Divadelní noviny > Festivaly

Faidra z Brna, Romulus z Grazu a Oidipús z Filipín

Inspirativní mezinárodní studentský festival Setkání/ Encounter, který se v Brně konal letos již po devětadvacáté, nabídl v hlavním programu jedenáct inscenací. Některá divadelní učiliště tu prezentují své jevištní výsledky pravidelně (vedle domácí JAMU, pražské DAMU a bratislavské VŠMU také Státní divadelní škola Ludwika Solského z Krakova), jiná tu zažívají festivalovou premiéru (letos kupříkladu nejexotičtější účastník, De la Salle – Vysoká škola svatého Benildy z filipínské Manily). Divák, který není zasvěcen do pravidel oceňování, může být překvapen, že inscenace evidentně suverénní zůstanou během závěrečného ceremoniálu ve stínu těch diskutabilnějších. Šanci obdržet některou ze sošek Marta, tedy cenu spíše symbolickou, mají totiž pouze studenti, nikoli pedagogové či ve škole hostující profesionální divadelníci, kteří snahu svých svěřenců většinou dovedou ke zdárnějšímu jevištnímu tvaru. Specifické je též řešení titulků: cizojazyčná představení se na tomto mezinárodním festivalu překládají pouze do angličtiny. Některé soubory se i tak snaží kvanta textu, prezentovaná rychlostí kulometné palby, zprostředkovat v úplnosti, jenže rychle se střídající titulky pak nelze učíst (to se letos přihodilo při sledování inscenace z Krakova). I přes jisté nedokonalosti se tedy nakonec lépe osvědčil přístup, kdy titulky pouze popisují situaci či shrnují dosavadní průběh děje (tuto cestu letos zvolili „vyslanci“ z rakouského Grazu).

Čím se prezentovaly školy, které stály u zrodu festivalu? Hostitelská Janáčkova akademie múzických umění uvedla v režii studentky Alexandry Bolfové Faidřinu lásku, krutý „apokryf“ dnes už legendární reprezentantky coolness dramatiky Sarah Kane, který klasickou látku (známe například verzi Senecovu) rozšiřuje nejen o hodně peprný slovník. Především zpodobňuje Hippolyta, oběť Faidřina chtíče, nikoli jako morálně čistého nevlastního syna, nýbrž jako mladíka značně promiskuitního a cynického. Bolfová ve své inscenaci prezentovala hlavní postavy v několikanásobném obsazení, herci ztvárňovali vždy jakoby jednu z poloh komplikovaného charakteru. Inscenace byla kontaktní, hrálo se i na molu vbíhajícím do hlediště, diváky čas od času snímal jeden z účinkujících kamerou a jejich tváře se na přechodnou dobu stávaly součástí scénografie.

Pražská Divadelní fakulta Akademie múzických umění přivezla dobrou pověstí opředenou Prodanou nevěstu na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018 v režii Petra Erbese a Borise Jedináka, mapující morální selhávání českého herectva v průběhu novodobé historie. Téma je nepochybně nosné, ale musím přiznat, že mě inscenace zklamala rozpačitou kompozicí i nevyužitím potenciálu Prodané nevěsty jako takové (stále se potácející Vašek převlečený za medvěda, nikoli třeba netransparentní podepisování svatební smlouvy). Přičemž nechci zpochybňovat herecký um účinkujících včetně Kryštofa Krhovjáka či Vojtěcha Vondráčka, kteří se už úspěšně etablovali i mimo školu na významných pražských scénách.

Studenti bratislavské Vysoké školy múzických umění nalezli námět pro inscenaci Súhlas! v knize spisovatele Dominika Tatarky Démon souhlasu. Jde o střet dvou principů prezentovaných bývalými přáteli: ten jeden se přizpůsobuje novému režimu, ačkoli si o něm myslí svoje, druhý se proti němu pokouší bojovat alespoň tím, že veřejně nesouhlasí. Inscenaci adepta režie Jana Janči trochu ochuzovala stálá prezentace idejí bez výraznějšího lidského rozměru postav (myslím, že by k oživení stačil sebenepatrnější konkrétní detail).

Nejsilnějším zážitkem pro mě byl Dürrenmattův Romulus Veliký v podání studentů z Kunstuniversität Graz, režírovala ovšem zkušená profesionálka Claudia Bossard (ani její tvorba nebyla na této přehlídce k vidění poprvé). Dynamický tvar zprostředkovával i v neverbální rovině autorovu ironii, oranžové lavice jako z vysokoškolské posluchárny podtrhovaly bizarnost komedie, ke rtuťovitým, velmi zřetelným hereckým kreacím přináležela dvojice hudebníků, kteří se do dění na jevišti zapojovali nejenom hrou na nástroje.

Pozoruhodnou dystopickou féerii reprezentovala inscenace Mizející budoucnost (Disappearing Future) studentů z Lotyšské akademie kultury v Rize. Nonverbální charakter produkce (s výjimkou posledních cca pěti minut) byl na mezinárodním festivalu bezpochyby výhodou. Šlo o tvar trojdílný, po první, trochu rozpačité „podvodní“ fantazii následovaly dvě sugestivní kompozice. Trojice polonahých mladíků s plynovými maskami na obličeji vstupuje do prostoru, který kdysi obývali lidé. Seznamuje se s předměty, které tu zůstaly, s telefony, vysavačem, varnou konvicí a podobně, hraje si s nimi a vznikají tak absurdní komické situace. Jeden z výzkumníků usedá i ke klavíru a zkouší, k čemu by tento „předmět“ mohl být. Z nástroje pod jeho rukama se začne linout „regulérní“ hudba, z čehož prýští jistá naděje. Třetí díl znázorňoval tvrdý postapokalyptický boj o život podivných tvorů a studenti v něm manipulovali s loutkami sestrojenými z kosterních pozůstatků. Bylo v nich něco perverzního i dravě živočišného.

Nepochybným osvěžením byl dynamický Oidipús filipínské výpravy, vycházející z textů Sofoklových a Anouilhových. Šlo o skvěle zvládnuté fyzické divadlo kombinující exotická bojová umění s kotouly a přemety. Pohyb byl přinejmenším rovnocennou složkou textu prezentovaného ve velmi vypjaté expresi.

Škoda, že stejně jako loni byla hodně odbyta redakce festivalového katalogu, kde jsme si právě v souvislosti s filipínským vystoupením mohli přečíst, že Antigona porušuje rozhodnutí nového krále Théb Kreóna a pohřbívá jeho bratra. A názvy domácích uměleckých učilišť, prezentované v české verzi katalogu výhradně anglicky, svědčily o lenosti editorů.

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 29. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Faidra z Brna, Romulus z Grazu a Oidipús z Filipín

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ