Smrt bez vykoupení
Viliam Dočolomanský a Farma v jeskyni zkompletovali trilogii Noc ve městě, která se zabývá vytěsněnými společenskými tématy. První díl Informátoři (2015) vynesl na světlo vražedné praktiky nadnárodních korporací, druhý – Odtržení (2016) – otevřel špehýrku do interiéru lidí propadlých novodobému psychickému moru. Nové dílo Navždy spolu! nelze tak jednoznačně definovat.
V inscenaci Navždy spolu! má vztah mezi matkou a dcerou jediné vyznění – je to smrt bez vykoupení FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Inscenace dodržuje stylovou jednotu vizuálu s předchozími díly trilogie; používá filmové dotáčky a věnuje minuciózní pozornost až laboratorní čistotě a geometrické uspořádanosti scénického prostoru. Jednoznačnost studia Centra současného umění DOX, kde v současné době Farma v jeskyni performuje, k takovému řešení vybízí. Uprostřed prázdného bílého prostoru, v jeho maniakálně vycentrovaném středu se tyčí pravoúhlá masivní konstrukce. Její rozvíratelné veřeje vedou k plošce odpočívadla s výtahem za ním.
A z odpočívadla činíme mentální skok rovnou do výtahu – to jest do podvědomí, a zejména do fobií. Výtahy, podobně jako vlaky, jsou dopravními prostředky na věčnost (máme-li takto chápat ono eponymní „navždy spolu“?). A aby nebylo mýlky, z okének výtahu se na nás usmívá retardovaný chlapec ve flitry pošitém saku – figura blouda, varovné znamení psychického ohrožení. Postavy, které se objevují v zavřeném či otevřeném výtahu – iluze je zprvu docela působivá –, jsou filmovými dotáčkami živých, účinkujících na scéně.
Těmi jsou především dvě protagonistky – Hana Varadzinová a Eliška Vavříková, členky Farmy v jeskyni – a s nimi je tu chór seniorů-neprofesionálů. Manýristický projev obou sólistek se pohybuje mezi tancem, mimem a tělem zasaženým elektrickým výbojem. Je to nervózní styl, kterým se skáče rovnou do útrob nemocné duše jako do výtahové šachty. Není ovšem snadné v jeho rukopisu přečíst text inscenace. Ba je to prakticky nemožné. Téma je jednoznačné: smrt. Dočolomanský to ovšem nevyklopí naráz. Jeho generace se obecně smrti usilovně věnuje; vzpomeňme si na filosoficko-fyzickou esej skupiny Spitfire Animal Exitus či baladu La Loba Lenky Vagnerové. To je správné; nic se nemá nechávat na poslední chvíli.
Pohybová manýra, která se za léta práce ve Farmě v jeskyni vytvořila, poté ustálila, nyní už, upřímně, poněkud retarduje vývoj. Bylo ovšem asi nezbytné udržet celou trilogii v jednotném pohybovém stylu, jak si udržela obdobný multimediální vizuál. Tento styl pohybu nám sice nezabránil pochopit závěrečnou zprávu, ale znesnadnil, nebo i znemožnil, vychutnat celou cestu skrze skládající se význam. Zejména nečitelný byl vztah mezi oběma hlavními postavami, anebo tedy čitelný byl, ale nebyla to vlastně příliš zajímavá informace. Motiv matky jako by tak trochu spadl z nebe, anebo byl dlouho někam založen mezi složitý taneční rukopis.
Senioři (Co jste vy, byli jsme my. Co jsme my, budete i vy.) mají malé, ale pikantní vstupy a jsou, podobně jako retardovaný chlapec, oblečeni do krásných, společenských kostýmů výrazných barev, často lesklých; barva a lesk jsou argumenty samy pro sebe. Dvě dámy ve velké večerní se navzájem mydlí – snad koženými rukavičkami. Stařeček, asi utekl a šourá se na jeviště ve společenském obleku, obutý do igelitového sáčku, který šustí. Přišourá se trošku, zarazí a zase odšourá. Staří pánové v šedých ústavních županech vykonávají stejný absurdní, mechanický pohyb. Dál už cesta nevede, leda do výtahu.
Vpleten do těchto absurdních akciček, střípků a vtípků, a také do těchto výtvarně čistých výjevů, rodí se bolestivý příběh vztahu mezi matkou a dcerou, který nemá jiné vyznění než smrt bez vykoupení. Závěrečné pasáže přinášejí drásavý full-contact živé postavy a filmového imaga, obrazy jsou to drtivé fyzicky i psychicky a vyústí v zavření výtahových dveří, které navždy oddělí matku a dceru. Neoddělí je však úplně, zůstanou spojeny Vinou.
Jestliže byl Viliam Dočolomanský odjakživa hnidopišský detailista, pak nyní je očividně obklopen skupinou stejných hnidopichů různých scénických oborů, takže výsledný tvar je zázrak přesnosti, zázrak techniky a zázrak disciplíny. A nakonec nám i stihl vrazit kudlu pod žebra.
Farma v jeskyni: Navždy spolu! Režie, choreografie Viliam Dočolomanský, dramaturgyně inscenace Sodja Lotker. Premiéra 20. března 2017 v Centru současného umění DOX.
Komentáře k článku: Smrt bez vykoupení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
