Pavana za mrtvou Evitu
Ostrava se poprvé dočkala světového muzikálového hitu, když v Národním divadle moravskoslezském nastudovali Evitu Tima Riceho a Andrewa Lloyd Webbera. Zájemci z Ostravy a širokého okolí, v tomto případě jistě ne jen pravidelní návštěvníci divadla, dostali možná kultovní inscenaci, jaké spolutvoří kulturní centra všeho druhu. Soubor operety a muzikálu nastudováním Evity pak stvrdil stylový přerod, jakkoli už za sebou má obtížné muzikálové úkoly, zdejší dramaturgie je hodně vynalézavá. Evita je prostě ráznou odpovědí těm, kteří pláčou pro zdejší starou operetu.
Neplač pro mě Argentino – Hana Fialová (María Eva Duarte de Perón) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Inscenace ve stále dobrém překladu Michaela Prostějovského je kvalitně obsazená, vymyšlená i realizovaná, žádné jen vnější pozlátko. Příběh první dámy Argentiny tu vyprávějí věcně, bez přemíry slzavého sentimentu, bez oslavy sporné historické postavy a režimu, který reprezentovala. Prostě portrét výjimečné osobnosti, nad kterým se lze spíš zamyslet než nad ním ronit slzičky.
Oblouk od úvodního k závěrečnému obrazu umírající Evy Perónové v Ostravě připomíná pavanu, pomalý tanec, při němž se z minulosti vynořují vzpomínky na peripetie jejího života a smrti. Režisér Petr Gazdík demonstruje jednotlivé situace v ostrých střizích, stylizuje je s přídechem operního jednání a směřuje vždy k podstatnému určujícímu detailu, žádné zbytečné kudrlinky. I ve vstupních tanečně hybných scénách je patrná předzvěst věcí nedobrých, které končí život Evy Perónové, ale jakými přece končívají osudy většiny lidí. Spíš než pohádku o Popelce se smutným koncem, za jakou bývá muzikálová Evita považována, předvádí inscenace koloběh života od nadějí k hořkým koncům. To je nakonec důvod, pro který s Evitou lze soucítit. I Che v parádním podání Tomáše Savky, chlapák s přímým pohledem a jistým hlasem, spíš dění komentuje, než aby s problematickou hrdinkou polemizoval. Ta má kolem sebe vůbec zajímavé muže, pozoruhodnou proměnou do role Juana Peróna prošel Marcel Školout, přesně plnil pomalý vzpomínkový temporytmus inscenace a jeho školený hlas postavě hodně svědčil.
Hana Fialová Evitou perfektně zvládla další velkou muzikálovou roli v rozsahu od bezstarostného děvčete v levných šatech přes mondénní dámu v nejlepších róbách až po osobnost, schopnou noblesně se vyrovnat se smrtelnou nemocí. Perfektně tančí, zpěvem dokáže rozlišit různé stavy své hrdinky, energicky vládne jevišti. Její Evita teprve není Popelkou, ale ambiciózní ženou, jejíž osobnost roste spolu s kariérou a dokáže plnit různé životní role – i Fialová se tak podílí na oslabení konkrét ve prospěch obecnějšího poetického vyznění inscenace. Spolu s promyšleným jednoduchým významovým aranžmá spíš statických symbolických postav poetiku inscenace nese volná scéna tónovaná vzdušnými světelnými barvami (převládá vzpomínková modrá), doplněná projekcemi, s nimiž se však pro mě mohlo šetřit.
Výtečně partituru nastudoval Jakub Žídek, orchestr pod jeho taktovkou hraje precizně, s energií, sborové pasáže jsou zvukově vyrovnané a znějí mohutně bez operetního přídechu. Není na co žehrat, snad jen, jako obvykle, na přece jen v Myronu ne zcela perfektní zvukařinu.
Jen holt takovou inscenaci těžko vměstnat do provozu repertoárového divadla. A to už někteří v Ostravě blouzní po provedení rockové opery Jesus Christ Superstar.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Andrew Lloyd Webber, Tim Rice: Evita. České přebásnění Michael Prostějovský, sound design a režie Petr Gazdík, dirigent Jakub Žídek, choreografie Lucie Holánková, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Veronika Hindle, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 20. března 2014.
Komentáře k článku: Pavana za mrtvou Evitu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
