Europeana – smích z pekla (kdyby existovalo)
V Divadle Reduta se tamní dramaturgyně Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek pokoušejí o nemožné. Inscenují Houllebecqa (Elementární částice), intimní dopisy klaunů (Korespondence V+W) a naposledy postmoderní prózu Patrika Ouředníka Europeana. Netuším, kde k této troufalé cestě vzali odvahu, avšak každou novou inscenací se dostávají dál a ještě dál.
Smysl dvacátého století nesloží dohromady nikdo... FOTO JANA HALLOVÁ
S tradiční dramatizací či adaptací literárního textu má výsledný jevištní tvar už máloco společného. Zejména v posledním případě můžeme mluvit o umocněné kvalitě, s jakou vnímáme mistrně zhudebněnou poezii či komorní balet na známou skladbu. Nad Ouředníkovým textem jsem si vzpomněl na příměr o zrození života na Zemi. Pravděpodobnost prý byla taková, jako by malé dítě mělo složit na součástky rozebraný televizor, aby fungoval. Také Patrik Ouředník si nasazuje oči geniálního dítěte, které se pokouší složit dějiny dvacátého století, aby získalo nějaký smysl. Vhazuje do velikého šejkru statistické údaje, dobové citace, úlomky příběhů, historické reálie, ironické ingredience, ledové kostky paradoxů, a pak třese oním obludným koktejlem iluzí, ideí a zločinů s ďábelsky cynickým úsměvem, jemuž nechybí smutek.
Režisér Mikulášek dává z něj divákům upíjet zprvu po nenápadně malých doušcích. Na začátku inscenace sedí tři herečky a pět herců na pomyslné konferenci o dvacátém století uprostřed marthalerovsky velkorysé scény a vyrábějí ústy iluzi jedoucího vlaku. Jistěže vám ihned naskočí tísnivý obraz vlaků odjíždějích na frontu anebo transportů do koncentračních táborů, a přitom nevíte proč. Snad že se herci tváří tak pochmurně? Anebo si každý jen trochu citlivější účastník minulého století nese v sobě povědomí jeho hrůz, takže stačí ťuknout a představy se už samy od sebe řetězí? S neviditelnou částí ledovce společné lidské paměti pracuje režisér virtuózně, od zvukové stopy, hudebního motivu, až po skeče a expresivní fyzické akce, pokaždé svou asociativní metodou zjitřuje divákovu obrazotvornost. Ne vždy jsem jeho asociaci rozluštil, kupř. řečník, který není přes křeč smíchu i pláče schopen říct slovo, ale vždy emotivně účinkují. Ouředníkův text, jehož zpravidla hrůzyplně věcný obsah (kupř. výpočty padlých vojáků na kilometry: 15 508 km při průměrné délce mrtvoly 172 cm) herci říkají s klidem, pak vyvolává onen pocit mrazivého smíchu z pekla, které si lidé ještě za života připravili.
Herci a herečky – Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Marie Jansová, Ondřej Mikulášek, Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Jan Hájek a Jiří Kniha, představují prazvláštní rtuťovitou hmotu, která se buďto rozstříkne na anonymní individuality, anebo se vzápětí shlukne do jediné masy těl, která zuřivě křepčí či masturbuje. Charakterizovat jednotlivé výkony by bylo zavádějící, jejich fascinující síla spočívá právě v oné společné proměnlivosti. A také v až jakési senzibilnosti, s níž se s režisérem spolupodílejí na emotivně gradovaných obrazech. Pro mě osobně znamenalo donekonečna se opakující padání a hroucení se těl na podlahu možná nejsugestivnější metaforu beznadějného šílenství a zmaru, jemuž lidstvo dobrovolně – a ne pouze v době válek – propadalo. Smysl dvacátého století nesloží dohromady nikdo, ale brněnská inscenace alespoň naznačila bezvýchodnost našich pokusů si porozumět.
Národní divadlo Brno – Patrik Ouředník: Europeana. Dramatizace Dora Viceníková a Jan Mikulášek, režie Jan Mikulášek, scéna a kostýmy Marek Cpin, výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková. Česká premiéra 9. června 2011 v Divadle Reduta.
Komentáře k článku: Europeana – smích z pekla (kdyby existovalo)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
