Divadelní noviny > Burza Festivaly

Extáze na Provázku

Duha v Brně, rozsáhlý brněnský festival, který představil nejen nejnovější projekty Divadla Husa na provázku, ale zároveň připomněl 45. výročí trvání tohoto legendárního divadla, byl velkorysou nabídkou programů velmi lákavý. Zároveň však na mě působil na první pohled jako fyzicky nezvládnutelná záležitost.

Nakonec jsem neodolala nabídce zúčastnit se alespoň nedělního dvanáctihodinového maratonu nazvaného Den extáze, v němž si organizátoři dali za cíl projít s diváky všech pětačtyřicet sezón s mnoha dějinnými i osobními peripetiemi a proměnami, s připomenutím všech inscenací a pochopitelně vzpomínkami jednotlivých tvůrců a spřízněných duší, které za tu dobu divadlem prošly. Pro (mé) staré kosti, ale i hlavu to byl vzrušující, i když skutečně heroický výkon. A to jsem byla pouze pasivním účastníkem!

Tento festivalový den z ostatního programu výrazně vybočoval. Nejednalo se o jedno divadelní představení či cyklus divadelních představení, ale skutečně o 450 minut výjimečných zážitků a jedinečných událostí. Už jen samotná organizace takové akce musela být neobyčejně náročná. Vždyť mnozí (či většina) pozvaných nebyli jen vzpomínající „starci“, ale lidé stále v divadelní oblasti velmi zaměstnaní. Nostalgie však dělá své, a tak se podařilo „přitáhnout“ tento den pětačtyřicet hlavních řečníků – ke každé sezóně jednoho – ale i spoustu dalších, převážně mladých, kteří se podíleli na víceméně happeningovém průběhu akce. Ta se díky huse vezoucí se na starém trabantu rozprostřela po celém centru Brna.

Jestliže někdo v průběhu akce připomněl, že kdokoli třeba jen na chvíli vstoupil do prostoru Provázku, stal se jeho součástí, musela jsem mu dát za pravdu. Lehce sentimentálně jsem zavzpomínala na drobnou epizodu z dob svých studií v 80. letech, kdy jsem „pracovně“ zabloudila do Domu umění, kde tehdy soubor sídlil, a byla jsem Alenou Ambrovou spontánně vtažena do procesu, nikoli uměleckého, ale pomocného personálu. Naše rozhovory se odehrávaly při skládání programů – neexistovalo, že by host divadla byl jen trpně přihlížejícím návštěvníkem. Stala jsem se tedy alespoň na chvíli součástí Husy. Moje další kontakty s Provázkem pak probíhaly na pražské půdě. Jezdili jsme na jejich představení na Žižkov, ať už do Žižkovského divadla, do hotelu Tichý či do Junior klubu na Chmelnici. A mnohem později a vlastně dodnes do Archy.

A teď tedy záznam vzpomínkového dne

Spolehlivý autobus Student Agency mě vyhodil u Grandu před dvanáctou. Když jsem vyběhla nahoru ulicemi na Zelňák, zjistila jsem, že „tady nic není“. Paní vrátná mě nasměrovala k Domu umění. Tak jsem zase seběhla až na náměstí, kde už vyhrávání hitů 60. let a trsy pestrobarevných balonků upozornily na to, že ZDE se něco děje. Byla jsme opatřena duhovým odznakem a vstoupila. Už ve foyeru se atmosféra tetelila nejen vzpomínkami, ale především herci ve fracích a herečkami – švarnými hosteskami. Odehrávalo se tu všelijaké objímání starých známých, kteří se tak dlouho neviděli, a také všelijaké běhání organizátorů, zkrátka všechen ten vzrušený nervózní rej, než to vypukne.  A kromě živých bylo možno spatřit nejrůznější artefakty, v nichž člověk sem tam vylovil v paměti vzpomínku na některou inscenaci. Byly tu zkombinovány s papundeklovými postavami odhalených žen, kterým propůjčili tváře zdejší herci. Člověk by si nejraději nasadil červený klaunský nos, aby jako cizák jen tak zbůhdarma nezacláněl, ale stal se všeho toho součástí.

Marně jsem v těch naleštěně elegantních prostorách hledala vzpomínku trochu šedivou na dobu, kdy jsem jako studentka kdesi v suterénu skládala s herci programy. Vše bylo dnes zářící, blyštivé a nové.

V jednu hodinu jsme dostali pokyn „posunout se“ za zvuků kapely a v doprovodu krásných kostýmovaných hostesek, které nabízely víno a všelijaké pochutiny, do Procházkovy síně. Kolem dlouhého stolu uprostřed se začaly sesedat nejrůznější legendy, které stály u zrodu Husy či které to s ní táhly v dobách rozličných a přijely si veřejně zavzpomínat. Na pódiu hrála kapela a stál tajemný velocipéd. Zazněl gong a na kolo nasedl zdatný mladík, aby odstartoval maratón 450 minut vzpomínek. Po celou dobu se pak poctivě na kole, tu s větší, tu menší energií, šlapalo až do půlnoci. Jednotlivá léta byla traktována bizarním sestřihem rozhlasového dokumentu o luzích a hájích v interpretaci zdejšího doyena Pecy alias Jiřího Pechy (pozn. dokument prý kdysi točil s ním J. A. Pitínský a v archivu se zachovaly ony nepovedené části s roztomilými přeřeky). Milá ilustrace a zároveň symbol propojení hravosti, boje se slovíčky a s časem, zkrátka nezaměnitelný provázkovský sound.

Začínalo se rozvzpomínání na divadlo, které píše jednu knihu, mnohostranný příběh nenaplněných snů, příběh komunity lidí, kteří zanechali v historii souboru stopu. To vše pod přísným dozorem Vladimíra Morávka, který z povzdálí dirigoval průběh, a půvabné hlídačky času, která dávala zvonkem znamení, když se vzpomínající příliš rozřečnili. Postupně byli diváci opatřeni kusem provázku, který symbolizoval sounáležitost k divadlu. Či alespoň k této slavnosti (ještě ho mám schovanej).

Den extáze začíná…

A už je vyzván ten první, ten, který všechno zavinil – profesor Bořivoj Srba, jak sám sebe nazval „stařec v rozpacích“, neboť hned zpochybnil datum zahájení divadla. Ostatně, vše je to prý správně sepsáno a zdokumentováno v knize o počátcích divadla Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď! Srba začal: Vzpomínkami pohrdám, jsou to vždycky napůl výmysly… Ale i ty výmysly či léta předávané historky patří k dějinám. Nepopiratelné je, že už u zrodu stálo režisérské trio Tálská – Pospíšil – Scherhaufer, kteří začali společně s amatérskou skupinou profesionálních umělců psát nejen dějiny tohoto divadla, ale také historie českého divadla. Neboť dějiny se chtě nechtě osudu a směřování divadla zpropadeně týkaly. Poprvé hned tehdy, kdy původní název Divadlo Husa na provázku musel být změněn, neboť po nástupu Gustava Husáka do funkce prezidenta přidávali poťouchlí diváci na plakáty Huse na konci K. Jo, v tom byli Češi vždycky vtipní, a hbití… Takový malý domácí odboj, glosoval to Srba. I tak se dozvídáme z úst nejpovolanějšího, že inspirací pro vznik divadélka ve foyeru bylo válečné Divadélko pro 99 Jindřicha Honzla v Topičově domě  na pražské Národní třídě a že název divadla inspiroval avantgardní básník a dramatik Jiří Mahen, autor libreta Husa na provázku.

Pak už se střídal jeden vzpomínající za druhým. Byla to plejáda jmen, která formovala specifický program „nepravidelné dramaturgie“ Provázků. Mezi všemi těmi vzpomínkami se odehrávaly vtipné scénky, třeba o tom, jak to asi vypadalo v šatně tehdejších začínajících hvězd Donutil-Zedníček-Bartoška. Každý z nich měl přezdívku, a mnohým vydržela dodnes (jak vyplynulo, autorem mnohých byl Peter Scherhaufer a nikdo dodnes neví, jak ho napadaly a proč).

U vzpomínkového mikrofonu, a někteří stateční i bez něj, se střídají Eliška Balzerová, tehdy Havránková, Miroslav Donutil, Milan Uhde, Zbyněk Srba, Monika Maláčová, Ján Zavarský, Petr Oslzlý, Boris Mysliveček, Miloš Štědroň, Jaroslav Tuček, Josef Kaovalčuk a mnozí další. A mezitím se  šlapalo na kole, a také se vyhrávaly Sex Beatles, Meteor z Prahy či Ukulele Orchestra jako Brno.

Začalo to Uhdeho Panta rei aneb Dějinami národa českého v kostce a Borovského Křtem svatého Vladímíra v režii Zdeňka Pospíšila, Morgernsternovými Šibeničními písněmi v režii Evy Tálské, Balzakovým Uměním platit dluhy v režii Petera Scherhaufera. A těch titulů každoročně pár přibylo. Stejně jako projektů, často společných s dalšími malými scénami celé republiky. A byly slavné dny a dobrodružství i v mezinárodním měřítku, jako Vesna národů či Divadlo v pohybu. A tak se to klubko provázků vzpomínek rozvíjelo dál a dál… Až nastal čas nechat se vést městem společně bílou husou na provázku umístěnou na symbolu socialistického blahobytu – trabantu směrem na Zelný trh do Domu pánu z Fanálu, současného Centra experimentálního divadla i Husy na provázku. A protože počasí přálo, mohla se část vzpomínání odehrát na otevřené alžbětinské scéně s diváky přihlížejícími z několika poschodí na ochozu. A když se setmělo, jelo se dál ve velkém sále CED-u za neúnavného vyhrávání kapel a dalšího vzpomínání, zpívání a křepčení. Až do půlnoci.  Nechyběl ani provázkovský guláš, moravské víno a na konec dort plný svíček.

Ten den před diváky pluly časem dějiny nejen Divadla Husa na provázku, ale i dějiny naší země. Za totality i za svobody, s osudy mnoha osobností, které se „zapletly do provázků“ a neměly to vždy lehké, včetně dnešního šéfa DHnP Vladimíra Morávka, který od Dětského studia přešel k Nedětskému studiu a později „byl odejit“, ale nakonec se vrátil a vdechl nový život Huse a dal vzniknout této velkolepé vzpomínkové akci.

A když jsme pak jela domů, na ruce stále ještě provázek, vzpomínala jsem na své „historické“ provázkovské zážitky – báječné pantomimy Bolka Polívky Trosečník a Am a Ea (s Dášou Bláhovou), Sviť, sviť má hvězdo s Alenou Ambrovou, Labyrint světa a lusthaus srdce, Rozrazily a Cesty až po Shakespeary, Dostojevské a Čapky z doby nejnovější. Hezký den to byl. Udál se v neděli 22. září 2013.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 31. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Extáze na Provázku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ