Eva Bergerová
Divadlo
Je to divadlo, nebo to není divadlo? Pieśni Leara (Písně Leara) ve Wrocławském divadle Pieśni Kozła. Tato inscenace na letošním festivalu v Edinburghu získala tři hlavní ceny. Divadlo samo pak v Polsku patří k nejvíce oceňovaným. Práce režiséra Grzegorze Brala vychází z laboratorní tradice Osterwy a Grotowského, především v práci s hercem, v hledání skrze i nedivadelní techniky; práci s hlasem, tělem. Za 16 let existence si vybudovalo svou vlastní technologii. Inscenace je inspirovaná Shakespearovým Králem Learem, není chronologickým vyprávěním příběhu, ale 12 samostatnými příběhy – písněmi. O co v tomhle divadle jde? Nelineárně vyprávěným příběhem se vědomě pracuje s emocemi, vědomím i podvědomím herců i diváků tak, aby společně jasně směřovali ke katarzi. Očištění. Energie, která se v prostoru představení vytváří, pomáhá obejít rozumové centrum a tím učinit zážitek celistvějším. Inscenace pracuje především s hlasem a v druhém plánu s tělem.
Nepředstírat, nepřetvařovat se, nenapodobovat. Co dělá divadlo? Napodobuje realitu? Co je realita? Subjektivní stav člověka, jeho současných myšlenkových pochodů, emocionálních stavů nebo stav jeho konta? Existuje něco jako objektivní neměnná Pravda? Taková, kterou nelze ovlivnit zkušenostmi, politickou ani společenskou situací ani náladou, ve které se člověk probudí? Může divadlo navodit rozšířený stav vědomí, nebo je „jen“ odrazem a reflexí současné situace ve společnosti? A jestli ano, jak se tento stav změněného vědomí pozná? Je přenositelný na druhé? A je to ještě divadlo? To jsou témata, která mě dráždí a znepokojují už dlouho. Jak může divadlo vyrobit silný a ne jen intelektuální zážitek, který promění v katarzi.
Dalším způsobem, jak je možné dotknout se duše diváka, je mít silný text. Kde takové texty hledat? Nám se podařilo pro Divadlo Komedie jeden takový najít. Je to text, který vychází z nedávné historie. Naše třída Tadeusze Słobodzianka, traumatizující příběh 20. století jednoho malého městečka, které se jmenuje Jedwabne. Hra, která vychází z pravdivých událostí, jejíž postavy se mnohdy jmenují podobně – ne-li úplně stejně jako jejich historické předobrazy. Pravda přenesená na jeviště. Tak silný a pravdivý příběh, že nemůže zůstat nikdo, kdo by jím nebyl dotčen. Navíc napsaný obratně a přitom tak citlivě, že se nachází přesně na hranici toho, co ještě diváci vnímají jako tragédii, a ne grotesku.
Film
Tematicky k Naší třídě patří dokument Pawła Łozińskiego – Miejsce urodzenia (Místo narození). Henryk Grynberg se svou matkou přežil válku. Později odjel do Ameriky, stal se respektovaným polským spisovatelem. V dokumentu se vrací do rodné vesnice, aby hledal a našel konce příběhů svého otce a bratra. Čím je příběh výjimečný? Tím, že rodina je židovská a snažila se přežít za německé okupace. Mnoho sousedů je schovávalo, mnoho jim dávalo najíst, ale někdo z nich zavraždil jeho otce a jiný jeho dvouletého bratra odevzdal německým vojákům. Neuvěřitelná síla a zároveň prostota příběhu, kdy život postaví proti sobě po padesáti letech vraha a syna zavražděného. A opět, již posté, když se zabývám těmito tématy, mě trápí otázka, na kterou chci odpověď. Proč si lidé tak moc ubližují? Navíc sousedé. Spolužáci. Je možné najít odpověď v jejich očích.
Ještě jeden film. V temnotě. Agnieszky Holland. Polský institut zorganizoval jeho premiéru ve Španělské synagoze. K filmu není co dodat.
Televize
Nevím. Dlouho jsem ji neviděla. Doma slouží jako podstavec pro kytky. Děsí mě české seriály a český dabing.
Výstava Jakub Schikaneder. Praha před asanací židovského ghetta. Ungelt. Jemný a temný smutek, který přechází do melancholie a je pro mě nakažlivý. Doba, kdy v Praze Meyrink, Vrchlický a Weinfurter zakládali lóži u Modré hvězdy. A pak přišlo dvacáté století.
Kniha
Arnošt Lustig o sobě říkal, že jeho děti měly dvě matky, protože on sám má ženskou duši. A asi proto vznikla trilogie o židovských děvčatech – a ne klucích – a jejich osudech v koncentračních táborech. Už po třetí jsem začala číst Colette z Antwerp. Předchozí dva pokusy skončily přesycením bolesti, která tryská z Arnoštových slov a příběhů. Tak silně to se mnou rezonuje, že nemůžu číst. Tentokrát jsem se dostala až do poloviny. Uvidíme, zda se dá přeskočit kruhem bolesti. Uvidím, jestli se dá analyzovat bolest tak, že ji přestaneme cítit. Jako strach, je druh energie a jednou se snad vypotřebuje.
Kombinace Zeyerových Tří legend o krucifixu a Gombrowiczových Deníků je možná na první pohled příliš nesourodým drinkem, ale jen na ten první. Zeyer velmi křehce a jemně v těchto třech povídkách vystihl – a myslím bez toho, že by se o to snažil – pravou esenci křesťanství, ke kterému se Gombrowicz dobývá krkolomně, odhazováním masek, destrukcí národních mýtů. Zeyerovy povídky tryskají ze smutného srdce. Říká se, že Zeyer byl romantikem. Soucit, láska a pokora, to je romantismus? Je vydaná na posměch odpověď Samka na otázku, co má dělat. Odpovídá. Už vím kam půjdu. Půjdu do nebe. Směšná navigace? Směšný cíl?
Komentáře k článku: Eva Bergerová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Omluvte mou nedovtipnost,
ale úvodní otázce, snad „řečnické“, nerozumím.
„Je to divadlo, nebo to není divadlo?“ Tak se autorka táže, aby o pár řádek niže napsala: „O co v tomhle divadle jde?“
Prosím, o co v tomhle textu jde? Píše se o divadle, to je zjevné a dokonce autorkou výslovně napsané. Tak v čem je problém, kde je jaká pochybnost? Není to celé poněkud iracionální úvaha?
07.03.2013 (12.05), , Trvalý odkaz komentáře,