Zavřete oči, našeptávač odchází
Na začátku, před oponou, sluha Dubois ostentativně zapíná metronom, jímž vzápětí poslouží i své paní, která cvičí na klavír. Vše nasvědčuje tomu, že tady se bude hrát podle jeho not. Na konci mu však ti, jimiž dosud dovedně manévroval, svorně ukážou dveře a mazaný sluha si balí kufr. Mezi tyto dva body je pevně sevřena inscenace Marivauxova Falešného našeptávání, kterou ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti připravil Radovan Lipus.
Tomáš Šulaj jako sluha Dubois a Tereza Hrabalová jako Martička v inscenaci Falešné našeptávání, která připomíná filmy pro pamětníky FOTO ARCHIV SLOVÁCKÉHO DIVADLA
Z díla francouzského klasika první půle 18. století se u nás dává Hra lásky a náhody (však i Radovan Lipus se s ní potkal v Ostravě), s ostatními je to už slabší: objevuje se ještě tak Spor, ale Falešné našeptávání naposledy v Městském divadle v Brně v roce 1994. Jde přitom o zručně napsaný text, jehož výpověď o zákrutech a vnitřních bojích lásky je trvale platná. Lze tedy říci, že jeho nasazení na repertoár, zvlášť po tak dlouhé době, se obhájí samo, bez adekvátního režijně-dramaturgického výkladu by se však mohlo stát jen slohovým cvičením spíše řemeslného významu. Hradišťská inscenace se pohybuje někde vprostřed.
Tvůrčí tým předložil divákům koncepční práci, jejímž středobodem je stylizace do poetiky prvorepublikového či protektorátního filmu. Děj zůstává stejný, stejně tak jeho zasazení do noblesní pařížské domácnosti, časově je ovšem přenesen někam do elegantního salonu dvacátých či třicátých let minulého století. Příběh o sblížení srdcí a o překážkách je univerzálně ohebný a pocit apartního bezčasí k určité vrstvě „pamětnických“ filmů (z pochopitelných důvodů zejména protektorátních) náleží.
Scéna Davida Baziky s nimi, pravda, komunikuje hodně zpovzdálí a náznakovými kulisami bočních stěn, mezi nimiž se středem jeviště vine křivolaký mostek k vyvýšené terase a horizontu, dává spíš možnost k pulzujícímu rozehrávání mizanscén. To elegantní kostýmy dam (včetně paruk) a skvělé obleky pánů se k inspiračnímu zdroji hlásí naplno. A rovněž dialogy (těžko říci, do jaké míry je to zásluha nového překladu Daniely Jobertové či inscenační úpravy) znějí ke zvolenému klíči přiléhavě. Podíl na tom jistě má i mluvní dikce, jíž některé postavy méně, jiné výrazně více (Dorant, Martička, Hrabě) odkazují ke zmíněným filmovým vzorům.
I díky tomu se na jevišti odehrává duchaplná veselohra, v níž je rytířsky bezeskvrnný Dorant (Zdeněk Trčálek v kreaci asi nikoli náhodou připomínající Oldřicha Nového) uveden jako správce do domu krásné a cit skrývající vdovy Araminty (Tereza Novotná), aby se jí mohl nesměle dvořit. Jakkoli se jeho strýček Remy (noblesní Martin Vrtáček) mylně domnívá, že synovcovy zájmy míří k pružné Martičce (v prvorepublikové jevištní mluvě s rozkoší zdomácnělá Tereza Hrabalová). Dubois je v podání Tomáše Šulaje pohybově, hlasově, mimicky i gesticky úhořovitě mrštný chlapík v livreji sluhy, ve skutečnosti obratný a všudypřítomný manipulátor, strhává pozornost obecenstva. Mělo-li však mít závěrečné účtování s jeho falešnictvím nějaký snad mravně naučný podtext, jak vyplývá z výše zmíněné pointy inscenace, pak unikl recenzentově pozornosti.
Nejspíš šlo opravdu především o vkusnou zábavu a nutno říci, že komedie odsýpá (i s pomocí přesně zasazené ilustrativní hudby Pavla Helebranda) ve svižném tempu bez oddechu a hluchých míst. Přesto se nelze zbavit dojmu, že z přenosu Marivauxe na „filmové plátno“ se mohlo vytěžit víc než „jen“ esteticky precizní forma.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Pierre de Marivaux: Falešné našeptávání.Překlad Daniela Jobertová. Režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand, dramaturgie Iva Šulajová. Premiéra 11. listopadu 2017.
Komentáře k článku: Zavřete oči, našeptávač odchází
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
