN jste na ně pyšná.

Abychom své tři scény zaplnili, musíme každý den prodat kolem 1.700 míst. Naše Komorní scéna měla loni návštěnost 97.5%, velká scéna dosáhla 87.5%. Tato čísla ukazují, že diváci při nás stále stojí, což je pro nás velkou radostí.

Mohla byste popsat, jak vzniká a funguje dramaturgie Vígszínházu?

Do repertoáru vybírám především hry, které se zabývají aktuálními společenskými tématy.

Každá sezona je tematizovaná. Moje první sezona ve Vígszínházu na postu ředitelky měla téma jinakost. Nasadili jsme Othella, Šumaře na střeše, tam je židovská tematika, a Vše o mé matce podle filmu Almodovara. Po ní přišla sezona, kterou jsme zasvětili ženám – ženám autorkám, ženám režisérkám, ženám hrdinkám. Další byla věnovaná válkám. Do toho patří i Wilsonova inscenace 1914, Dočekalův Mistr a Markétka a i já jsem režírovala hru na počest stého výročí první světové války, v jejímž rámci se ozývají maďarské vojenské písničky. Ve studiu jsme připravili inscenaci o iráckých ženách. Mluví v ní o situaci v zálivu, když tam vypukla americká invaze. Jaká ta válka byla z jejich pohledu. Text vznikl podle reportáží a původních dokumentů. Divák tak získává i jiné informace než jen z novin či ze CNN.

Další sezona byla věnována jazykovému babylonu. Hostovalo u nás divadlo z Petrohradu, byli jste u nás vy, Češi, hostovalo tu polské divadlo.

A samozřejmě vždy se soustředíme i na současné maďarské autory a hry, což je letitá tradice Vígszínházu. Jsme prostředím, které je nakloněné maďarským autorům. Jak starší generaci, jako je třeba Ferenz Molnár, což je letitý autor Vígszínházu, tak podporujeme mladé, nastupující. Současně s tím hledáme a hrajeme nejnovější hry světového repertoáru. Tuto linii nazýváme nový hlas a vyhledáváme především texty vhodné pro velké jeviště. Nesmíte zapomínat, že jsme především velké divadlo, což je pro naši dramaturgii určující.

Jak vnímáte politickou situaci ve vaší zemi a jak ve Vígszínházu reagujete na imigrační problém?

V našem divadle se vždy soustředíme především na sociální konflikty kolem nás. Proto jsme loni vybrali do dramaturgického plánu Schillerovy Loupežníky, jež inscenovala nejmladší umělecká generace Vígszínházu.

Mohla byste být ohledně výběru vašeho repertoáru konkrétnější?

Snažíme se solidarizovat především s utiskovanými. Tento program je poznat v dramatickém činoherním repertoáru, který může reagovat vždy pružněji a aktuálněji než jiné divadelní žánry. Loňský rok jsme byli přizváni do sítě Unie evropských divadel UTE. Na repertoáru máme Čarodějky ze Salemu Arthura Millera, Loupežníky Friedricha Schillera, Mistra a Markétku Michaila Bulgakova, Gogolova Revizora, Brechtovu Žebráckou operu, Setkání Pétera Nádase, což je jeden z největších současných maďarských spisovatelů. Vedle toho máme na repertoru vždy nejmíň Shakespearovu hru. V současné době mámetři: Komedii omylů (premiéra v r. 2004), Kupce benátského (premiéra v r. 2012) a Večer tříkrálový neboli Cokoli chcete (premiéra 2014).

Kdo – jací režiséři – s vámi spolupracují?

Snažíme se oslovovat ty nejlepší, jako jsou Viktor Bodó, Róbert Alföldi, nebo Michal Dočekal, který má dnes na našem repertoáru tři inscenace. Jeho Mikve se u nás hraje už šest let. Brechtův Dobrý člověk za Sečuanu získal v roce 2013 ocenění nejlepší inscenace roku v Maďarsku a mně vynesl titul nejlepší herečka roku. A od předloňského podzimu hrajeme Mistra a Markétku se stále neutuchajícím diváckým úspěchem. Jsme velmi rádi, že s Michalem Dočekalem budeme spolupracovat i v roce 2016. Diváci Vígszínházu jeho práci milují.

Zdá se, že s českými tvůrci jste v nebývalém kontaktu.

Mám české divadlo a české divadelníky moc ráda. O některých jsme mluvili v rozhovoru v DN, ale na mnohé nezbylo místo.

Jako první jsem do Vígszínház pozvala – ke spolupráci se mnou – kostymérku Kateřinu Štefkovou. Navrhovala u nás kostýmy do Antonia a Kleopatry a v Praze jsem pak s ní spolupracovala na Lope de Vegovi. Když tady režíroval Michal Dočekal Dobrého člověka ze Sečuanu, což byla jeho druhá práce ve Vígszínház, kostýmy připravovala taky Kateřina. Je nejenom vynikající kostymérka, ale je to i skvělá divadelnice. Velmi kreativní člověk, neskutečně nadaná.

Předloni – v roce 2014 na podzim – když u nás Michal Dočekal režíroval Bulgakovova Mistra a Markétku, vzal vzal si k nám do divadla svůj celý tým. Román dramatizovala dramaturgyně Národního divadla Iva Klestilová, scénu připravil můj oblíbený scénograf Martin Chocholoušek. O něm bych mohla mluvit hodiny, mám jeho práce moc ráda. Několikrát jsem ho zvala do svých inscenací, ale termínově jsme se bohužel nikdy nesešli. Kostýmy navrhla Hana Fischerová a hudbu složil Slovák Michal Novinski, který skládal hudbu třeba pro film Jana Svěráka Tři bratři. A ještě tady z Česka pracoval František Pecháček, který dával dohromady videoprojekce a videografiku.

A ráda bych ještě zmínila aspoň jedno další české, respektive pražské divadlo – Divadlo Bez zábradlí. Podařilo se mi tam připravit maďarskou hru, Örkényho Rodinu Tóthů, což byla má obrovská touha od doby, kdy jsem začala v Praze pracovat. Hráli v tom Eva Holubová a Oldřich Kaiser, pro mne jedni z nejlepších herců, s jakými jsem kdy pracovala. Moc je obdivuju a mám ráda. Kaiser, to je váš John Malkovich. Jsem přesvědčená, že co se týká herecké kvality, jsou oba na stejné úrovni.

V rozhovoru publikovaném v DN jste pyšná na systém, jakým pracujete se svými diváky. Mohla byste popsat některé z vašich přístupů k nim?

Vígszínház má velice propracovaný abonentní systém spoléhající na své dlouholeté tradice. V dubnu a v květnu si každoročně zakoupí kolem patnácti tisíc diváků abonentku na celou příští sezonu. Aniž vůbec netuší, jaký bude program. Platí buď na tři představení ve Vígszínházu a na tři představení v Pesti Színházu, anebo na šest a na šest. Vedle toho nabízíme spaciální programové balíčky, například výukové pro učitele a školy. Máme diváky s abonentkami, kteří už k nám chodí padesát let a padesát let sedí na tomtéž místě nebo v téže loži. Ta tradice trvá přes generace. Rodiče předávají svou abonentku dětem a ty zase svým dětem.

Vytvořili jsme jakousi školu, ve které si vychováváme mladé autory. Jejím vedoucími jsou dramatik György Spiró se Zsuzsanou Radnóti, což je vynikající dramaturgyně, bývalá žena Istvána Örkenyho.

To znamená, že vytváříme všelijaké cesty, jak vytvořit úzký a silný vztah s našimi diváky, jak si je vychovat. Když tady byl Michal Dočekal, tak po Mistrovi a Markétce jsme s ním uspořádali besedu. Říkáme tomu univerzita Vígszínházu. Divák může po vybraném představení položit otázky jednotlivým tvůrcům, režisérům, hercům, dramaturgům…

A – abychom zakončili rozpravu o našich aktivitách – vytvořili jsme ve Vígszínházu jakousi školu, ve které si vychováváme mladé autory. Jejím vedoucími jsou dramatik György Spiró se Zsuzsanou Radnóti, což je vynikající dramaturgyně, bývalá žena Istvána Örkenyho.

Proč jste si jako svou první režii opery vybrala Rossiniho Popelku, jež bude mít 21. a 22. ledna premiéru ve Stavovském divadle?

Za prvé proto, že je to příběh ženy. Za druhé proto, že je to příběh o lásce. A nakonec proto, že obdivuju Rossiniho. Jeho hudba mě hluboce vzrušuje. Když poslouchám jeho hudbu, mám podivný pocit, že jsem stále malá a jeho hudba mě pomáhá dospívat. Doufám, že to bude vzrušující, moderní inscenace se speciální výpravou a vizuálními efekty.

Co dalšího letos chystáte?

Tento rok nebudu mít žádné nové herecké role. Ale stále budu hrát v inscenacích Mikve, Dobrý člověk ze Sečuanu, Tramvaj do stanice Touha a samozřejmě Wilsonově 1914, což je inscenace, kterou má velmi ráda. Byla to pro mne obrovská čest, poznat se a pracovat s Robertem Wilsonem.

A jako režisérka budu v tomto roce – vedle Popelky ve Stavovském – inscenovat v Pešti novou hru Pétera Nádase a pro velkou scénu chystám inscenaci hry Mikea Barletta Zemětřesení v Londýně.

Jaké máte divadelní sny?

Mé divadelní sny jsou nyní spojené s podporou mladých umělců. Ráda bych jim předala všechno, co vím o své profesi. A to co možná poctivým, důvěryhodným způsobem.

Proč máte právě takový sen?

Chci uchovat při životě to, co obdivuji nejvíc. Velké divadlo.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 10. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Enikö Eszenyi: Jsem člověk divadelní II.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ