Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy
Estonsko – země dramatu
Estonsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, kde vše přírodní bylo pokládáno za posvátné. Zemí, v níž se vlaštovka, chrpa, dub a vápenec staly národními symboly. Zemí, kde na ploše 45 tisíc km2 žije jeden milion tři sta tisíc obyvatel a kde jich milion ročně přijde do divadla. Estonsko je proto i zemí dramatu a jako takovou se ji pokusila v Praze představit Estonská divadelní agentura, která 18. února uspořádala Úvodní seminář o estonské dramaturgii.
Večer byl zahájen scénickým čtením úryvku hry Chvála slabikáře Andruse Kivirähka, kterého se ujal herec Jan Konečný. Pod režijním vedením Lídy Engelové a za přítomnosti překladatelky Naděždy Slabihoudové ukázal, jak se estonský humor podobá našemu českému. V roli duševně zaostalého Mauna, který s dětskou naivitou glosuje dění ve svém okolí i svůj život, zdůraznil ironii a tragikomickou rovinu, již přítomné publikum ocenilo.
Spisovatel Andrus Kivirähk (nar. 1970) FOTO ARCHIV
O nynějším stavu estonského divadla promluvil divadelní kritik a doktorand studií dramaturgie Ott Karulin. Ve svém příspěvku nabídl nejprve stručný vhled do historie, v němž se české publikum mohlo do značné míry identifikovat. Estonsko i jeho divadelní tvorba se dlouho vyvíjely pod ruskou a sovětskou nadvládou a diváci rádi hledali narážky, které unikly pozornosti cenzorů. Po osamostatnění státu se estonská divadelní scéna ocitla ve vakuu, z něhož se jí dařilo vystoupit až na konci devadesátých let. Poté Karulin výběrově představil, co estonskou dramatiku a dramaturgii oživuje dnes. Upozornil, že autor Chvály slabikáře Andrus Kivirähk není typickým reprezentantem současných proudů a krátce představil jiné osobnosti – momentálně doma i v zahraničí nejznámějšího estonského dramatika Jaana Tätteho nebo nejoceňovanějšího Martina Alguse. Z nejmladších tvůrců zmínil pětadvacetiletou performerku Kadri Noormets a před třemi lety debutujícího Siima Nurklika, jehož pronikavý a sociálně kritický text Žiju teď je jakýmsi manifestem své generace. Z aktuálních trendů estonského divadla vyzdvihl Ott Karulin zejména pseudohistorické hry, v nichž se historická fikce stává klíčem k pochopení vlastní minulosti. Jako ředitel Estonské divadelní agentury nezapomněl Karulin zdůraznit roli soutěže nového dramatu, ve které jsou každoročně oceňovány nejsoučasnější projekty – mezi nimi i tvorba všech výše zmiňovaných autorů. Pro další informace k tématu odkázal na stránky www.draamamaa.ee a brožuru The World of Estonian Theatre, již dal na velvyslanectví k dispozici.
Otázky v závěrečné diskusi se dotýkaly mezigeneračních rozdílů současných estonských divadelních tvůrců, z nichž část pamatuje sovětský útlak, zatímco ti nejmladší se můžou zdát znudění, bez potřeby revoltovat. Ott Karulin sice potvrdil, že za prominentní tvůrce jsou v Estonsku považováni dnešní čtyřicátníci, zároveň však zdůraznil, že každý autor stojí před stejnou výzvou uchopit své dílo v kontextu doby.
Zájem účastníků večera směřoval také ke konfrontaci estonského a českého prostředí, zejména k otázce, jak estonská dramata přijímají čeští diváci. Karulin zmínil, že vždy záleží na zpracování a že diváci v Estonsku se zpravidla baví víc, než zahraniční publikum. Lída Engelová ale dodala, že některé roviny Chvály slabikáře nevynikly kvůli čtené formě, a připomněla inscenaci Divadla ABC Tajemné rozcestí, jejímž autorem je Jaan Tätte a která měla u domácího publika velký úspěch. V závěru večera tak potvrdila, že ačkoli se estonská dramata na repertoárech tuzemských divadel objevují spíše výjimečně, český a estonský smysl pro humor a pohled na svět jsou si v mnohém blízké.
Komentáře k článku: Estonsko – země dramatu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
