Federativní republika Zlín
Setkání neboli Stretnutie si ze setrvačnosti ještě říká mezinárodní divadelní festival, ale při jeho 17. ročníku to neplatilo. V hlavním programu měly zastoupení toliko dvě „zahraniční“ scény z Bratislavy: Astorka Korzo ’90 a Štúdio L+S. Maďarské ani polské divadlo nedorazilo. Důvod je nasnadě: zkrácený rozpočet. Mě osobně ta změna nemrzela – mezinárodních festivalů máme pořád dost, federativní, pokud vím, žádný. V posledních ročnících došlo i k dalším proměnám. Nenápadně se vytratil domácí festival Naráz, představující kompletní zlínský repertoár, který se výběrově přelil na půdu Setkání. A pak zbytněl a žánrově se zpestřil off program. A také přibylo středních hereckých škol, už i ze Slovenska. Těch dětí všude kolem! To chtějí všechny k divadlu?, ptal jsem se studentů ze školy při košickém divadle. Prý ano, říkali, prý se jich skoro polovina uplatní, hlavně v Košicích. Týdenní festival si ale omladina užívala, nejen ve velkém hledišti, ale i v šapitó, v přilehlém bazénku a v dalších prostorách zlínského lidojemu, který tak bzučel jako lidský úl. Domácí herce jsem vídával hlavně na jevišti, na inscenacích kolegů už tolik ne. Vzpomněl jsem si na bohnický festival Mezi ploty, možná i zlínští „blázni z povolání“ raději před invazí školiček zůstavají v tichu soukromí.
Marta Bačíková, Kateřina Liďáková, Marek Příkazký, Gustav Řezníček a Zdeněk Lambor v domácí inscenaci Blanche a Marie FOTO ARCHIV DIVADLA
Úvodní představení hry Ondreje Šulaje Gazdova krv mělo zajímavou prehistorii. Ve hře ze života spisovatele Rudolfa Slobody padne zmínka o premiéře jeho hry Armagedon na grbe v Divadle Astorka Korzo ’90. Slobodovu hru před pár lety režíroval ve Zlíně zdejší bývalý umělecký šéf Dodo Gombár; Gazdova krev v režii Juraje Nvoty tak mohla znít zlínským hercům i divákům povědomou ozvěnou. Inscenace samotná však byla sloučeninou tří tvůrčích povah. Slobodovy hořce apokalyptické, Šulajovy poetizující a Nvotovy groteskně hravé. Silná místa se střídala se slabšími ve zdlouhavém tempu, pozornost však udržovaly herecké výkony zejména ústřední dvojice – Szidi Tobias v roli kouzelně retardované manželky spisovatele v podání Miroslava Nogy. Nedostkem představení byla špatná akustická srozumitelnost pro většinu diváků.
Nelehké umění utírat si nos židlí ovládají i zlínští herci. Dopolední publikum se ale na Stoppardově frašce Na flámu dobře bavilo, hercům bylo rozumět, tak co má být. Jen jsem si říkal, že tak hrubozrnnou komiku jsem už dlouho neviděl.
Komiku inscenace Ucpanej systém Dejvického divadla tu už moc rozebírat nemusíme. Vulgární mluvu účinně zjemňuje přesně odpozorovaná psychika týpků z jedné globální nálevny. Jak jednoduché.
Hradecká inscenace Vladimíra Morávka Světáci mě nepříjemně překvapila vyprázdněností stylu. Legendární filmovou komedii jsem možná vůbec neviděl, ale dokázal bych si představit hořkosměšnou touhu oněch ušmudlaných existencí být na chvíli něčím víc. Na jevišti se ale nic podobného neodehrávalo, o parodickém triu Zlatých kůzlat ani nemluvě.
Milým překvapením bylo naopak dopolední představení domácí inscenace Škola základ života v režii současné umělecké šéfové Hany Mikoláškové. Uměřená herecká nadsázka, přehledný příběh prošpikovaný řadou režijních nápadů včetně fotbalistické choreografie. Ideální školní i rodinná zábavná podívaná. I proto mně nijak nevadily dobové vsuvky připomínající nástup fašismu. Jednak mohly sloužit coby metafora hluchoty, která vede žabomyší spory se skutečnou válkou za dveřmi. A pokud se mladší diváci nechytali, od toho mají učitele a rodiče, aby jim osvětlili kontext.
Na představení drsného textu Pan Kolpert jsem se zas nechytal já. Nejspíš jsem jej podvědomě srovnával s někdejší sugestivní inscenací Jiřího Pokorného v Divadle Na zábradlí s groteskně chladnou, byť ukřičenou atmosférou. Režisér i zlínští herci dělali, co mohli, ale výsledek je takový vlažně realistický.
Inscenaci Divadla Reduta Europeana jsem v naší anketě i Cenách Divadelních novin navrhoval na inscenaci roku. Nevím, co bych dodával k této vrcholné ukázce práce týmu režiséra Mikuláška. Snad jen, že prostor zlínského amfiteátru nebyl k poetice představení příliš vstřícný.
Scénograficky výborně byl využit prostor Studia Z pro inscenaci Blanche a Marie, který s domácím souborem nastudovala Anna Petrželková. Dramatickoepické dílo Pera Olova Enquista o dvou slavných hysterkách a jedné ještě slavnější vědkyni není interpretačně dvakrát přístupné. Tři ženy před pomyslným soudem historie, zastoupeným postavami psychiatrů, odvypráví, respektive odtančí svůj život. Spojuje je sebezničující a sebepovznášející touha po lásce. Enquist s historickými postavami (Sklodowská, Charcot či Freud) nakládá svobodně, domýšlí a hyperbolizuje jejich vnitřní svět a smysl činů. Nakonec je pro nás jejich světská sláva nepodstatná, protože ani je na cestě za láskou neochránila. Zásluhou hereček titulních rolí – Kateřiny Liďákové a Marty Bačíkové – si můžeme odnést strhující zážitek z nahlédnutí do nejzazších komor ženského srdce.
Když se rozsvítila scéna na představení Štúdia L+S hry Prach se dvěma herci a Szidi Tobias promluvila, zatrnulo mi. Přece si nechce zopakovat svou bláznivku z Gazdovy krve? Ale buďto jí jen uklouzla intonace a mně sluch, protože další věty už nenesly nánosy z jiné postavy. Tato žena byla sice prostá, leč při smyslech. Autor György Spiró napsal lehce bulvární konverzační komedii na základě anekdoty, jak se jeden manželský pár zalekl bohatství, co by změnilo jejich nuzný život. Typická oddechovka s živými hereckými výkony, ale festivalová inscenace? Snad jedině kvůli účasti mimořádné Szidi Tobias.
O inscenaci Aischylovy Orestei psal obsáhle v minulém čísle kolega Vladimír Hulec a já nemám námitek. Snad s výjimkou excentrických kostýmů, v nichž ožívá antiherecký duch Jany Prekové. V každém případě jde o velkorysý Pitínského počin, který by si zlínské divadlo mělo aspoň jednou za sezonu dovolit. A festival? Jeho existence se bude odvíjet od česko-slovenského rohu hojnosti.
Komentáře k článku: Federativní republika Zlín
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
