Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Evropu odvál čas – Divadelná Nitra 2016 a Slovensko

    Emblémem letošního ročníku mezinárodního festivalu Divadelná Nitra bylo lehké zpochybnění hymny EU, tedy motivu původně ze Schillerovy básně a pozdější Beethovenovy symfonie. Pod souhrnným názvem Óda na radost? se pochybnosti objevovaly průběžně na různých úrovních a vrtaly do unijního svědomí – ať již v inscenacích samotných, případně doprovodných diskusích, nebo je neustále zpřítomňoval dramaturgický tým v čele s ředitelkou festivalu Darinou Károvou při každé možné příležitosti.

    Teatro Tatro uvedlo před Divadlem Andreja Bagara novinku svého principála Ondreje Spišáka Cirkus Charms FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Teatro Tatro uvedlo před Divadlem Andreja Bagara novinku svého principála Ondreje Spišáka Cirkus Charms FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Hned úvodní inscenace Proč posedl amok pana R. mnichovské Kammerspiele v režii Susanne Kennedy vnesla do festivalového diskurzu nejistotu. V obrovské dřevěné krabici se odehrával příběh životního prázdna a vyhoření, které vedlo k něčemu tak zbytečnému, jako je vražda celé rodiny. Smrt příbuzných rukou pana R. byla stejně bezpředmětná jako jeho vlastní existence. Kennedy navíc herce zbavila jejich přirozené mimiky a na hlavy jim nasadila masky se strhanými rysy, jakési „vybledlé ksichty“ s parukami. Aby postavy ve světě bezcílné nudy byly ještě méně samy sebou, nechává je režisérka dabovat skupinkou neherců. V technicky brilantní inscenaci se také zcela měnilo vnímání času. Eskalace situací do masakru se táhla v celém průběhu téměř až nesnesitelně pomalu. Kontrast s realitou, která je neúměrně rychlá, tak vytvořil obraz obrovské nejistoty, kterou není možné vyplnit ničím jiným než nudou. Pan R. žil mimo jakékoli tempo, až se z toho pomátl. Pole pro výklad skutečnosti byl tedy otevřen.

    Seminář divadelních kritiků

    V rámci festivalu se konal i druhý ročník seminářů mladých divadelních kritiků – nejen z prostoru Visegrádu, ale také z dalších zemí – vedený profesorem Patricem Pavisem. Určitá znalost kontextů polského, slovenského i maďarského divadla v Česku existuje, stejně jako přístup k nim. Ale o tom, co se děje na Ukrajině, v Bělorusku nebo Moldávii – alespoň z divadelního hlediska –, zase tolik zpráv k dispozici není. Proto jednou z nejcennějších kapitol tohoto semináře byly kromě rozborů jednotlivých představení také prezentace, kde účastníci shrnovali progresivní tendence ve svých zemích. Záměrně jsem proto vybral do své festivalové reportáže domácí dramaturgickou sekci (tedy slovenskou), ačkoli těžištěm festivalu je spíše ta zahraniční. V kontextu seminářů mi přijde podstatné se detailně věnovat také jí, protože i přes vzájemnou vazbu se o slovenském divadle u nás příliš nepíše.

    Vtedy v Bratislave

    Festivalová dramaturgie vedle sebe postavila odlišné inscenační přístupy. Jako první domácí příspěvek se na studiové scéně představilo Slovenské komorné divadlo Martin s inscenací Vtedy v Bratislave biograficky líčící osudy Žó Langerové, manželky Oskara Langera, jednoho z aktérů procesu s Rudolfem Slánským. Režisér Patrik Lančarič, který již režíroval dramatizaci Petera Pavlace určenou pro rozhlas, se zřejmě nechal příliš okouzlit příběhem i jeho tragičností. Nadhled vzdělané a charismatické intelektuálky, jakou Langerová byla, se v jeho inscenaci projevoval také v její formě, kde každý sebepatetičtější záchvěj emocí zcizil bystrým fórkem. S pokročilejší stopáží ale Lančarič racionální odstup opouštěl a Langerová (Jana Oľhová) i její dcery Zuzana s Táňou (Lucia Jašková a Monika Michnová) se čím dál častěji propadaly z melancholických do plačtivých nálad. Druhá polovina inscenace se stávala až brutálně sentimentální a z inscenace se vytrácely poslední zbytky snah dobu padesátých i pokročilých šedesátých let kriticky reflektovat. Projekt má navazovat na inscenaci Sedem dní do pohrebu Ľubomíra Vajdičky. Ta byla na rozdíl od Vtedy v Bratislave civilnější a její emociální zásah nespočíval v nechtěné komičnosti z přemíry patosu.

    Cirkus Charms

    Druhým domácím příspěvkem do festivalové dramaturgie byla – pro mne z nepochopitelných důvodů dlouhodobě přeceňovaná – divadelní skupina Teatro Tatro sídlící dílem v hostitelské Nitře. Ve vlastním šapitó situovaném na náměstí před Divadlem Andreja Bagara uvedlo novinku principála divadla Ondreje Spišáka Cirkus Charms. V návaznosti na předešlé pokusy se vyrovnat s ruskou literaturou a avantgardou pokračuje i tato cirkusová konverze textů Daniila Charmse. Až vykloubeně fantaskní pojednání o banalitě existence staví Spišák jako sled cirkusových čísel, které mezi sebou nedrží výraznější linka. Absurdita z původního literárního materiálu zůstala v inscenaci přítomná pouze v tom, jakým že to živým způsobem publikum a divadelní veřejnost reagují na samotné Teatro Tatro.

    Hamlet je mŕtvy / Faust je hladný

    Ve slovenské sekci se objevila také dvojice inscenací, které naopak mezinárodnímu zastoupení směle konkurovaly. Spojovaly je formální preciznost a technická graciéznost. Kladly nepříjemné otázky, problematizovaly realitu, navazovaly více méně intimní dialog s divákem a jeho fantazií.

    Dvojinscenace textů rakouského dramatika Ewalda Palmetshofera – Hamlet je mŕtvy v režii dramaturga nitranského divadla Svetozára Sprušanského a Faust je hladný v pohostinské režii Braňa Holička – sice působila formálně schizofrenně, přesto evokovala problémy současných třicátníků velmi živě. Sprušanský svého Hamleta inscenuje expresivně. Na úkor koncentrovaných hereckých výkonů používá efekty připomínající zcizovací legrácky z německých inscenací vrcholných devadesátých let – například rozlévání umělé krve. Komplikovaný, mnohoznačný text tak ve své obrazotvornosti úplně nevyzníval. Oproti tomu Holiček volil diametrálně odlišný přístup. Druhá část je jako decentně rozehrávaný voice-band formálně daleko ucelenější a zachovává ohromný metaforický potenciál vířící myšlenkové litanie. Přesto se o celku dá hovořit jako o pozoruhodném a bezesporu velmi odvážném počinu.


    Komentáře k článku: Evropu odvál čas – Divadelná Nitra 2016 a Slovensko

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,