Enron jako symbol krize dnešní doby
…
Otvíráme další díl i-DN diskusí Hyde Park. Vybrali jsme nejnovější inscenaci ND Praha hry britské dramatičky Lucy Prebble Enron, již v české premiéře připravil na scéně Stavovského divadla režisér Michal Dočekal. Enron je přímočará levicová agitka, za kterou by se nemuseli stydět ani v Severní Koreji, napsal o ní Vojtěch Varyš, redaktor Týdne. Enron v Národním – konečně trefa do černého!, kontruje v Lidových novinách Vladimír Just.
Makléři… (zleva Tomáš Jeřábek, Jan Dolanský, Jan Bidlas, David Matásek) Snímek LUCIE JANSCH
Proto se to jmenuje společnost
Společnost Enron vznikla v druhé polovině osmdesátých let minulého století propojením malých ropných a energetických společností. Zakladatel Enronu Kenneth Lay, výkonný ředitel Jeffrey Skilling a finanční šéf Andrew Fastow proměnili svou megaspolečnost v navenek vzorové dítě amerického byznysu, jež se mohlo pochlubit rekordními zisky a minimálními ztrátami. Téměř nikdo však nevěděl, že tato představa byla ve své době jedním z největších podvodů v dějinách finančnictví. V roce 2001 vyšlo skandální podvodné jednání na povrch, v důsledku čehož přišlo 90.000 zaměstnanců o práci a svá důchodová pojištění, akcionáři o 70 miliard dolarů a stát Kalifornie o dalších 6 miliard dolarů. O bankrotu Enronu již bylo napsáno mnoho knih a natočena řada dokumentů. V roce 2009 napsala o zániku Enronu polodokumentární a polofiktivní drama britská autorka Lucy Prebble (1981). Právě to si vybral režisér Michal Dočekal pro svou nejnovější inscenaci ve Stavovském divadle v Praze.
Divák může mít zcela jiný názor… (Jan Dolanský – Andy Fastow, Václav Postránecký – Ken Lay, David Matásek – Jeffrey Skilling) Snímek LUCIE JANSCH
Drama Lucy Prebble Enron se řadí do proudu politicky angažovaných textů britského divadla, jež vychází až z dávné tradice Williama Shakespeara či G. B. Shawa a především navazuje na hry Edwarda Bonda, Caryl Churchillové či Davida Harea, z nichž mnohé Michal Dočekal už v Národním divadle uvedl. Enron je z nich tematicky i obsahově nejkonkrétnější. Je plně postaven na historických faktech, současně je však přesahuje. Do dění vstupují i fiktivní postavy (Klaudie Roe Petry Špalkové) a objevují se i jakési mytické či symbolické obrazy pravěkých predátorů, jež dluhy a podvody konzumují a na konci z přežranosti umírají. Právě v propojení dokumentárního divadla a dramaticky podaných, obecně platných principů chování a jednání, ve skvěle vystavěných situacích a živých dialozích, v nichž se nezapomíná ani na suchý anglický humor a nadhled, tkví základ atraktivity a úspěchu hry. Michal Dočekal má pro tyto texty vytříbený cit a dokáže je čím dál razantněji, apelativněji a přitom divadelně silnými obrazy přenášet na jeviště.
Do dění vstupují i fiktivní postavy a objevují se i jakési mytické či symbolické obrazy pravěkých predátorů (Václav Postránecký – Ken Lay, Petra Špalková – Klaudie Roe, Jan Dolanský – Andy Fastow). Snímek LUCIE JANSCH
Inscenaci vévodí monumentální modernistická scéna Martina Chocholouška, jež tak trochu připomíná otevírající a zavírající se čočku fotografického aparátu, zrovna tak ale může být obrovskou gilotinou, jíž všechny postavy jsou nuceny procházet. Každý je vůči velkoleposti scény vlastně ztrácející se miniaturní bytostí, hmyzem v obrovském lese, kolečkem v soukolí systému. Tento obraz je působivý sám o sobě. Režisér se však nespoléhá jen na něj. Základem úspěchu a věrohodnosti dění jsou pro něj vždy především herci, kteří v jeho inscenacích dominují. Dokazují, že i politicky laděné drama může současně být i divácky strhující. Především David Matásek v roli výkonného ředitele Enronu Jefrey Skillinga umně a rafinovaně propojuje chlad a cynismus po úspěchu, moci a penězích lačného intelektuála s člověkem, který je přesvědčen o správnosti svého konání v každé situaci a v každý okamžik. I když je usvědčen z podvodů. S děs vzbuzujícím klidem a mrazivou přesvědčivostí politiků, jaké známe i z Česka, na konci říká: Proto se to jmenuje společnost. I ztráta je společná. Tragédie, jež způsobil, se ho netýkají… Herci tvoří v Enronu kompaktní tým. Díky tomu na povrch vyplouvá především téma – chladná obludnost a tragická malost lidí, kteří ztratili základní lidské city, empatii a korektivy vlastního jednání. Jde jim jen a jen o těžko uchopitelný egoistický, dravý úspěch. I za cenu ztráty rodiny, vztahu, přátelství. Jan Dolanský jako finanční ředitel a hlavní konstruktér fiktivního účetnictví je navenek sympatický „klučina“, který si se světem hraje spíše jakousi virtuální počítačovou hru, aniž by si uvědomoval skutečnost a dopad svých vizí. Ředitel Enronu Ken Lay v podání Václava Postráneckého je podnikatelem staré školy, který se nechává unášet obláčkem finančního úspěchu, jenž je jedinou metou a smyslem podnikání. Je směšný a trapný, a ač je za vše, co se v Enronu stalo, odpovědný, je zároveň vlastně i obětí. Dravá Klaudie Roe atraktivní Petry Špalkové pak symbolizuje jiný pól stejné touhy po moci a úspěchu, jaký reprezentuje Skilling. Ten byl ze svých činů usvědčen a odsouzen, predátoři společensky nezodpovědných ekonomických dravců však zůstávají…
Tragédie, jež způsobil, se ho netýkají… (Jan Dolanský – Andy Fastow, David Matásek – Jeffrey Skilling) Snímek LUCIE JANSCH
Enron je divadelně živým, obsahově závažným příspěvkem Národního divadla do celospolečenské diskuse o současném stavu společnosti a světa, ve kterém se pohybujeme. Divák může mít zcela jiný názor a zastávat úplně jiné postoje. Je však nucen se s děním na jevišti konfrontovat, je nucen k přemýšlení a hledání argumentů. To je jedna z podstatných rolí divadla a umění vůbec v moderní i postmoderní společnosti. Enron je jevištně – výpravou, režií, použitím soudobých technologií digitálních projekcí, herectvím – současné, společensky angažované divadlo z rodu Čapkovy Bílé nemoci, R. U. R., Krakatitu či Války s mloky. Nebojí se poukázat na neuralgické body doby a reflektovat je. Takové divadlo do českého prostředí a na jeviště Národního divadla rozhodně patří.
Hodnocení: @ @ @ @
VLADIMÍR HULEC
Národní divadlo (ve Stavovském divadle) – Lucy Prebble: Enron. Překlad Jan Tošovský, režie Michal Dočekal, scéna Martin chocholoušek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Daniel Fikejz, pohybová spolupráce Halka Třešňáková, video Michal Pěchouček/František Pecháček, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková. Premiéra 16. února. Psáno z II. premiéry 17. února.
x
Na internetu dostupné informace a ohlasy na inscenaci:
Národní divadlo Praha: Enron
Česká televize (ČT 24, 15. 2. 2012): Činohra ND nastudovala hru o firmě Enron
Michal Dočekal (Český rozhlas, 16. 2. 2012): Bankrot Enronu v Národním divadle
mgd (iHNed.cz, 16. 2. 2012): Enron opět krachuje, je to komedie
Liborův blog (18. 2. 2012): Enron – Lucy Prebble
Radmila Hrdinová (Právo / Novinky.cz, 20. 2. 2012): Finanční krach jako tragédie současného světa ve Stavovském divadle
Marie Reslová (iHNed.cz, 20. 2. 2012): Trh jako buněčné dělení
Jana Soprová (Český rozhlas, 21. 2. 2012): Enron, inscenace M. Dočekala
Barbora Šimečková (Topzine.cz, 22. 2. 2012): Enron je lekce pro mírně pokročilé. Matásek v tom ale umí chodit
Hana Kubovcová (Economix, 23. 2. 2012): Krach Enronu na divadelních prknech
Petruška Šustrová (Lidové noviny, 24. 2. 2012): Poslední slovo (Enron)
Michal Dočekal (ČRo 3, 27. 2. 2012): Michal Dočekal hostem Mozaiky
Vladimír Hulec (E15, 29. 2. 2012): Národní divadlo představilo Enron jako symbol krize dnešní doby (jde o zkrácenou verzi zde publikovaného textu)
i-divadlo.cz (diskuse): Enron aneb Zkrocení zlé firmy
Komentáře k článku: Enron jako symbol krize dnešní doby
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Milý pane Hulče,
díky za to, že je konečně možné číst recenze z periodik, které jsou dosažitelné jen předplatným. Bylo mi např. velikým potěšením čist po mnoha měsících mnou oblibenou prózu Marie Reslové s jiným obsahem než polemickým. Zároveň mám dotaz, proč se neotiskl také článek Vladimíra Justa a Vojtěcha Varyše, o němž referujete ve svém úvodu? Vůbec, je tento blog začátek systematického přenosu kritických reakcí na divadelní události, anebo jakýsi vyjímečný výlet do této oblasti?
Zdravím
05.03.2012 (17.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Proč si myslím,
že Lucy Prebble nenapsala dobrou a už vůbec ne aktuální hru, čili několik poznámek za okraj mého článku v SADu 5/2011 Mnozí efektové inspirovaných též inscenací Michala Dočekala.
Enron má se současnou (americkou hypoteční) krizí společného asi tolik jako Stoneův film Wall Street z roku 1987 (nebo chcete-li klidně i Molierův Lakomec). Je zkrátka o tom, že lidé chtějí více (peněz), že jsou chamtiví a nenasytní. Třeba i bankéři a makléři. Jenže Stone stvořil svého Gordona Gekka v době, kdy byli tito „dravci“ na vzestupu. Kdy byli aktuální. Prebble napsala svou hru osm let po pádu Enronu (a tři roky po soudu) a ND ji uvedlo letos, k jedenáctému výročí oné události. Tolik k aktuálnosti textu i inscenace. Karel Čapek psal své Vladimírem Hulcem zmiňované texty jako reakci na to, co se dělo okolo něj. Dokonce mnohé věci předvídal. Kdyby byl jako Prebble, počkal by do roku 1947 a v roce 1950 by jeho protifašistickou aktualitu mohlo nastudovat ND. Ne že by takoví autoři nebyli a takové inscenace nevznikly. „Aktuální“ agitky s předem jasnými padouchy a hrdiny. A také s exemplárním trestem na závěr. A tak i Prebble končí svou hru zvukem vězeňských vrat zavírajících se za Skillingem. Zlo bylo po zásluze potrestáno a všichni jsou spokojeni. Včetně „zástupců lidu“, které Michal Dočekal přivádí na jeviště, aby z papírků neuměle četli jednotlivé body obžaloby. Lidový soud jako vyšitý. Co na tom, že Skilling se ve stejném roce, kdy byla hra napsána, úspěšně odvolal k Nejvyššímu soudu, který jeho námitce (finanční operace – zhruba řečeno – dělal pro záchranu společnosti, nikoli pro osobní zisk) vyhověl a nařídil věc k znovuprojednání. To se ale do černobílé konstrukce Enronu nehodí. Prebble chce mít všechno jasné a srozumitelné. A tak se z matematických a finančních operací nazývaných opravdu „Raptors“ stávají v jejím textu pravěcí ještěři a v Dočekalově inscenaci komičtí dráčci. Fastow firmu podpírá a tak se v jeho „kobce“ tyčí složité lešení. A abychom se těch plutokratických zrůd snad nemuseli bát, jsou například z Lehman Brothers u Prebble siamská dvojčata a u Dočekala rozbředlá mnohohlavá bankéřská „saň“. A texaský kapitalista Ley se pochopitelně neobejde bez doutníku a stetsonu.
Neupírám Prebble, že je velmi zručná autorka, která ví, co divák žádá. Třeba i trochu té erotiky. A tak se rodí Klaudie Roe, fiktivní postava, která se především vyspí s každým (kdo kdy zapomene, jak chudák Petra Špalková otírá ilustrativně z nohy na jevišti ND sperma), aby jí nakonec neexistující historie dala za pravdu, když „její“ elektrárna je to poslední, co má nějakou reálnou cenu.
Jinými slovy: Lucy Prebble napsala velmi zručnou agitku, neboli zeitstück. Kořeny současné krize jsou mnohem komplikovanější a barvitější. A nemají jasné hrdiny a padouchy. Jenže kdo by se rád neuchlácholil „poznáním“, že za všecko můžou „oni“. Zvlášť když „oni“ tak krásně zapadají do schémat, která se stihla do podvědomí vrýt i mě a to mi v roce 1989 bylo pouhých 14 let.
A Dočekalova inscenace jen po mém soudu dryjáčnicky podtrhuje právě ta místa textu, která by zasloužila nakládání s maximální opatrností, tedy zejména všechny ony „metafory“, alegorie a muzikálová ozvláštnění. Prebble je navzdory vší plakátovosti přeci jen relativně zdrženlivá Angličanka a rozhodně nenapsala Žebráckou operu (a tím méně Fausta) pro jednadvacáté století.
05.03.2012 (23.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Inscenaci
tohoto nepříliš úspešného kusu jsem neviděl, ale přikládám recenzi newyorského provedení z r. 2010 z NY Timesů, bohužel jen v anglickém originále:
http://theater.nytimes.com/2010/04/28/theater/reviews/28enron.html?scp=6&sq=Prebble,.%20lucy&st=csehttp://www.wqxr.org/splash/
06.03.2012 (0.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Trenský,
snažíme se z i-DN udělat prostor živě reflektující divadlo a neustále hledáme ideální podoby a možnosti. Recenze a ohlasy uvádíme zatím pouze ty v danou chvíli na internetu volně dostupné. Jakmile zjistíme (nebo nás někdo upozorní na) další, budeme je vždy doplňovat do hlavního textu. Jinou možnost zatím nemáme, proto není uveden Justův text z LN ani další, které vyšly pouze v tištěné podobě, anebo jsou přístupné jen pod hesly. Citáty Vojtěcha Varyše a Vladimíra Justa jsou převzaty z vysílání ČRo. Varyš svou charakteristiku napsal 24. 2. v 17:07 v diskusi na i-DN kolem potvrzení Tomáše Töpfera ředitelem DnV (přesné znění: „Enron je /v podání činohry ND/ obyčejná bolševická propaganda, srovnatelná snad jen s pohřbem Kim Čong-Ila.“ – viz: http://www.divadelni-noviny.cz/tomas-topfer-potvrzen/ ).
Pokud se ale tento typ textů (rubrika Hyde Park) ukáže jako smysluplný, vstoupíme do jednání s jednotlivými médii, aby nám své recenze poskytovala, případně budeme oslovovat přímo autory.
Co se týká úspěchu či neúspěchu hry Enron, podle programu ND její uvedení v Anglii (Chichester a odtud RCT, poté West End – Noël Coward Theatre) uspěla jak u kritiky (viz např. Michael Billington v Guardianu 23. 7. 2009: http://www.guardian.co.uk/stage/2009/jul/23/enron-review-by-michael-billington ) tak diváků, produkce RCT přenesená v dubnu 2010 na Broadway však v USA neuspěla.
Jakube,
díky za obsáhlý vstup. Neozve-li se nikdo jiný, rád a se zájmem polemicky odpovím, ale asi až zítra, neb to přece jen vyžaduje více času a rozvahy, než jsem schopen teď po návratu z divadla.
06.03.2012 (1.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Chybí též recenze Vladimíra Mikulky z Respektu.
Jmenuje se Enron, který ukradl slunce. Kromě Hulce a Justa se všichni víceméně shodují: hra je to zajímavá, její inscenace ale schématická, vytvořená z ideologických pozic. Prebbleová například nevidí zaměstnance jako pouhé oběti. Což se dá doložit na mnoha místech, třeba na rozhovoru Sekuriťáka se Skillingem: „Vy nechcete slyšet, co naši společnost čeká?“ …. Sekuriťák: „Mám směnu, odpracuju si ji a jdu“ Skilling: „Jenom jsem vám chtěl vysvětlit…“ ……Sekuriťák: „Je to vaše firma pane. Vy jste ředitel.“ Neptáme se, nechceme pochopit, jak se věci OPRAVDU mají. Nejen manažeři, ale všichni chtějí víc bez ohledu na to, zda si ty peníze REÁLNĚ vydělali. Neptají se, kde je vláda bere – na zvýšení platů, dávek, důchodů, pastelkovné a jiné. Výsledek je virtuální fikce. Nemáme eura, tak je natiskneme. A v podpalubí se raptoři nestačí cpát dluhy. Řecko, nemůžeš splácet, tak ti odpustíme, rozložíme na jiné firmy-státy. Ale kam ty dluhy mizí tam? Obrázek s počítáním bankovek je možná názorný, ale vyjadřuje docela přesně současnou schizofrenii, stále více se vzdalující virtuální a reálný svět. Ztrátu měřítek, které člověk může obsáhnout. Skilling je postava ne odsouzeníhodná, ale především tragická. To je takový objevitel virtuální Ameriky 🙂 Atd. Prebble je naivní, zjednodušuje, ale neříká, že jedni jsou dobří a jiní zlí, pokouší se popsat složité společenské procesy obrazem. Říká: takhle nějak to teď funguje, je fajn to vědět a zařídit se podle toho. Prapůvod vidí někde v lidské povaze, v zákonitostech, které má svět v genech. Divadlo přece má zrcadlit obraz světa. To není morální tribunál. Když sledujeme Macbetha – co nás zajímá nejvíc – lidská povaha a její temnosti. Neinscenujeme ho tak, že se pohoršume – fuj to je zločinec.
06.03.2012 (8.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Mikulkova recenze
je (zatím?) zamčená, nicméně aspoň začátek najdete na: http://respekt.ihned.cz/c1-54846120-o-enronu-ktery-ukradl-slunce
06.03.2012 (15.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jakube,
předně hra ani inscenace nejsou agitkou. Rozumím-li aspoň termínem „agitka“ hru, která schematickým, zjednodušujícím způsobem prosazuje (agituje pro) nějakou ideologii či politický nebo společenský názor a postoj. Enron (hra i Dočekalova inscenace) je spíše hrou a inscenací „morálního neklidu“, jak jej kdysi razili třeba polští filmoví tvůrci v 70.-80. letech XX. století, anebo – právě – Čapek. Otevírají téma a varují, apelují na společenskou zodpovědnost a humanitu.
Aktuálnost se neměří jen přímou reflexí (nevy)řešeného případu, ale třeba i rozkrýváním právě probíhajících (aktuálních) společenských jevů a postojů. A právě případ Enron slouží autorce i režisérovi jako jakýsi modelový příklad nezodpovědného postoje ekonomických a intelektuálních elit, jež rozhodují o způsobech a směru podnikání a politiky, o osudech velkého množství lidí. Současný manažerský kapitalismus – v podstatě virtuální obchodování s „bublinami“, jak se ve hře říká – je svádí k určitému jednání, jež se naplno ukázalo (a oni mapují) právě na případu Enron a pokračuje – byť Ty tvrdíš, že jde zásadně o něco jiného, já si tím nejsem jist – dodnes. Ostatně v programu k inscenaci o tom píše Luděk Bednář. Takový vzorec chování se pak přenáší na celou společnost.
Od her typu Enron nelze chtít „nového Macbetha“, nesoustředí se na osud jedince v bouři doby, ale naopak – mapují dobu, která osudy jedinců vytváří a charaktery utváří. Ve hře se o životních (soukromých) osudech a názorech postav moc nedozvíme (není důvod). Autorku nezajímá, co s vydělanými penězi dělají, neukazuje je – agitkově – jako zpupné vykořisťovatele, kteří si užívají. Naopak, oni velmi tvrdě pracují, vystudovali prestižní školy a bojují za svou vizi. A s tou autorka polemizuje a ukazuje ji jako nemorální, společensky nezodpovědnou. V tom je její hra (i Dočekalova inscenace) aktuální. Proto velmi „funguje“ její paradokumentární charakter.
Tím se dostávám k tomu, v čem se neshoduju nejen s Tebou, ale i s Marií Reslovou, ke kvalitě samotné inscenace. Dočekal ji vystavěl na rozporu velkoleposti scény (vnějšího světa) s až hmyzí malostí všech postav, ať jde o hlavní, vedlejší nebo zcela okrajové. Přivádí je do chladného „vystylovaného“ prostoru, jako by byli permanentně na televizní obrazovce. Od začátku cílí na intelektuální rovinu textu, buduje společenské drama ve stylu amerických filmů Všichni prezidentovi muži, které – velmi šikovně, „divadelně“ – obohacuje silnými vizuální obrazy, oživuje ironií, (post)moderním nadhledem a dokonce se (v souladu s autorkou) prolamuje do mýtu a podvědomí (raptoři). Herci nehrají psychologicky věrné figury, ale až mrazivě věcně modelují určité charaktery, situace a postoje. V tom jsou přesní především Matásek, Dolanský a Špalková, proto jejich výkony hodnotím nejvíc. Postránecký podle mne ředitele přehrává do příliš „líbezné“, samolibé grotesknosti, čímž chování postavy rozmělňuje a především posouvá do jakési „laskavé“ roviny, což do této hry „ostrých loktů“ – podle mne – nepatří (což měl ale zřejmě zadáno od režiséra a je to součástí jeho výkladu). Myslím, že textům jako je Enron nejvíc „sluší“ chladná věcnost, pařízkovská či grossmanovská civilnost. Jakékoli zabíhání do psychologické věrohodnosti odpoutává divákovu pozornost od hlavního tématu, jímž je, jak už jsem řekl, morální apel. Hra i inscenace otevírají téma k širší společenské debatě. Nevyzývají k revoluci, nezuří, neagitují, ale varují. Obdobně jako Čapek v době politického běsu, jen dnes má ten běs (neklid) charakter ekonomický. Samozřejmě – tehdy jako dnes – s dopadem celospolečenským.
07.03.2012 (3.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
„Myslím, že textům jako je Enron nejvíc „sluší“ chladná věcnost, pařízkovská či grossmanovská civilnost.“
– to naprosto podepisuju. To je svatá pravda. A také pravý opak toho, co se stalo v Národním divadle. Bohužel.
Nemá cenu
vozit se na výkladu pojmu agitka. Prebble podle mě nic neotevírá. Bere si dávno uzavřený (nehledě teď na to odvolání) případ, který v době, kdy tu hru píše, je již dostatečně omletý v médiích (film, knihy etc.). A to zobecnění je stejně tak dávno promleto. Třeba právě v tom Wall Streetu (jakkoli byl Gekko ve své době spíš za hrdinu; ovšem těžko zrovna O. Stonea podezřívat, že takový byl jeho záměr). Stálo by mimochodem za to srovnat „velké projevy“ Skillinga v Enronu a Gekka ve Wall Streetu. Podobnost je jistě více než náhodná.
Jeden z hlavních důvodů,
proč mě Enron tak dráždí, je, že z celého případu – i kdybych přijal tu možnost zobecnění – vynechává „druhou stranu“. Tedy, chceš-li, nás. Ukazuje prstem: podívejte na toho hnusného finančníka, který v zájmu svých vzdušných zámků a zisků obětoval nás, ubohé daňové poplatníky. Jenže tak to – a jsme u ideologie – není. Firma nebo banka má zisky, jen když své produkty prodává. A aby prodávat mohla, musí někdo kupovat. A ten, kdo kupuje, jsme my. To není „jejich“ hra, jíž jsme my obětí. Jsme spolupachatelé. A to Prebble nebere v potaz. Tu scénu s „ochrankářem“, kterou zmiňuje Marie Reslová, je přeci stejně tak dobře – a myslím, že více po právu textu i inscenace – číst tak, že on prostě svému řediteli věří, a ne že je mu to jedno. To by ho Prebble znovu nevrátila ve scéně pohřbu a to by tam nenechala vystoupit tu, píšu s úmyslnou nadsázkou, ožebračenou stařenku. Ne, Prebble i ND vidí jen jednoho viníka. Viníka, který má navíc tu výhodu, že je to „Amík“, tedy někdo, kdo byl nám Evropanům vždycky víc než trochu podezřelý. To ne my, to oni nás do toho zatáhli. (Ostatně to, že tenhle „zcizující“ aspekt hry v Americe prostě nemohl fungovat, je podle mě jeden z hlavních důvodů proč tam propadla. Ne to – jak se objevuje v mnoha recenzích – že Američané na takovou kritiku nebyli připraveni.)
Píšeš, že Prebble neukazuje zpupné kapitalisty. A co jiného je scéna, kdy si Lay v okamžiku, kdy se firma potápí, vybírá nové potahy do tryskáče? Lay byl podnikatel ze staré školy a takhle by se zcela jistě nezachoval – firma, kterou vypiplal, by mu nebyla jedno. Ovlivňoval politiku, lobboval ve Washingtonu, financoval prezidentské kampaně – jenže to je v USA tradičně legální. Nám může jeho sázka na Bushe jr. připadat jako obludný obraz českých praktik, ale takhle se to ve Státech dělá a všichni to vědí a všichni do toho vidí. To se dělá zcela otevřeně.
„Raptoři“ fakt nejsou žádný průlom do podvědomí. Ten termín existoval už dávno před Prebble. K pravěkým ještěrům je přirovná Fastow, když chce Skillingovi vysvětlit své finanční modely. V Londýně to byli lidé v oblecích s ještěřími hlavami. V Praze dráčci jak ze Studia Kamarád. To, co Prebble lehce nadnese, nafoukne Michal Dočekal ještě víc. Ten pokus udělat z Enronu jakousi podivnou (brechtovskou? muzikálovou?) šou včetně „Master of Ceremonies“ a company je myslím chybný, protože spolehlivě dusí i ty poslední zbytky několika málo jemností v původním textu.
P. S.: Souhlasím s tvým názorem na herecké výkony, byť jsme v tom tak trochu sami.
07.03.2012 (10.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
můj text
pod názvem „Odprásknout se v hledišti“ vyšel v Týdnu 9/2012 na s. 64-65 a kromě Enronu pojednává i o Mé vzdálené vlasti a kondici Národního divadla v předvečer konkurzu na ředitele jako celku. zájemcům mohu poskytnout k soukromým účelům e-mailem.
jinak myslím, že to, že je více časopisů a více autorů, má svůj smysl a není mi jasný důvod, proč vše shromažďovat na jednom místě.
07.03.2012 (10.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Reslová
Ježišmarjá.
Buď neumím číst, nebo Jakub podsouvá té hře, co v ní není. Bohužel finišuju s nějakou prací a nemůžu se teď věnovat podrobnému rozboru textu Enronu. Takže aspoň jednu větu: Nezáleží jen na tom co, ale i JAK se to říká. Čili ten dialog se sekuriťákem a jiné výstupy „nebohých“, „podvedených“ zaměstnanců lze interpretovat různě. A zkontextu hry dost dobře vyplývá, jak to Prebble myslí. Ta slečna fakt není nějaká levicová aktivistka. V ND z Enronu udělali morálně apelativní agitku, která z mého pohledu na divadlo nepatří. Divadlo má svět ukazovat, jaký je. Ono to stačí, není to zrovna radostný pohled, ale člověk má vědět, na čem je. A ne někoho burcovat. Takové postoje patří na politický míting.
ad Varyš –
nechápu, tady snad nejde o různorodost trhu s časopisy, ale o odbornou diskusi a vstupy do ní. Těžko si člověk bude kupovat kvůli pár recenzím tiskoviny za několik stovek, že…
07.03.2012 (11.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Než Ti, Jakube,
odpovím, počkám, zda se nepřidá ještě někdo další, ať je nás vtaženo do tématu víc.
A – Vojto – co se týká snahy nabídnout všechny dostupné reflexe, jde o model antické agory, kde se vše veřejně sdělovalo a probíralo. Není to nic proti mnohosti časopisů a autorů. Naopak. Chceš-li se dobrat podstaty (byť možná nepoznatelné anebo relativní), je různost názorů nutná a jejich znalost potřebná. O tu se v této rubrice – a vůbec na i-DN – v rámci divadla snažíme. Budu rád, když svůj text z Týdne – až to bude možné – nabídneš i tomuto tržišti.
07.03.2012 (11.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
ta agora existuje, jmenuje se trafika.
jinak mám za to, že zrovna Enron v ND není věc, o které má smysl diskutovat. větší problém než se samotnou inscenací mám s tím kontextem – kdyby to zapadalo do celkové dramaturgie ND, která by uváděla vyostřeně levicové, aktivisticky pojaté moralistní inscenace, snad by to nějaký smysl dávalo. do očí bijící je i to, že vzápětí následuje podobně plochá inscenace Má vzdálená vlast, ovšem s opačným názorovým znaménkem. což je zhruba obsah toho mého textu.
07.03.2012 (12.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ta agora
se nejmenuje trafika. Tam si jen můžeš koupit noviny a sám nad nimi špekulovat. Agora znamená veřejné kolbiště, kde se diskutuje.
07.03.2012 (12.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pane Varyši,
co se týče „agory,“ myslím, že jde o nedorozumění. Nikdo nechce, aby autoři přestali psát do svých preferovaných časopisů. Jde o to, aby jejich práce byly přístupné co nejširší veřejnosti. A to se nemůže stát, když to lze jen docílít návštěvou trafiky. V mém případě je to půl roku, co žiju na druhém břehu oceánu, nemožné. Ovšem, to je můj soukromý problém. Ale i když jsem v Česku, zdráhám se naslepo kupovat periodika, jejichž obsah je mi z 90% lhostejný. Přitom ani nevím, zda v tom čísle, které kupuji, se nalézá třeba recenze premiéry v ND, která mě zajímá. Např. ve Vídni by to problém nebyl, šel bych najisto do trafiky druhý den po premiéře, a v New Yorku nebo v Londýně dokonce hned ráno po premiéře. V Mladé frontě, Právu atd. je naprosto nepředvídatelné, kdy se recenze objeví, a jestli se objeví vůbec. Pravda, mohl bych si předplatit internetové vydání těchto periodik, ale je to nepoměrně nákladná záležitost vzhledem k tomu, že z obrovské většiny je to z mého hlediska naprosto nepotřebný materiál. Když jsem v Praze, tak mohu jít do knihovny. Ale je velká ztráta času dělat to pravidelně. A listovat v novinách, které často už přede mnou přešly desítkami rukou, není příjemná záležitost. Často si některé stránky předchozí čtenaři přivlastnili.
Blog, do něhož je přenesen relevantní materiál, je ten nejlogičtější způsob, jak jej zpřístupnit, a to nejen pro profesionály, ale i pro řadového čtenáře. Internet je moderní knihovna, nesrovnatelně efektivnější než knihovna starého typu. Po staru byste za každou informaci musel běhat do knihovny, abyste se na několik minut pohroužil do encyklopedie. Ted’ obdržíte stejné, ba lepší informace pouhým kliknutím do Googlu. A blog, obsahující recenze a jiné specializované informace, je založen na stejném principu. Bez takové “agory” jsou debaty svízelné a nevyrovnané. Někteří účastníci jsou totiž nezbytně lépe informovaní než jiní.
Samozřejmě, není to žádná převratná záležitost. Takové blogy existují v západních zemích už po léta.
07.03.2012 (16.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý pane Trenský,
pokud jde o knihovny, věc zjednodušujete. Stačí se např. podívat do on-line databáze bibliografie Divadelního ústavu, zadat si inscenaci Enron a hned Vám vyjede seznam článků o ní (http://db.divadelni-ustav.cz/fdb_biblio/hledani.php?typhled=F&user_id=&user_odd=&lang=cze&strana=0&nazev=&kslovo=&autor=&que_sel1=&que_sel2=Enron&que_sel3=&que_sel4=&typdok%5B%5D=0&ascdesc=0&diakr=1&sortby=NAZEV). Články (zaznamenané jsou ty, které DÚ excerpuje) jsou zde většinou přístupné ve fulltextové podobě, bohužel (pochopitelně) pouze v prostředí Divadelního ústavu, nicméně minimálně Vás to může nasměrovat k daným zdrojům.
Jinými slovy: to, co zde nabízí i-DN, je jistě záslužné, není to však ojedinělé.
07.03.2012 (17.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pane Švejdo,
to je přece bibliografie, a nikoli přetisk článku do internetu, o čem se zde mluví.
07.03.2012 (17.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Magdalena Pantáková
http://kulturissimo.cz/index.php?enron-narodni-divadlo-program-recenze&detail=434
07.03.2012 (17.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pane Švejdo,
ještě jednou otiskuji zde link k blogu, který považují za ideální (s domácí adresou na Novém Zélandu). Sleduje operní dění doslova na celém světě a články se objevují ve stejný den, kdy byly vytištěny. Zde jsem vybral recenze kontroversní inscenace Rusalky v Covent Gradenu. Nebylo by to krásné, kdybychom něco podobného měli v Česku, a to jenom o domácím divadelním dění? A ať to dělá Divadelní ústav, DN či kdokoli.
http://www.theoperacritic.com/company.php?company=roh
07.03.2012 (17.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Němcová
Myslím,
že něco takového by měl přednostně dělat Divadelní ústav, vycházet přímo z existující databáze.
07.03.2012 (22.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vracím téma k inscenaci Enron.
Dost dobře nerozumím tomu, proč nyní tak vyhřezlo slovo „agitka“, jež použila i Jana Machalická ve své recenzi ve včerejších LN na německou inscenaci Šílená krev na Nové scéně. Jako by angažované divadlo, jež vyjadřuje jasný názor, bylo automaticky vyřazované z „divadla“ kamsi na divadelní periferii či dokonce do škol a na politické mítinky. Ale nešť, divadlo má mnoho podob a jednou z nich – podle mne velmi důležitou – je i společenská angažovanost. U nás jako bychom chtěli divadlo zaklít do světa vysokého umění, které se konkrétní politikou či ekonomickou krizí nemá co špinit. Machalická byla úplně vedle, neb Němci vůbec nenabízeli nějaká řešení, jen odhalovali směšnost či trapnost kulturních klišé, jež používají mnozí intelektuálové (přiznávám, i já) ve vztahu k současným etnickým problémům, a to po divadelní stránce velmi dobrým fyzickým jednáním a vyhraněně groteskními situacemi. Proto ten potlesk.
Michal Dočekal také nevytváří nijakou „agitku“, byť odhaluje konkrétní model chování a především přemýšlení určitého typu ekonomických magnátů. Za jejich velkohubými slovy se skrývá jediná pravda: Peníze hýbou světem a nesmrdí. Vzpomněl jsem si přitom, jak kdysi ČEZ obdobnou rétorikou podvedl Václava Havla. Za toto jednání nejsme, Jakube, spoluvinni, jsme – coby postmoderní společnost – v jeho vleku, narodili jsme se do něj a jsme na něm závislí. Zkus například existovat bez bankovního účtu nebo v Praze bez Open-karty. Obranou proti takovému jednání je pochopitelně především dlouhodobý společenský a politický postoj, který by se ale měl (či může) projevovat i v kumštu, tedy v našem případě v divadle. Je myslím moc dobře, že se tímto směrem ND vydalo a že dokonce nabízí více interpretačních (politických) klíčů. Zjednodušeně řečeno jak levicový (Enron), tak pravicový (Má vzdálená vlast). Smyslem ani jedné inscenace není podle mne „agitovat“ ve prospěch toho či onoho, ale vybízet k přemýšlení, diskusi, vlastním postojům.
Je pro mne vždy udivující, jak jeden a tentýž obraz dokážeme číst rozdílně a trváme si každý na svém. Například ono Layovo vybírání potahů jsem si interpretoval jako jeho útěk do virtuálního světa umělých (záměrně proto od autorů směšných – v podstatě výsměšných) problémů před realitou své firmy, již si nechce uvědomit a přiznat. Tedy jako projev zoufalého pštrosího schovávání se, ne přežranosti. A co se týká mého požadavku po civilnosti, mluvil jsem o herectví. Výtvarná ambaláž, kterou zvolili Martin Chocholoušek se Zuzanou Bambuškovou Krejzkovou, není podle mne vůbec na závadu, neb skrze aseptickou vystylovanost podtrhuje neživost, umělost světa, ve kterém se postavy pohybují a jehož jsou otiskem (a naopak). O záměrné disproporci mohutnosti výpravy vzhledem k lidem jsem už psal. A různé hudební a choregrafické vstupy zdůrazňují vždy výsměch tomuto světu tak podobnému komerčnímu muzikálu. Obdobně, jako se tomu světu vysmívali Němci v Šílené krvi. Dočekal svou inscenací ani Prebble svou hrou neburcují (a už vůbe neagitují) k marxistické revoluci. Pokud burcují, tak k uvědomování si, v jakém žijeme světě, co v něm hrozí (a dokonce se stalo), jaké vzorce myšlení a chování snadno přejímáme či – dokud jsou úspěšné – respektujeme (a dokonce obdivujmeme) a zda sami nepodléháme podobným klišé. Je pak na nás, jak se v konkrétních situacích vlastních životů zachováme a jaké hodnoty budeme ctít a prosazovat. Enron v Národním je důležitou inscenací i tím, že se obrací na diváky, kteří takový svět znají a mnohdy i sami žijí. Kdyby se hrál někde na závislé scéně inscenován – třeba – Bambuškem, vyzněl by v mnoha ohledech do prázdna.
08.03.2012 (2.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
ještě k té poznámce- těchhle diskusí se účastní plus mínus deset lidí (stále stejných) a všichni jsou tak říkajíc z oboru. očekává se, že chtějí – diskutovat, do dané problematiky vidí, případnou inscenaci viděli a relevantní recenze mají přečtené. Když chci debatovat o primárkách v Ohiu, taky se počítá s tím, že o tom mám něco načteno. Když se podíváte do tištěných periodik, tam leckteří autory odkazují na články, na něž reagují jen názvem a datem, kdy kde vyšly, případně krátkých citátem někdy ani jedno a je na důvtipnosti čtenáře, aby odhalil, k čemu se vlastně autor vyjadřuje (často to ve svých sloupcích dělá Jana Machalická, a musím přiznat , že mě to baví – je to jistá forma intelektuálního spiklenectví). „řadový čtenář“ je v tomhle případě mýtus.
k poznámce V.H. „co hrozí“ – nehrozí přece nic, Vladimíre, jen krach firmy,. a to není žádná tragédie. agitační je to tedy podle mého v tom, že zveličuje běžné věci, dělá hrozbu z věcí nejen běžných, ale i nutných (bez krachů by taky nic nevznikalo, je to integrální součást systému). Jak Enron, tak Hulec ve svém komentu vytváří dojem, že jsme tu nějací „my“, hodní, poctiví a upřímní, a zlí, kteří nám to kazí (opencard!), systém, vůči němuž se musíme bránit atd. A to je nebezpečné.
jinak angažované divadlo mě zajímá, ale 1. je-li v nějakém uchopitelném kontextu (při vší úctě, Dočekala ani ND za nijak politicky vyprofilované nepokládám) a zejména 2. pokud hlásá názory nějakým způsobem nové, zajímavé, překvapivé. i politika je především hra a i politika má estetický rozměr – hlavně když se ztvárňuje v divadle a ve filmu. agitka tedy znamená, že je to nevzrušivé, nepřekvapivé, opakující to, co už bylo v mnoha podobách řečeno předtím,a samozřejmě notně zjednodušuící.
08.03.2012 (9.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Krach firmy,
krach státu, politika je především hra, noviny jsou intelektuální spiklenectví, i politika má estetický rozměr… Nečtu náhodou Caligulu?
08.03.2012 (11.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Agitka –
nebo abych přitvrdil: populismus – je pro mne to, co (jakýkoli) problém zjednodušuje na jednoduché schéma, co nabízí jednoduchá, populární a většinou předem odsouhlasená řešení.
Peníze hýbou světem a smrdí. Bankéři kradou, politici lžou a kradou. Svině, fuj, hanba – „bída, hnus: kapitalismus“. A dál? Co je na tomhle tisíce let platném zjištění nového? Co (po)tvrzení něčeho takového otevírá? A především: proč mám kvůli tomu chodit do divadla? Sedě u internetu si na tohle téma přečtu spoustu tisíckrát zajímavějších článků, analýz, studií, fejetonů a kreslených vtipů. Co ale v tom internetu (novinách, televizi, knihách) nevyčtu a nevykoukám, je divadlo, drama, jevištní poezie, zážitek z herecké akce. Jinými slovy: ano divadlo vždy budu chtít zaklít do světa umění. Vysokého nebo nízkého – to je mi jedno. Užiju si stejně dobrou tragédii jako dobrou frašku.
Divadlo ať se s krizí, etnicitou etc. klidně špiní. Ale divadelně. Divadelně dobře.
A to fakt, tvrdím, není případ ani Lucy Prebble, ani inscenace v ND.
– spoluvinni samozřejmě jsme. Nikdo mne nenutí žít v Praze, nikdo mne nenutí jezdit do práce metrem, a ne na kole, a nikdo mne nenutí si brát půjčky a využívat účet (když už se rozhodnu si ho pořídit) k něčemu jinému než k převodům peněz. Alternativa existuje: na samotě u lesa, se zahrádkou a pár domácíma zvířátkama. Minimální uhlíková stopa, minimální podíl na vykořisťování třetího světa, fair-trade a bio. Minimální zašpinění karmy. To prosím vlastně bez ironie. (A divil bych se, kdybys specielně ty, Vladimíre, pár takových lidí neznal.)
Když ale chci využívat výhod a služeb moderní společnosti a systému, nemůžu se tvářit jako vykořisťovaný.
– nikdy jsem netvrdil, že Prebble nebo Dočekal burcují k revoluci (byť ti technikáři v závěru pražského Enronu k tomu mají solidně nakročeno).
– Dočekalova chyba je – opakuji asi už naposledy – v tom, že tlusté čáry Lucy Prebble obtahuje ještě tlustšími a výraznějšími barvami. A tím jí ani sobě rozhodně neprospívá. Jediná píseň předepsaná Prebble je „barbershop quartet“ opakující znělku z reklamy Enronu. Proč tedy mám v Praze sledovat choreografovanou company a zlaté spoďárky? Nebo Claudii Roe s řidítkama? Protože v muzikálech – jak naznačuješ – taky používají nezákonné matematické operace a systém dceřiných společností? Nebo Kulhánek s Kratochvílem páchají insider-trading? Nebo v čem je teda ta podobnost komerčních muzikálů s americkou energetickou firmou?
– Kdyby Enron dělal Bambušek, mohli by se jeho diváci (v hale nějaké vytunelované banky?) uplácat a uřičet nadšením, protože by jim s Lucy Prebble potvrdil, co si vždycky mysleli a myslí. Moje zkušenost z ND je taková, že publikum je chladné a nereaguje. Ale ne proto, že by bylo zaskočeno záplavou otázek a otevřených problémů, které je dráždí a nutí přehodnotit jejich životní postoje. Ale proto – a právě díky tomu, že jsou často „od fochu“ – že nevidí nic, co by dávno neznali a o čem by nevěděli, že je ve skutečnosti mnohem komplikovanější, zajímavější a živější, než jak je jim to na jevišti předkládáno.
08.03.2012 (11.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Jana Soprová
Vážení,
rozhodla jsem se vstoupit do diskuse, protože jsem v poměrně rozsáhlém spektru pohledů na hru Lucy Prebble nenašla charakteristiku, která je podle mě zcela evidentní. Vzhledem k tomu, že jsem viděla londýnskou inscenaci Rupperta Goolda, která mě svou divadelností naprosto okouzlila, a myslím, že nejpřesněji souzněla s úmyslem autorky, dovolím si svůj výklad hry. Podle mého se nejedná ani o dokumentární hru (narozdíl od hry D. Harea), ani o agitku, ale o pohádku (či chcete-li zpracování novodobého mýtu), v níž autorka použila skutečného případu a skutečných jmen, ale – a tomu odpovídá i přítomnost různých nadpřirozených bytostí, viz raptoři, bílé myšky, siamská dvojčata – vytvořila modelový příběh o lidském hledání, pýše, slepotě, o boji mezi dobrem a zlem. Ti pánové – ať jde o Skillinga, Fastowa či Laye – jsou v podstatě kluci s fantazií, kteří si hrají s vymoženostmi virtuálního světa a jsou pak překvapeni, jak to funguje v realitě. Např. Fastow opravdu nazval dceřiné společnosti, které pohlcují dluhy, podle dinosaurů z Jurského parku, Skilling pořádal večírky Enronu v Cirque du Soleil ad. Tento koncept zdůrazňuje právě londýnská inscenace, kde základním scénickým prostředkem jsou světelné meče rytířů Jedi z Hvězdných válek a jednotlivé akce odkazují na boj dobra a zla, kdy se původně dobré myšlenky mohou zvrátit v zlo a zánik. Myslím si tedy, že hra Lucy Prebble je nejen dobrá, ale zvoleným zpracováním pro mnohé nesrozumitelného a nezáživného ekonomického tématu i velmi užitečná. Samozřejmě, autorka se vystavila riziku, že to někdo bude brát jako jako dokument – což se taky v mnohých inscenacích stalo. Vidím v tom paralelu s knihou Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, kterou mnozí ekonomové zlostně zavrhli, protože neodpovídá jejich racionálnímu pohledu na ekonomii.
08.03.2012 (19.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Díky,
možná máte v lecčems pravdu. Byť se nedokážu zbavit pocitu, že Lucy Prebble v řadě ohledů fandíte a že jí to tak „vyšlo“ spíš náhodou.
Mě osobně asi právě dráždí to pohádkové zjednodušení, ono obtažení kontur, a moje sympatie budou v tomto ohledu spíš na straně Davida Harea nebo Mikea Bartletta (Zemětřesení v Londýně nebo 13), kteří o současnosti domnívám se vypovídají více po právu její komplikované a nepřehledné složitosti.
Na tom, že Prebble jde především o Skillinga jako hraničního podnikatele nebo dobrodruha (oboje ovšem v tom lepším i horším slova smyslu), se asi shodneme všichni. Na můj vkus však sama Prebble a ještě víc Michal Dočekal vnášejí do hry až příliš falešných (podpásových prvků): Sekuriťák, Irene Gantová a koneckonců i Klaudie Roe u Prebble a především „Občané“ u Dočekala. Podléhají příliš pokušení ukázat na viníky a oběti.
Gooldovy světelné meče ve všech variantách jejich využití a se vší jejich symbolikou jsou výborný divadelní nápad, který domnívám se nemá v pražské inscenaci paralelu.
09.03.2012 (1.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jano,
díky moc za obsáhlý a mnohé osvětlující vstup. Přesto musím hájit i Dočekalův výklad hry jako apelativního paradokumentárního divadla morálního neklidu. Podle mne plně funguje a říká mnohé o dnešním světě bublin a lidech v něm. Divadelně adekvátními, vysoce působivými výtvarnými i hereckými prostředky. O výkladu a důležitosti takového divadla právě v ND jsem už psal, tedy bych se opakoval. Divadlo má dnes jen jedinou možnost: Mávat křídly jako ten pověstný motýl. A doufat, že pohne vesmírem. V ND to dělají.
A proč máš kvůli tomu chodit do divadla, Jakube? Nechoď, když Ti stačí noviny a internet. Možná se zabývej raději krasobruslením, tam je umění zakleté do formy dokonale. Pro mne je divadlo cosi jako kostel. Nemusím za každou cenu být oslňován novotou a dokonalostí. Enron však aktuální a vysoce kvalitní je.
09.03.2012 (4.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Vladimíre,
to krasobruslení je faul a ty to doufám tušíš. Krasobruslení stejně jako klasický balet nevyhledávám (na rozdíl od fotbalu a improvizací všecho druhu), protože je považuju za technické discipliny bez výraznější možností hry, náhody, improvizace etc.
v bublinách momentálně naštěstí nežijeme. Několik jich máme za sebou a teď se z toho musíme nějak vyhrabat. Ostatně – možná trochu na podporu Jeffrey Skillinga: rájem bublin všeho druhu (dotcom, reality…) byla 90. léta. A ne náhodou je většina (z nás) považuje za dobu, kdy bylo dobře.
ten motýl je moc dobrý obraz. Ale z tvého hlediska, bojim se, tak trochu monoléčka: nebudeš mi tvrdit, že ne?, že to, co dělá Bambušek, co píše Roman Sikora, Dočekalův Enron apod. jsou nějací divadelní motýlci? To neni nic křehkého, co jen nádhernou shodou okolností vyvolá rekaci někde na druhé straně zeměkoule. To jsou rány pěstí. V lepším případě na bradu, v horším (a častějším) pod pás.
09.03.2012 (9.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Krasobruslením
se snažím poukázat na to, abys nepřeceňoval formu. A to i formu performancí Miry Bambuška. Jeho práce jsou navenek vesměs brutální, v podstatě však citlivé a jemné. A Enron je současné evropské divadlo v souvislostech velké scény. Forma, kterou Dočekal zvolil, odpovídá době i výkladu. Ani jeden nedává rány pod pás. Jsou to přímé postoje a jasná slova. Za Sikoru moc mluvit nechci, jeho současné texty neznám. U těch dřívějších byl problém, že to není (nebo nebyl) moc dobrý dramatik.
A s těmi 90. lety to – aspoň já – tak nemám. Pro (nejen) mne byla jedním velkým zklamáním. Především z lidí, kteří jak můry začali lítat na pozlátko bublin všeho druhu. Ano – Jakube – ONI. Možná i Ty, možná ne, to je každýho věc. Rozhodně se za to necítím (spolu)zodpovědný. Ani za normalizaci ne. Ani za srpen 68 ne. Dál už jít nemůžu, to jsem nebyl na tomto světě. Neznamená to však, že bych se měl nechat kvůli tomu vyštvat za kraj světa (emigrace, eko-život v poustěvně ad.). Dvoulomnost současné společnosti je – pro mne – evidentní. Nůžky jsou široce otevřené a může to mít velmi drastické následky.
09.03.2012 (12.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
– 90. léta: citoval jsem pouze výsledky výzkumu/ankety uvěřejněné počátkem týdne v novinách. Já to mám taky složitější.
– ano, lidé začali lítat na pozlátko bublin. v čechách i ve světě. ale můžeš s klidným svědomím odpřísáhnout, že jsi z toho co ty bubliny provázelo (třeba masivní šíření internetu a jeho prudký rozvoj, optimusmus na trhu a tedy nízké úroky, pujčky „jednoduše a na cokoli“, volnejší grantová politika etc.) neměl žádný prospěch? Bojím se, že ne. takže MY!
– srovnávat domácí a zahraniční politiku autoritářských států s ekonomickými principy demokratického světa, je šílenost. byť je to třeba na referendum.cz a více vlevo populární. Ne, Vladimíre, nemyslím si, že je svět v pořádku a že je vše báječné a růžové. Ale drastické následky nejsou řešení. A proto se budu bránit všemu, co je může vyvolat.
– srovnejme Českou válku a Já, hrdina. klidně čistě jen úrovní přístupu k látce a jejímu zpracování, ať do toho netaháme režiséry. Co je větší poezie? Co je divadelnější? Co klade důležitější/zajímavější otázky? Která z nich je „motýl“? Moje odpovědi asi tušíš.
– a promiň: „současné evropské divadlo“? ve srovnání s čím, třeba?
09.03.2012 (14.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Měl jsem a mám
ze stavu civilizace mnoho. A mnoho odevzdávám a pro technický i duchovní stav se snažím dělat. Tvé „Oni“ vers. „My“ mi přijde, jako bys říkal, že zločinec není tak úplně vinen sám, ale i já mohu za to, že mne přepadl, neb jsem šel po ulici a měl na hlavě čepici, po které on toužil. Ne – je to On vers. Já, tedy Oni (ti, co kradou čepice) vers. My (ti, co nosíme čepice).
Drastické následky stavu, ve kterém se ocitáme, nejsou řešení. Souhlasím velmi. Proto i já se snažím, aby – třeba – se nekrátily granty pro kulturu, aby nezanikala divadla nebo časopisy, aby duchovní prostor nebyl bublináři odkrojován.
Samozřejmě lze tento princip aplikovat i na společnost jako takovou. Nebezpečí sociálních bouří je nyní velké. Třeba studenti to velmi dobře vidí. Jejich Týden neklidu ukazuje, jak vnější svět jejich názory manipuluje a vyoutovává je ze hry. Od toho je už krok k násilí (z obou stran).
Já hrdina jsem zatím neviděl ani nečetl, jdu příští týden. Česká válka se Bambuškovi-dramatikovi podle mne vůbec nepovedla, není to dramatik. Mluvím-li o něm, mám vesměs na mysli jeho site-specific performance, autorský přístup k (para)dokumentárnímu divadlu, nebo jeho Célina, Liddell, Witkowského…
Současné evropské divadlo? Mám na mysli Němce, jak se prezentují na PDFNJ a sleduju v Theater heute, Maďary na Divadlo Plzeň, Francouze, jak je znám z Avignonu a Paříže, Poláky, o kterých čtu v DN, SaDu a znám z Těšína, Plzně či Avignonu (a některé přímo), Američany, jak o nich referuje dr. Trenský a Kateřina Bohadlová, RNT z NT Live, Londýn a Edinburgh dle referátů Šárky Švábové a Veroniky Štefanové, které jsem redigoval, projekty politického divadla, jak jsem o nich referoval z Grazu (DN4). Srovnání a kontext se navíc dají sehnat i – třeba jen – na netu.
09.03.2012 (15.00), , Trvalý odkaz komentáře,