Co všechno odnes Faust…
Goethův Faust patří k dílům, jež snesou nekonečno výkladů. K vidění byly interpretace ateistické i křesťanské, marxistické i nacistické, socrealistické i surrealistické, kosmologické i antroposofické, militaristické i pacifistické – předloni jsem se v Divadelních novinách rozplýval nad slavným tháletovským „Faustem na vodě“ slovinského vizionáře Pandura, „mistra antimytologické narace“ (H. T. Lehman).
Faust ve Stavovském divadle nabízí mnoho apokalyptických obrazů… FOTO PATrIK BORECKÝ
I on umístil „postmoderně“ vševládného Hospodina na invalidní vozík, ale na rozdíl od Jana Friče mu alespoň ponechal mužského představitele – v tom je Národní divadlo genderově o krok dál (jelikož zde ho hraje Pavlína Štorková).
Toto nebyl jediný nápad, který mi při sledování nové inscenace ve Stavovském divadle byl něčím povědomý. Švankmajerova Lekce Faust končí podobnou časovou smyčkou, jako když u Friče Mefisto (možná životní role Saši Rašilova!), poté co ve finále přijde o Faustovu duši, opakuje ďábelský algoritmus svodu na Wagnerovi. Výtečný režijní nápad, až na to, že Goethův, Fričův i Malého Mefisto právě hnidopichem Wagnerem celou dobu nepokrytě pohrdá (Ty si tu hledej tečku nad písmenem „i“.) – ale i tak to lze chápat jako znak jeho porážky. V každém případě: celé to nádherné goethovské finále s ošizeným svíjejícím se Mefistem a kontrapunkticky zpívajícími pacholátky patří k nejlepším místům večera, je tak silné, že jsem ochotný mu odpustit i chronickou vadu inscenace – délku. Nadměrnou, nekritickou, prozrazující neschopnost zbavit se vlastních nápadů (za bezděčný režisérův autoportrét považuji proto jinak originální sekvenci z prvního dílu, kdy se Pechlátův Faust v Čarodějnické kuchyni sám nakrucuje před zrcadlem – kromě Heleny, a možná víc než ji, totiž po celý večer narcistně obdivuje sám sebe).
Ale vraťme se ke kladům večera. Třemi největšími jsou už zmíněný Rašilovův Mefisto, nový překlad Radka Malého a pak šokující, opravdu drtivě působící nápad s obrovským kamionem jako hlavní dominantou prvé půle inscenace. Ke kamionu i k odlidštěnému parkovišti jako prostoru permanentního mejdanu celkem snad pěti Valpuržiných nocí patří i tupé, všudypřítomné techno, v kabině kamionu se odehrají i hlavní Goethovy milostné scény s trochu pankáčskou, leč uvěřitelnou Markétkou (Veronika Lazorčáková). Dokonce tu odezní, byť v obecném randálu trochu zašumlovaný, i důležitý dialog o tom, jak to má vlastně Faust s Bohem. A tak oslněn mohutností i přesností té metafory chci zapomenout na nesnesitelné už režisérovo klišé s otáčející se diskokoulí, na jeho nesmyslné akční střílečky, přičemž ta pro Markétčin příběh klíčová, totiž vražda bratra Valentina, kvůli níž musí Faust tak jako před ním Romeo z Verony od milenky utéct, tu neznámo proč schází.
Schází totiž i sám Valentin. Vraždu bratra Valentina realizujeme jinak než v originále, s jinými postavami, v jiné situaci, za jiných okolností, čteme v programu a marně dumáme, kdy a na kom vlastně tu vraždu Valentina bez Valentina „realizují“? Že by to byla sama milencem zastřelená Markétka? Vůbec motiv revolveru, který tvůrcům tak učaroval už při scéně kontraktu, je zavádějící a přispívá k narůstajícím vztahovým i situačním zmatkům. A od chvíle, kdy se ve druhé části kamion převrátí a hraje se před jeho industrálními vnitřnostmi, už podobně silná metafora, která by jej přebila, v inscenaci schází. To je ovšem problém každé poetiky postavené nikoli na vnitřní logice, ale na vnějších efektech, kdy každá atrakce musí přebít tu další. Jinak je zle a následuje nuda, za niž ovšem Starý Goethe (jedna z postav inscenace) věru nemůže.
Vše začne vlastně už na konci první půle, kdy v prvním dějství druhého dílu trvá nekonečně dlouho, než se inscenace dotechnotančí a dosouloží ke geniální scéně papírových peněz. Hrála klíčovou roli už kdysi u Potužila, ale teprve dnes po divokých devadesátkách doceníme, že důležité směnky tu podepisuje panovník v rauši karnevalu a že Goethe tady téměř doslova Mefistofelem předjal Klausovu privatizaci i jistotu desetinásobku! Ve druhé půli ovšem zmatek s nesmyslným přeházením replik i postav vrcholí – Starý Goethe mluví Ředitele i Mefista, Ředitel filosofa Anaxagora, Básník Tháleta a Homunkulus (nápad století!) memoruje výkřiky z Artauda. A když už se dá nuda pomalu krájet, přejde se na video, soap operu, zprávy či reklamu.
Ale slíbil jsem klady – nuže tím největším je, i navzdory inscenaci, Mefisto. (Nic nového: podobně si Mefistem ukradl večer kdysi už J. J. Kolár, Eduard Vojan, Jan Pivec nebo Boris Rösner.) Při všech eskapádách a zmatcích, jež mu klade do cesty režie, dramaturgie i kostýmérka, jeho ďábel není metafyzický démon, ale náš současník: bavič a sympaťák. Zvítězil by v kterékoli televizní soutěži, v porotě SuperStar i v politice. A přece v závěru prohrává a je nám ho nakonec i trochu líto. (Na rozdíl od bezradného Fausta v podání Martina Pechláta, který jako by celý večer nevěděl, co má vlastně hrát.) Teprve úžasný andělský sbor Mefista poráží a s ním i celé peklo (včetně pekla předchozí nudy).
Svou bezbřehou, jemně ironickou naivitou a po všech apokalyptických předchozích obrazech, kdy jeden zabíjí druhý, sbor překvapivě vítězí odzbrojující čistotou (byť muzika je, pravda, z úplně jiného soudku než v téže vrcholné pasáži u Gustava Mahlera). Stejný nápad s naivně pějícími pacholátky měl ostatně v Liberci i Ivan Rajmont, který s oblibou připojoval klíčové scény druhého dílu k dílu prvnímu.
Není místo na podrobnější vyvracení bludu, který jeden kritik opisuje z druhého a ten druhý z třetího, jenž ho mylně vyčetl z programu: že totiž druhý díl nemá u nás žádnou inscenační tradici a že takto „komplexně“je Faust snad uváděn poprvé. I Hilar prý uváděl oba díly zvlášť (na premiéře a prvních reprízách ovšem zněly i u Hilara také „komplexně“) a v poslední době, usoudila kritička LN, se o to pokusili jen v Olomouci. Jako by nebyla znamenitá dvoudílná inscenace Doda Gombára s podtitulem Pokoušení a vykoupení ve Zlíně (2007), kde „kabaretní“druhý díl, dirigovaný Eckermannem, byl možná lepší než první. Jako by neeexistovala výtvarně opulentní Hudečkova, Nezvalova a Svobodova inscenace obou dílů v samotném Národním (1981), jako by se tři roky poté v Praze nezaskvěla dvoudílná adaptace Potužilova, divadelní a potom i televizní. Jako by neexistovala první poválečná inscenace Stejskalova v Karlových Varech s celým pátým dějstvím druhého dílu atd.
To, že je mi v inscenaci leccos povědomé, nevadí. Vždyť i nový, krásně český překlad Radka Malého se neváhá poučit na zdařilých detailech předchůdců. Škoda jen, že se více nepoučil z originálu zrovna u kruciální Hospodinovy věty, s níž zdůvovodňuje celou ďáblovu misi k lidem: motiv Faustovy samoty, jejž překladatel převzal bůhvíodkud, snad z Fischera, u Goetha nenajdeme. Stejně jako módní téma „krize středního věku“: ale to už je námět na delší studii.
Národní divadlo, Praha – Johann Wolfgang Goethe: Faust. Překlad Radek Malý. Režie Jan Frič, úprava Jan Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský, dramaturgie Marta Ljubková, Jan Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jakub Kudláč, videoprojekce Janek Růžička, Jan Truhlář. Premiéry 15. a 16. března 2018 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Co všechno odnes Faust…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
