Fantom opery je v Praze!
Producent František Janeček si k sedmdesátinám nadělil svůj životní sen, alespoň jak říká: pořídil v Praze domácí produkci proslulé megashow Andrewa Lloyda Webbera Fantom opery a po premiéře se všemi aktéry a diváky obřího divadla GoJa Music Hall své narozeniny na opulentním rautu oslavil. Závistivcům je třeba důrazně připomenout, že to všechno pořídil za svých vlastních padesát milionů korun. A že, věru, nemohlo být jednoduché už jen získat licenci agentury The Really Useful Group na obvyklý klon původní inscenace. Na něco takového si u nás zatím nikdo netroufl, produkce se naprosto vymyká běžným provozním možnostem zdejšího divadla už tím, že vyžaduje speciálně vybavený prostor pro obří scénu se špičkovými technologiemi. Jedinou srovnatelnou zdejší produkci pořídil také František Janeček (Miss Saigon, 2004). Prvotní, dnes už legendární inscenace Bídníků (v roce 1992 v Divadle na Vinohradech), která odstartovala polistopadový komerční muzikál, i projekty Nota Bene Musical Production z devadesátých let (Jesus Christ Superstar, 1994; Dracula, 1995) jsou z hlediska produkční obtížnosti o třídu níž, všechny uvedené tituly se také hrály v „běžných“ divadlech (HDK Praha, Městské divadlo Brno aj.). Fantom opery prostě posunul hranice zdejších možností, zůstává ovšem otevřenou otázkou, nakolik účelně.
Fantom (Marian Vojtko) převáží Christinu (Michaela Gemrotová) přes jezírko v podzemí opery. FOTO MICHAELA FEUEREISLOVÁ
Zákon showbyznysu totiž velí investice zúročit, nebo alespoň vrátit na účet, což nakonec je i nejobjektivnějším měřítkem kvality produkce. Františku Janečkovi bych úspěch přál, ale myslím, že na cestě k němu leží podstatné překážky, jakkoli supervizor londýnské agentury pražskou podobu Fantoma opery schválil, a tudíž i kvalitativně posvětil.
Jednu z nejdéle běžících produkcí The Phantom of the Opera z roku 1986 (Her Majesty’s Theatre London) mohly v dnešní globalizované Evropě zhlédnout už přinejmenším dvě generace muzikálových fajnšmekrů. Navíc internet se jen hemží nahrávkami dalších výtečných provedení. Je tedy otázka, jak si Fantom na zdejším prťavém trhu povede. Zvlášť, když se uvedení komplikovaného díla nemohlo vyvázat ze zdejších dlouhodobých provozních a uměleckých problémů. A čím větší projekt, tím víc se nedobré poměry provalí.
František Janeček sestavil realizační tým zčásti ze špiček oborů, zčásti možná až příliš dal na prověřená jména. Nejhůř ovšem bylo obsadit sólové role, jimž Lloyd Webber napsal ekvilibristické party pro vynikající operní pěvce. Několik by se jich v Česku našlo, jenže sotva by ohrozili svou dlouhodobou operní kariéru. Drtivá většina zdejších muzikálových star pak na tyto party prostě nemá, míchat je do projektu nepovažuji za dobré. Obsazení odráží i osobní vazby, což není nic neobvyklého ani v cizině, ale věc to pochopitelně dále komplikuje.
Janečkova partnerka Tereza Mátlová sice zazpívala obtížnou roli Carlotty parádně, čistě, v takové pohodě jsem ji po pravdě zpívat dosud neslyšel. Ale vizuálně a hlavně výrazem se prostě nesnížila k potřebné karikatuře italské operní divy, vůči níž má v logice příběhu vyniknout prostý emocionální projev hlavní hrdinky Christine – přinejmenším premiéra měla dvě rovnocenné rivalky, avšak proč mají dva soupeři v lásce i jevištní operní ředitelé zájem právě o tu jednu, zřejmé není. Jak má karikatura italských primadon vypadat, předvedl v postavě tenoristy Ubalda Piangiho na přesné hraně grotesknosti typově korektní Nikolaj Višnjakov. Šikovné představitele dvou ředitelů pařížské Opery Janeček zvolil v Petru Matuszekovi a Janu Urbanovi. Z menších vesměs solidně obsazených rolí (stejně tak company) ještě pochvalme Miroslavu Časarovou za věcné střídmě strohé provedení Madame Giry.
Rozumím i režijnímu vedení těchto rolí, byť na obřím jevišti se na detaily prostě hrát nedá, a to, myslím, režiséru Petru Novotnému nevyhovuje. Emoce a uvěřitelnost nejvíc postrádalo premiérové provedení zrovna tří klíčových postav. Nejlépe z něho působila Michaela Gemrotová jako snová Christine, pěvecké nároky zvládala na hraně svých možností. Bohuš Matuš změnil jejího nápadníka Raula ve statického milovníka němých filmů a z partu všechny valéry prostě nedostane. Marian Vojtko si pak titulní roli výrazem i pěveckou technikou plete s postavou Svobodova Drakuly – Lloydovu Webberovu Fantomovi nesluší pouštět hrůzu na plná ústa.
Vůbec pražský Fantom opery hudebně zhrubl, i v orchestru a stylu nastudování, zřejmě také pro způsob nazvučení přišel o nebeské smyčce a mysteriózní pasáže, které ho proslavily. Všechno tu je na svém místě, ale bez precizního provedení do nejmenších detailů je představení poněkud mechanické a sotva vyvolá žádoucí rozechvění diváků. Platí i pro obří jevištní stavbu a její využití, pro choreografii, pro svícení, pro všechno. Proslulý pád lustru nepoděsí, hadrový panák jako oběšený kulisák je už nechtěnou karikaturou.
Františku Janečkovi dík za dovezení světového megahitu, je to statečný čin, který si zaslouží věcnou reflexi, ne jen pajány, které jsem dosud četl. Ve zdejším prostředí asi produkce lépe dopadnout ani nemohla.
Dr. František Janeček ve spolupráci s Really Useful Group London – Andrew Lloyd Webber: Fantom opery. Překlad Jaroslav Machek, hudební nastudování Michal Macourek, režie Petr Novotný, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Roman Šolc, sound design Petr Košař, light design Pavel Kremlík, choreografie Petra Parvoničová. Česká premiéra 13. září 2014 v divadle GoJa Music Hall v Praze.
Komentáře k článku: Fantom opery je v Praze!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
