Tanec útěku
Viliam Dočolomanský a performeři Farmy v jeskyni uvedli novou inscenaci v nedávno otevřeném divadelním a multifunkčním prostoru Centra současného umění DOX. Jak naznačuje titul Útočiště, jsou tu hrdiny běženci hledající bezpečné místo k životu. Tři postavy na útěku ztělesňují excelentní tanečníci – Minh-Hieu Nguyen, členka Farmy v jeskyni, slovenský tanečník a bývalý člen skupiny Akrama Khana Andrej Petrovič a čínský tanečník tibetského původu Rin Kin. Exotické vzezření dvou z nich podporuje autentický dojem důvodu k útěku.
Tři postavy na útěku ztělesňují excelentní tanečníci Minh-Hieu Nguyen, Andrej Petrovič a Rin Kin FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Jakkoli téma samo nabízí možnost narativu, ba akčňáku, výsledný tvar je spíše tanečním koncertem s účastí významonosného zpěvu. Součástí scénického obrazu je i skupina tří hudebníků na scéně a černé klavírní křídlo. Hudebníci se ale, žel bohu, součástí akce nestanou. Tanec a zpěv propojuje postava, která možná symbolizuje Osud či Proroctví, anebo je tradičním Opovědníkem; ztělesňuje ji Hana Varadzinová, impresionantní performerka – persona na scéně. Tmelí děj a vnáší žádoucí vznešený patos do civilních a zároveň neurotických poloh tance ostatních zúčastněných – těch v rolích běženců. Je svým způsobem pro tuto inscenaci ústřední. Plně ji bere na sebe a za svou.
Svým způsobem Farmu v jeskyni nepoznáváme; inscenace je o hodně tanečnější než ty předešlé, ale také nezvykle komorní, postrádá obvyklou kolektivní dynamiku, která tvořila až dosud jednu z předností této skupiny. Jiným úhlem pohledu v ní můžeme zase spatřovat samu esenci Farmy, pročištěnou na základní principy pohybově expresivních situací. Velmi intenzivně vnímáme tentokrát také hudbu a zvukový design; jsou krásné – zejména je krásný zvukový design Evy Hamouzové.
Obvykle hustá inscenační struktura děl Farmy v jeskyni se v tomto případě ovšem minimalizovala. Je až příliš přehledná a to se týká i prakticky prázdného jevištního prostoru. Poněkud na nás (rozmazlených obvyklou nenažranou divadelností Farmy) dopadá horror vacui. Možná hraje roli i to, že skvostný nový prostor menšího DOXu ještě není zabydlen, zaprášen, provoněn, ještě nemá vzpomínky. Tyto věci ale čas umí naštěstí léčit.
K základnímu tanečnímu gestu Farmy v jeskyni patří odjakživa jakási zraněnost; souvisí samozřejmě s tématy, kterých se tato skupina vesměs chápe. Ve zraněnosti tanečního pohybu vévodí Minh-Hieu Nguyen; expresi utrpení mají ženy kulturně podmíněně osvojenou obecně a v umění pak přímo vypilovánu. Hned ale dodávám, že tato tanečnice může nabídnout opravdu celou paletu utrpení, jeho rafinované odstíny, není to žádný stereotyp. Rin Kin a Andrej Petrovič při vší technické bravuře na nohou, ve vzduchu i na zemi vytvářejí zajímavě nejednoznačné portréty vyčerpaných lidí, osob psychicky u zdi. Detaily jejich tanečního zobrazení vztahu mají rozsah od solidarity po zápasivost zneurotizovaných mužů. Všichni tanečníci na scéně jsou vyváženým triem; ač přicházejí z různých tanečních/pohybových směrů, podařilo se jim vzájemně se pohybově asimilovat, takže působí, jako by tanečně vzešli z jednoho lůna. Samozřejmě je za tím dlouhodobá práce a známý obsedantní perfekcionismus režiséra.
Scénografie tu jako by v prázdnotě prostoru nebyla, ale zároveň je (Lucia Škandíková). Symbolická je masivní sada amplionů – Velkých bratrů; snášejí se z provaziště na běžence jako dravec. Symbolem útočiště, civilizačním symbolem je černé klavírní křídlo – evropská kolébka i hrob můj, matka má… loď živých i mrtvých. V takovémto nabízejícím se, ale vždy působivém vějíři významu zde klavír figuruje.
Možná že návyk na obvykle hustou strukturu inscenací Farmy v jeskyni, na jejich barokní opulentnost mě zanechal tentokrát poněkud podvyživenou. Nyní máme před sebou dílo spíše strohé – obsahem a výrazem. (Jako obvykle němě vzdoruji proti jevištní pasivitě hudebníků a toužím po jejich intervenci do vizuálního prostoru; nestačí mi jejich přítomnost zvuková, chtěla bych i tu fyzickou.)
Přes své rozmazlené výhrady pokládám novou inscenaci za zásadní a reprezentativní; jde o umělecky nekompromisní a politicky aktuální dílo, které tvoří logickou součást uměleckého a politického zrání skupiny Farma v jeskyni a jejího uměleckého vedoucího Viliama Dočolomanského.
A nejenom to: Tento Dočolomanského tanec útěku tvoří zvláštní pandán k dalším dílům zdejšího fyzického divadla. Jednak k někdejšímu kusu Miřenky Čechové a Spitfire Company Sniper’s Lake, který se celý odehrál jako úprk před kulkami nenávistného šílence. A také k inscenaci Europium Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney, v němž autoři umístili Evropu na vratký vor doprostřed bouře. Obě tyto inscenace, právě tak jako nové dílo Farmy v jeskyni, předvádějí svět v nuceném pohybu. Jsou tragickými zpěvy o stavu našeho světa, v němž dochází k novému stěhování národů.
Farma v jeskyni, Praha – Viliam Dočolomanský: Útočiště. Koncept, režie a choreografie Viliam Dočolomanský, hudba Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta, Hana Varadzinová, Vít Halška, Štěpán Janoušek, dramaturgie Jana Pilátová, scéna a kostýmy Lucia Škandíková, Tereza Kopecká, světelný design František Fabián, zvukový design Eva Hamouzová. Premiéra 4. června 2018 v Centru současného umění DOX.
Komentáře k článku: Tanec útěku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
