Eva Salzmannová
Hrozně by mne zajímalo, jaké mají jiné profese úzkostné sny. Třeba vedoucí školní jídelny nebo předseda vlády. Nebo redaktor DN. A mají je vůbec? Moje úzkostné sny jsou pořád stejné a skoro každou noc se opakují. Málem to vypadá, jako bych byla člověkem bez fantazie. Někdy dokonce i během toho snu jaksi vím, aha, už je to tu zase, je to jen sen, ale musí proběhnout. A vždycky se probudím vyčerpaná. Sny mají v zásadě dvě verze. Vždy v centru toho snu je nějaké moje vlastní selhání, nějaká moje vina. Někdy je to tak, že hraju v neznámém divadle a nezkontrolovala jsem si před představením prostor. Náhle se ozývá volání inspice na výstup, já vybíhám ze šatny a lítám po chodbách divadla a zákulisím. Nevím, kudy se dostat na jeviště. Lomcuji dveřmi, všechny jsou zamčené. Inspice mne stále intenzivněji volá. Pak mi přestanou fungovat nohy. Ve druhé verzi, které soukromě říkám klasičtější, mne vystrčí na jeviště do hry, kterou neznám. Mám záskok. Nenaučila jsem se vůbec text, neznám žádné okolnosti a mnohdy ani herce kolem sebe. Někteří mají zelené hlavy, ale není jasné, jestli doopravdy, nebo je to zrovna nějaká avantgarda. Kolegové nervózně opakují repliky a čekají, co ze mne vypadne. A já vůbec nevím…
Divadlo Na festivalu německého divadla jsem viděla kromě jiného také hru Dey Loher Zloději. Režie i scéna Andreas Kriegenburg. Ta scéna tedy hlavně! Obrovské mlýnské kolo, které se neustále točí a po jehož lopatkách šplhají herci a točí se i s ním. Autorka Dea je docela složitý oříšek, něco o tom vím, hráli jsme na Nové scéně s naším Divadelním studiem Továrna její jinou, taky „hustou“ hru Poslední oheň. Po skoro čtyřhodinovém odpoledním představení (tohle těm Němcům závidím možná nejvíc, tu odvahu, s jakou kašlou na čas: znáte tu paniku, která vypukne v každém českém divadle, když je první půlka delší než hodinu deset) se nás asi deset sešlo na debatu s panem režisérem. Autorka, ač ohlášena, bohužel nepřijela. Andreas, zdálo se, byl reakcí pražského publika trochu zaskočen. Jednak tím, že o pauze nastal dosti značný exodus diváctva, a jednak tím, že obecentstvo velmi málo neboli skoro vůbec nereagovalo. Jejich zkušenost, nejen v německy mluvících zemích, je zcela jiná. Lidé se smějí (předesílám, že hra v žádném případě není komedie), tleskají anebo i nesouhlasně pískají. A to je další věc, kterou Němcům závidím. To aktivní publikum. Publikum, které má názor na to, co se děje na jevišti a je ochotno ho projevit. Publikum, které se chodí do divadla konfrontovat. Taky nenávidíte tu kýčovitou větu, kolující snad ve všech českých divadelních organismech: Lidi se dneska chtěj hlavně bavit!? Dea Loher ve svých hrách vždycky sestupuje do temnoty. Ale do té nejčernější temnoty. Třeba jedna postava té hry je zavřená ve svém bytě, protože už nemá sílu komunikovat s vnějším světem. Jako by byla odpojena ze sítě. Spolyká všechny peníze, co má doma, a pak skočí z okna. Na konci všechny postavy stojí na forbíně a dívají se dlouho do lidí. Ta otřepaná věta, že divadlo je zrcadlem nastaveným době, zdálo se mi, tady platila stoprocentně. A že to tedy není pěkný pohled? No a co? Můžem si za to sami.
Včera zemřel pan prezident Havel. Zapojili jsme své tamtamy 21. století – sociální sítě a mobily a začali se svolávat. Odešel velký náčelník. V 18 hodin se měly rozeznět všechny kostelní zvony v zemi. U nás na vesnici máme na návsi malou kapličku, kam byl v září instalován nový zvon. Vysvěcen velmistrem řádu křižovníků a vyzvednut do věže. Kolem byla veselice, peklo se prase a tekl proudem burčák. Přišla celá vesnice. Lidi se dneska chtěj hlavně bavit. Zvon má jednu vymoženost. Dá se ovládat digitálně. Naprogramuje se, kdy má zvonit, a zvoní. Nikdo nemusí k němu chodit a tahat za provaz. V 18 hodin jsem na návsi stála já se svíčkou a náš starosta. Tma, mlha, drobně sněžilo. Starosta nervózně rázoval sem a tam a křičel na někoho do telefonu: Ani hovno, říkám ti, ani hovno. Zvon mlčel. Tak jsem zapálila svíčku, vykouřila na počest náčelníka jednu cigaretu a šla domů. Myslím, že by se smál.
O tom, co jsem viděla v kině, slyšela v hudbě a četla v knize zas někdy jindy.
Komentáře k článku: Eva Salzmannová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
