Heřman hraje o duši
Konečně zas jednou závan skutečné jevištní poezie v operním divadle! Jiří Heřman se inscenací Gounodovy opery Faust a Markétka vrací do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde o sobě dal před deseti lety razantně vědět stylově originálními inscenacemi Samsona a Dalily a Bludného Holanďana. A znovu dokazuje, že je osobitým tvůrcem, vědomým si, že jeviště je svébytný svět, ve kterém vskutku není nutno otrocky napodobovat realitu. Jeho jevištní obrazy jsou výtvarně sugestivní (především díky barevnému svícení) a přitom významů plné, imaginativní a přitom sdělné. Svůj výklad jako vždy i tentokráte výrazně promítá už do koncepce hracího prostoru – ze třech stran ho ohraničuje bílými zdmi s řadami vyříznutých vchodů. Na forbíně kovová postel a k portálu přitisknutá stěna jako vystřižená z měšťanského pokojíčku. A uprostřed jeviště úzké, točité kovové schodiště, končící v nedohlednu. Když uzavře Faust smlouvu s ďáblem, schodiště se rozpojí, část zmizí v provazišti a zůstane tu trčet jen pár schůdků. Až na konci se zas na okamžik obě části propojí, aby mohla Markétka pár kroků vystoupat a pak se nechat odnést do výšky, do nebe. Její duše je zachráněna.
Jana Šrejma Kačírková (Markétka) a Ondrej Mráz (Mefistofeles) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Příběh Markétky v Plzni dominuje nad příběhem Faustovým, patří jí první jevištní akce (loučí se s bratrem odcházejícím do války), otevřeny jsou některé škrty, a naopak ve prospěch dramatického celku zkráceny taneční scény – Valpuržina noc. Markétka tu není žádnou lyrickou obětí, ale sice romantickou, ale také plnokrevnou dívčinou, které jen přísný pohled bratra zabrání, aby se nenechala doprovodit Faustem domů hned při prvním setkání. Bratr odjíždí a Markétka vtančí na jeviště a jak se tak točí, odmotává látku, která ji svazovala kolem pasu, a vytvoří z ní závory přes celé jeviště, jimiž jako by ale zároveň vyznačila cestu Faustovi. Krásný, nepopisný a přitom mnoho říkající obraz. Markétka nalézá šperky a podléhá pokušení marnivosti – a Mefisto jako její odraz v zrcadle si připíná náušnice, stejně jako byl před tím alter egem Faustovým: ďábel je v nás, sami se sebou svádíme boje. Křehké je setkání Markétky a Fausta, bolestné přihlížet, s jakou důvěrou a vzrůstající netrpělivostí Markétka čeká, že se Faust vrátí. A odzbrojující, když propadá šílenství. Zvláště v herecky i pěvecky fascinující interpretaci Jany Šrejma Kačírkové. Se vší úctou k pánům Richardu Samkovi (Faust) a Svatopluku Semovi (Valentin) i Alžbětě Vomáčkové (Siebel), Kačírková byla jednoznačnou hvězdou premiéry, převyšující všechny precizností, lehkostí zpěvu i množstvím výrazových nuancí. Za nejslabší článek premiéry považuji dosti nekultivovaný pěvecký projev Ondreje Mráze. Celkově jevištní nastudování shledávám inspirativnějším nežli Braunerovo nastudování hudební, ostatně orchestr nebyl na premiéře v ideální formě.
Heřmanova inscenace Fausta a Markétky vyprovokovala literárního historika Viktora Viktoru k úvaze o režisérech, kteří nerespektují skladatele, a kriticích, kteří volají jen po jinakosti. Nerozumím tomu – neb Jiří Heřman se tu podle mě ani náhodou neprojevil jako buřič, který by obracel cokoli naruby: jeho inscenace je múzickou, stylově čistou, vnitřně sevřenou a veskrze pochopitelnou divadelní interpretací Gounodova díla.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Charles Gounod: Faust a Markétka. Dirigent Tomáš Brauner, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Lenka Polášková, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Lucie Holánková. Premiéra 19. ledna ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Heřman hraje o duši
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
