Divadelní noviny > Festivaly

ESEJ: Radost z tvorby, smutek z reflexe (Ohlédnutí za letošními Regiony)

Do Hradce na REGIONY (dříve Divadlo evropských regionů) jezdím tři desetiletí nikoli za technicky dokonalými, atraktivními, na efekt vypočítanými „trendy“ divadelními kreacemi. Sem, jak jsem o tom psal loni v eseji o jedinečnosti Hradce, jezdím za diváky a za energií, jež zde prýští z každého kulturního póru města. To bylo patrné i letos (21. – 28. června 2024).

Teorie dvou uch

Ač mezinárodní festival, těží po celou dobu, víc než jiný, ne z dovezených, ale domácích zdrojů. Divadelních, hudebních, profesionálních i amatérských. Páteří všeho jsou sice nadále dvě zdejší stálice, „Klicperák“ a Drak (první zdaleka nejen činoherní, druhý zdaleka nejen loutkový), ale podstatné  je právě ono hradecké kreativní podhoubí, od (před)školního až po profesionální. I letos se tak opět hrálo a zpívalo doslova všude, v parcích, na dvorcích, náměstích, v průchodech, podloubích i na schodištích.

V samotných divadlech, a na festivalech zvlášť, mám od nepaměti jedno ucho nastražené k jevišti, druhé k hledišti. A dodnes nevím, které ucho mi dává zprávu relevantnější, dost možná pravdivější, než většina recenzí z premiér, ale o tom až za chvíli. Proto jen se skrývanou nevolí, neboť chci mít přehled i o hledišti a nechci rušit ostatní otáčením hlavy, sedávám na festivalech a na premiérách v první řadě, privilegovaně vydělen z komunity hlediště (byť milí pořadatelé mne tím pode svého nejlepšího vědomí a svědomí chtějí jako hosta poctít). To druhé ucho mívám, a konkrétně v Hradci, více nastavené i mimo divadlo, směrem k hlasům a náladám místních, většinou základo-, středo- i vysokoškoláků, neboť festival se kryje s koncem školního roku či semestru. A neklamným znakem je, zejména v centru a okolí, jak je frekventované slovo „divadelňák“. Je tu nejen „in“, ale i jaksi sexy. V busech, hospodách, kavárnách, parcích a letních scénách, nabitých večer převážně „mladými“ – od mladých boomerů přes Husákovy děti až po generace X , Y i Z; a zejména v Draku i generace ještě žádnou školou či písmenem nepoznamenané.

Zpráva z druhého ucha

Potud radost, a teď první lehký smutek z reflexe. Na jednom ze silných odpoledních zážitků ze Studia Divadla Drak (Láska k riziku/ L’Amour du risque, Compagnie Bakélite) slyším, jak si při svém dosti vlažném potlesku navzájem notují dvě nahlas si špitající hodnotitelky: No jo, taková jakoby absurditka, jako, ne? – Jo, jako jo, odpovídá druhá ne příliš nadšeně – jako taková absurditka! Vynechám úvahu o dalším pozoruhodném úkazu věčného života pomocné slovní floskule, převzaté od šedesátých let minulého století snad už sedmou „jakojící“ generací, tu úvahu si nechám do Slovníku floskulí, a přejdu k věci.

Šťastná to žena, řekl jsem si v duchu o té hodnotitelce, vlastně o obou. Ty malinko otrávené, vlažně tleskající dívky, jež se na rozdíl od okolí včetně mne ani jednou od srdce nezasmály, možná už žijí opravdu jinde. Jinde než my, kteří, bez rozdílů generačních i genderových, dosud nelibě neseme tyranii kýmsi naprogramovaných automatismů našich životů. Možná jsou natolik nevědomě ponořeny do světa algoritmů, jež řídí už i naše banální úkony a potřeby jako jídlo a pití v restauraci, že už ani nevnímají, že se tu hraje o nich. Čert vem nějakou mondénní restauraci i s absurdní robotickou obsluhou (prý něco takového je už i v Praze, slyší mé druhé ucho, snad někde nahoře v Palladiu), ale tady se přece probůh nehraje o těch automatismech, ale o naší kafkovské bezmoci vůči nim. A nejjednodušší způsob, jak nás ty neosobní mechanismy kdekoli, ve službách, kultuře i politice, mohou dostat, je způsobit, že si je oblíbíme (snad toto je jinak pro mne utajený smysl názvu Láska k riziku: zamilujeme si odcizené automatismy natolik, že si nevšimneme ani rizik, ani drobného detailu, že jsme se vlastně nenajedli).

Jde přece o model platný i na úřadech, v politice, v dopravě, při nákupech a reklamacích i dotazech, kdy je přímo balzám, když se po hodině volání setkáme s lidským hlasem. I ten sebeprotivnější je hlasem andělským. Vše je jinak automatizované, takže proč by místo příliš drahé lidské obsluhy nebohého zákazníka, novodobého Josefa K., neobsluhovali roboti, jejichž mechanické úkony se však mohou tragikomicky míjet, zde naštěstí více komicky, než tragicky, s našimi prostými potřebami jíst a pít. Obě divačky vzaly ovšem tu lehce „švankmajerovskou“ modelovou výpověď o dnešním světě a naší existenciální bezmoci jako něco, co se jich osobně netýká. Ano, kdo jede v autě, smog necítí. A o to šlo i v této pozoruhodné hříčce: odsunout žitou realitu a organizaci našich životů delegovat na někoho jiného, na něco mimo nás. A proč ne? Ať za nás myslí, konají, řídí, pohybují se, slouží, žijí a milují automatismy. Ať za nás i určují, co je nám potřebné a co ne (i teď, kdy toto píšu, mi do monitoru už po x-té  leze znovu a znovu zpráva: našli jsme nepotřebné soubory, a) odstranit,  b) upozornit později; bezmoc je v tom, že třetí možnost, například c) jděte do p…, už mi nedávají; jak proboha někdo někde, snad nějaká vysoce inteligentní, ale citově dementní inteligence, může vědět, co je pro mne ze starších souborů či dokumentů potřebné?). Ale vraťme se k našim dvěma divačkám: obě v duchu automatismů si tu francouzskou hříčku mechanicky vřadily do příslušného žánrového šuplíku (absurditka) – a celkem spokojeně odešly na další atrakci, aniž by to s nimi jakkoli hnulo.

Česká radost z tvorby

Je dobré, když má festival skvělý nástup a strhující závěr: finis coronat opus. To prvé mi přinesl domácí režisér Pavel Khek inscenací Oslava v Klicperově divadle (autoři Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš), to druhé byl vrchol přehlídky, jenž mě v Draku přiměl po létech místo povinného rituálu vstávání ke spontánnímu bravo: Divadlo D21 a jeho Tartuffláž (režie a úprava Šimon Spišák, autorem extravagantních a zároveň jednoduchých kostýmů je Karel Czech).

Recenze moliérovské variace mudrují nad všelikými kolářovskými významy názvu: koláž, muchláž, roláž, chiasmáž; že bychom zůstali u nabízející se analogie se slovem perzifláž, napadne málokoho. A přece většina výkladů zdůrazňuje především smíchový aspekt pojmu, který je právě u této molièrovské variace v D21 určující. (Naposledy jsem se takto  v divadle zasmál v Dejvicích na čisté, na milimetr přesné kolektivní divadelní frašce model 2024 – Ztratili jsme Stalina;  i tam jako teď v Hradci bylo k plnohodnotnému finále nutné absolvovat zdaleka ne tak jednoznačně komické úvodní partie).

V programu k Tartuffláži čtu, že Šimon Spišák je nejen režisérem, ale i autorem adaptace. Přesto inscenace vyznívá ve všech složkách jako kolektivní autorské dílo, z něhož neční jednotlivé výkony, nýbrž vše je podřízeno celku bez jediného slabého místa (pocit kolektivní improvizace jako kdysi u Provázků či v Ypsilonce mne provázel od začátku do konce). Permanentní divadlo na divadle, hra s kostýmy i zamotanými vztahy, kdy divadlo samo sebe neustále komentuje, zcizuje a před zraky diváků zveřejňuje „triky“ (herec si přehodí rozcuchané copy dolu na bradu, z hára je plnovous a místo Orgonova syna mluví jeho bratr). Samuel Neduha v titulní roli, ač v kostýmu Tartuffa, se v prologu představuje jako jakýsi pochybný principál, představuje nám i jednotlivé figury, mudruje o divadle a já mám pocit, že jsem se ocitl z velké hry na malých scénách, jimž ostatně věnuje Tartuffe úvodní přednášku. A i celé představení je jakýmsi smíchovým komentářem sebe sama, zprávou o vlastních postupech. Jako by vzbouřené malé formy komentovaly, ale i na padrť rozbíjely formy velké a největší (francouzský klasicismus, jehož byl Molière součástí), aby je z té drtě zase znovu a nově postavily.

Perzifláž je to dryáčnicky neuctivá (ani Molière nestál vůči předlohám v uctivém předklonu). Tartuffláž jde však za předlohu, před i nad ní (to poslední mimochodem Molière, na rozdíl od dramatiků, lpících na liteře a ne smyslu díla, svým upravovatelům přímo doporučuje!). Tak se D21 vrací k ranému Molièrovi a k bezuzdné před-molièrovské frašce převleků, záměn a masek. Tato očista Molièra Molièrem, jdoucí ke kořenům komedie dell´arte, klasikovi prospěla. Zmíněné převleky, masky a střihy, zběsilé tempo, kdy herci hrají více rolí takřka naráz, muži ženy a naopak. Premiéru jsem neviděl, ale to, co D21 předvedlo na Regionech, patří mezi vůbec největší tartuffiády i molièriády mého života, a že jsem jich viděl desítky a stovky.

Tento čistý divadelní tvar, mířící sám na sebe, není vůbec samoúčelný, právě pro svůj důsledný smíchový světonázor. Naopak o to víc v něm poznáváme své současné Orgony (znamenitý Petr Pochop), co tak snadno naletí na různé fejky, dezinformace i dezinformátory, od lokálních demagogů až po krvavé diktátory, kteří vedou válku už za našimi humny. A pořád jako bychom tomu nevěřili a stáli si paličatě za psychopatem. Až do první bomby, kterou nám hodí na barák. Poznáváme i naše pozdně kající Tartuffy, nejprve odborné fachidioty; poznáváme i naše paní Pernellové (Hasan Zahirović), naše hubaté Doriny i nevypočitatelné Elmíry (Ivana Huspeková) a další pratypy. Jejich divoký rej vrcholí v závěru, kdy jsem snad poprvé v životě necítil trapnost za molièrovský happyend à la královský posel.

Spišákovu groteskní přehlídku smíchových pratypů, celý ten nádherný model, do něhož se vejde i veškerý alibismus naší mediální, politické i kulturně-kritické scény, poměřovat v neprospěch D21 Hábovou ústeckou Školou žen (Dnes si řekneme něco o Tartuffovi, Nadivadlo) kvůli větší „soudržnosti Molièrovy hry s tím, co do inscenace vnesli její tvůrci“, k tomu lze dodat jen jedno: od hodiny by se takové kritické rychlosoudy mohly stát jednou z nejkomičtějších součástí Tartuffláže.

Další česká radost – a smutek z reflexe

Myslím, že v českém prostředí teprve budoucnost plně docení, jak jedinečného autora máme v Rudišovi. Pravda, jeho prózy a komiksy jsou i u nás tu a tam oceňované, jeho post-rockový Kafka Band jakž takž už brán médii na milost. Ale jeho dramatické práce, jež v poslední době píše s Petrem Pýchou, budí zatím odezvu přinejmenším, ehm, nejednoznačnou. Při současné kvalitní dramatické Sahaře to opravdu nechápu. Ať tak či onak, jejich a Khekova Oslava je opravdovou událostí.

Nevím, kdy naposledy – snad ve Formanových, Papouškových a Passerových filmech konce šedesátých a počátku sedmdesátých let? – jsem v souvislosti s „lidovým“ muzicírováním něco podobného viděl. Ten stálý  a oboustranně plodný střet vysoké – nízké, profesionální – amatérské, a navíc v herecky dokonalém, krutém i empatickém podání. To vše sjednoceno formou fungující grotesky. Ta vrcholí v závěru přesně podle neúprosných zákonů Havlovy nadčasové Anatomie gagu. Nejde však jen o neosobní mechanismy komedie, jde i o setkání s připraveným souborem – málokdy se vidí na jedné scéně v jednom představení přinejmenším pět nebo šest takto propracovaných, vícevrstevných hereckých portrétů jako zde.

Ty před našima očima v Hradci kreslí hrající a zpívající frontman metalové kapely Táborika William Valerián, jinak ve hře řidič náklaďáku (opravdu náklaďáku, protože té jeho rachotině se kamión říkat nedá ani v nadsázce). Ač se ocitl i on v nepříjemné situaci, kdy má mluvit jako potomek rodu Jiránků o vážné hudbě (Antonio Vivaldi a jeho Čtvero ročních období, k němuž dokomponoval beatový pátý díl), pořád zůstává při všech eskapádách sebou samým, autentickým vesnickým metalákem. Během hry se v nejvyšší nouzi ujme role zachránce zpackaného přímého přenosu.

Ještě horší to má lokální hudební outsider, houslista s amúzickým jménem Mizera, jenž zaskakuje za mistra ze slavného rodu a statečně předstírá v přímém přenosu jeho identitu. Oč těžší roli to jeho hrdina má, o to větší má můj obdiv jeho interpret: František Staněk. Ze situace, v níž se ocitl jak Pilát v Krédu, vytěžil komiku tak prudkou a přitom chaplinovsky dojemnou, že i jeho Mizera patří k nejlepším portrétům na scéně. Osou inscenace je však skvělá dvojice rozhádaných rozhlasáků ve ztvárnění Jiřího Zapletala a Kamily Sedlárové. Rozhlasová profese tyto dva bývalé a v nepohodě rozešlé milostné partnery nutí být proti jejich vůli nadále partnery aspoň před mikrofonem.

Rozpor mezi viděným a slyšeným (který byl mimochodem hnací silou i jiné vynikající „rozhlasácké“, a přitom ryze divadelní inscenace v Draku, Války světů podle H. G. Wellse v režii Jakuba Vašíčka) je i u Oslavy studnicí jedinečných gagů. A také jemných psychologických nuancí, drobných jízlivých naschválů, ztrapnění partnera a dalších moderátorských podrazů i šťouchanců. Z těchto nenápadných komponentů vytvoří dvojice  hradeckých herců mistrovský dvojkoncert – pro dva hlasy, dva obličeje a pro dvě zraněné a zraňující se duše.

To o čem mluvím, je ovšem rozhlasovému posluchači v sebelepší inscenaci dokonale skryto, a může v plné síle vyznít pouze a jedině na jevišti, v přímém vizuálním kontaktu s divákem Proto nechápu názor, který byl v Hradci opakovaně slyšet i z odborných úst, že jde snad „jen“ o rozhlasovou hru, překlopenou na jeviště, a že v ní funguje vlastně jen to, co už bylo v kratší rozhlasové verzi: tj. druhá polovina. Podobné soudy svědčí o jistém nepochopení specifik obou médií. I kdyby se představitelé obou hlavních rolí ve studiu stavěli na hlavu, nikdy se nevyrovnají zmíněnému mimickému, mimoverbálnímu koncertu podtextů a obličejových svalů, očí a gest, jaký na scéně  předvádějí Sedlárová a Zapletal.

Za některé jiné soudy se jako kolega z branže (také jsem pracoval pro festivalový časopis) nemohu než stydět. Ne pro jiný názor (ten vítám), ale za (ne)způsob argumentace, z něhož čiší novodobé ideologické brýle mámení.

Jak asi musí být tvůrcům, když si po svých výkonech druhý den přečtou v Hadriánu suverénní soud, že inscenace byla výpovědí mužů středního věku? (O zastoupení ženských postav a jejich charakterech se raději rozepisovat nebudu, dodává autor.) Rádoby sociologickou floskuli o výpovědi mužů středního věku, jíž se autor vyzul z jakéhokoli náznaku rozboru, jsem před časem četl o Fričově Faustovi ve Stavovském divadle a v dalších pa-recenzích. Ta floskule, pomíjející v našem případě generační studie mladých postav (Fanda Jiránek, Johana), ovšem našemu anonymovi také nahrazuje nepříjemnou povinnost kriticky myslet a konkrétně argumentovat. Urážlivá fráze, že mu cokoli poctivě vytvořeného, ať už autory či herci, v tomto případě ženské postavy, vůbec nestojí za to se o nich rozepisovat, je především hrubou urážkou psychologicky vytříbeného, hlubokého mistrovství jedné z našich nejlepších hereček (Kamila Sedlárová). A nepodepsaný autor k dovršení všeho neštěstí pokračuje: Inscenace se mimo jiné zabývala otázkou češství či rozdílů mezi Prahou a maloměstem (???), na můj vkus však příliš sklouzávala do vod stereotypizace a prvoplánové karikatury. Napsal by totéž o Formanově Hoří, má panenko či o Passerově Intimním osvětlení? Ale dál: své pochyby náš anonym přisuzuje alibistické floskuli, do níž se vejde všechno: …to však připisuji tomu, že nejsem cílová skupina. Ano, jelikož nemohl v Hradci přeslechnout nadšené reakce mezigeneračního publika, hodí to na oblíbenou cílovku. Díky za další námět pro sběr floskulí!   

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 12. července 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: ESEJ: Radost z tvorby, smutek z reflexe (Ohlédnutí za letošními Regiony)

1. Vojtěch Voska

   

   Nadšení z Tartuffláže a nenadšení z mé rychloglosy
   Vám, pane profesore, rozhodně neberu. Akorát prosím o lepší citování – psal jsem tam o soudržnosti „Molièrovy hry s tím, co do inscenace vnesli její tvůrci“. Že Vám to připadá jako blbost, to celkem chápu. Jen bych byl nerad, kdyby byl (Vaší nepřesnou, resp. z kontextu vytrženou citací) vzbuzen dojem, že nerozeznám hru od inscenace.
   Ale jsem rád, že se čteme.
   🙂

   12.07.2024 (10.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Petra Zachatá

     

     Vojtěchu,
     děkujeme za upozornění, citaci jsme zanesli ve správném znění.
     Pěkný den!

     12.07.2024 (11.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ