Euroeklektická Královna
Ve Státní opeře byla uvedena novinka baletu Národního divadla Sněhová královna v choreografii a režii Brita Michaela Cordera (světová premiéra 2007) na scéně a v kostýmech Marka Baileyho. Jde o Prokofjevův Kamenný kvítek překódovaný do andersenovského hitu. ND tak obohatilo penzum baletní klasiky o titul, který naplňuje ustálené a publikem vyžadované kvality baletní estetiky, a přece je novinkou.
V akademicky čisté, bohaté a vynalézavé choreografii se zaskví filigránská i výbušná virtuozita tanečníků; vychutnají si ji fajnšmekři starožitných skvostů porcelánového a stříbro tepaného tance, kteří hledají v umění odclonění reálného světa. Byla to bez výjimky starší generace kultivovaných Němců, kteří zde divadlo beze zbytku zaplavili; což je naprosto v pořádku, však si ho také postavili.
Kvality inscenace se projeví především v dějství ledového království; poskytuje sofistikované příležitosti pro sólistky v titulní roli – Alinu Nanu, Nikolu Márovou či Miho Ogimoto. (A kdyby se dirigent občas podíval na jeviště, jistě by citlivě zvolnil v prudkém allegru Královnina sóla, aby nemusela uspěchaně ukusovat pohyb a jeho prožitek.) Choreograf vytvořil stylové výstupy i pro corps de ballet s graciézními stylovými detaily – doznívání širokých ronds de jambe kavalírů poté, co otočili dámy ve zvedačce. A publikum se tetelí jemnou rozkoší, když Gerda, bloudící krajinou něžnou ručkou pohladí Soba, který zareaguje senzitivním zavlněním páteře. Dívka je tu též svědkyní temperamentního tance Cikánů, za který by se nemusely stydět Bolšoj nebo Mariinka. A to tak, že vůbec neřešíme, co tam Cikáni dělají. Je to „karakterní“ tanec, jaký do romantických baletů prostě patří. Michael Corder se představil jako mistr rozvíjení klasického dědictví.
Jako celek je však Sněhová královna eklektická inscenace (myslím nad míru eklektismu v baletu obvyklou, půvabnou a tolerovanou). Ukázalo se totiž, že Michael Corder, jakkoli vynikající choreograf, je slabý režisér. Nedokázal zkrotit nadšení svého výtvarníka, který hned v prvém dějství předvede scénografickou směs z roku raz dva: na pozadí realistického řídkého ruského lesíka je tu podhorská chaloupka z dětského leporela, to vše zasazeno do rámu z „ledových střepů“ ve stylu nudného náznakového modernismu šedesátých let. Výtvarníkovi se i kostýmně obraz Sněhového království trochu vymkl z ruky, když dvořané Vlci a Lišky vypadají jako Cats.
Překódovat uralskou pohádku do západního materiálu nebyl dobrý nápad. Nejenomže je motiv kamenného kvítku panenštější, exotičtější a archetypálně bohatší, ale také proto, že obsahuje hlubší motivaci hrdiny – totiž touhu vytvořit dokonalé umělecké dílo. Motiv kamenného kvítku nabízí i vzácnější výtvarnou inspiraci, dosud nezbanalizovaný materiál. Proč navzdory sněžně-západnímu překódování pohádky pronikl do výtvarné i choreografické tkáně ruský svéráz, ovšem spíše nahodile a neústrojně, už vůbec není jasné. Asi režiséra hlodalo špatné svědomí vůči Prokofjevovi.
Ve finále baletu jsou hrdinové spolu zase šťastně doma – v scenérii mezi ruským hájkem, podalpskými chaloupkami a českým křišťálem „Preciosa“. Sněhová královna tak nezáměrně, nicméně nevyhnutelně, vyjadřuje i politický moment; západní zpracovatelský průmysl (choreograf a scénograf) vytěžuje nerostné zdroje východní Evropy (Kamenný kvítek ruského skladatele) a zpracovává je s využitím místní levné pracovní síly (sólisté a sbor ND) do žádoucího modelu pro konzumaci přeshraničními zákazníky (viz výše). Příznivá statistika prodeje umožňuje optimalizaci čerpání státní subvence holdingem ND.
(Autorka tohoto textu se v žádném případě nehlásí k politickému euroskepticismu.)
Národní divadlo, Praha – Sergej Prokofjev: Sněhová královna. Choreografie, režie, libreto Michael Corder, scénografie Mark Bailey, světelný design Paul Pant, hudební nastudování Václav Zahradník, dirigent Václav Zahradník, Sergej Poluektov. Premiéra 3. března 2016 ve Státní opeře. (Psáno z představení 19. března 2016.)
Komentáře k článku: Euroeklektická Královna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)