Fekete Seretlek: Loutky potřebují punk
Klasická loutka je muzeální záležitostí a umělá úcta k ní je důsledkem naší zakonzervovanosti. Cestou ven jsou amatérské soubory a „loutkářský punk“, tvrdí členové experimentálního loutkově-hudebního souboru Fekete Seretlek: Anna Bubníková, Jan Meduna, Ivo Sedláček, Jiří N. Jelínek a Pavol Smolárik. Experimentují s loutkami, bourají tabu a místo nálepky „loutkové divadlo“ se definují jako „nový kabaret“; přesto se o nich ale stále moc neví. Chtělo by to loutkářské osobnosti, jako je náš režisér Matija Solce, které dokážou loutky zpopularizovat – je jich málo, dodává Ivo.
Fekete Seretlek vystupují i jako kapela: zleva Jiří N. Jelínek, Anna Bubníková, Pavol Smolárik a Ivo Sedláček spolu s režisérem Matijou Solcem uprostřed. Foto Fekete Seretlek
Když se řekne loutka, většina lidí si vybaví marionetu nebo maňáska, ale co je loutka podle vás?
Anna: Loutka je cokoliv, co se dá animovat. Každý, kdo se nepohybuje v tomhle odvětví, si představí klasickou marionetu nebo maňáska, ale my, kteří jsme se s loutkovým divadlem setkali na DAMU, víme, že libovolný materiál se dá animovat a udělat z něj loutku.
Pavol: Podle mě loutku definuje vztah vodiče k danému předmětu. Je to kamarád, který potřebuje oživit.
Ivo: Pro mě je loutka výrazovým prostředkem, který má výhodu v tom, že neříká tolik jako činoherní herec.
Jan: Já jsem sice činoherec, ale naprosto s vámi souhlasím. Já jsem sám sobě loutkou, učím se sám sebe ovládat… (smích)
Jiří: Loutka může být cokoliv, to víme od Matiji. Podle mě je ale důležité to, že unese strašně moc, co se týče tématu. Díky loutce se dají hrát věci, které by na činoherním jevišti zněly pateticky nebo by byly těžko uchopitelné. Promlouvat k divákům tak, aby to celé publikum vzalo dobře, je těžké, zatímco loutka to unese.
Čím je loutka výjimečná, když to vždycky unese?
Anna: Má víc prostředků, může si dovolit fakt cokoliv.
Pavol: Pomocí zkratky umí to, co by sám člověk musel hrát dlouze a složitě. Prostřednictvím loutky se to dá výrazně ziluzivnit, zkrátit a zjednodušit. Člověka to úplně pohltí. Něco, co by sám nevymyslel, najednou vidí před sebou.
Jan: Je jako maska. Například když vidíš Matiju, jak improvizuje s pandou: někdy má takové promluvy, které už překračují hranici snesitelnosti, ale lidi se smějí. Neberou to vážně, protože to řekla loutka.
Ivo: V tomhle má podle mě loutkové divadlo jednu velkou výhodu: nechává spoustu prostoru divákovi, aby si charakter loutky utvořil sám. Může v ní vidět víc „ze sebe“, než když mu herec přesně vykreslí, jak to má vidět.
Zmínili jste, že loutka je vše, co se dá animovat. S tímto principem pracujete v představeních s Fekete Seretlek, kdy obyčejné předměty přetvoříte nebo využijete v jiné podobě a k trochu jinému účelu. Jak u vás taková loutka vzniká?
Pavol: Na začátku je důležitý námět: třeba v případně KAR je to Anna Karenina, což už samo o sobě odkazuje na nějakou poetiku – Rusko, vodka, panáky. Ale třeba RAT je současnější, závažnější, tudíž bylo jasné, že budeme pracovat s úplně jinou poetikou.
Jiří: Taky se vědělo, že u KARu budeme pracovat s tématem hostiny, tudíž nádobí. Nakoupilo se všechno, co nás zaujalo, z čehož jsme následně udělali budget předmětů. S těmi jsme pak pracovali podle toho, jaká scéna se zrovna řešila.
Anna: Matija ale hodně pracuje s hudbou a muzikalitou ve vztahu k předmětům. Takže se hledalo i to, co by mohlo nějakým způsobem znít.
Ivo: Matija v představeních obecně pracuje s tím, že má téma, a k tomu si rovnou sežene nějaké materiály – ať je to Dášenka s krabicí od bot nebo kosti na Happy Bones, přičemž si daný materiál nejdřív vyzkouší, než se s ním rozhodne pracovat.
V představeních, ale nejste pouze loutkovodiči – kromě činoherních výstupů se prezentujete také jako muzikanti, což může být trochu matoucí. Jak vnímáte svou roli?
Anna: Já mám většinou činoherní vstupy, takže se cítím jako já – respektive jako postava, kterou zrovna ztvárňuji.
Pavol: Ony jsou to vesměs dvě polohy. Herec anebo loutkovodič. Ale co se týče postav obecně, tak si myslím, že to občas bývá maglajs.
Jiří: Matija po nás v podstatě vyžaduje, abychom byli pořád obojí. Loutkovodiči, kteří fungují zároveň i mimo rovinu loutek.
Ivo: Používáme zcizováky, kdy loutkovodič hraje sám za sebe, což se v loutkovém světě normálně moc nedělá. U těchhle dvou představení, co spolu děláme, se to hodně smývá. Je to trochu schizofrenní. Člověk je někdy loutkovodič i činoherec zároveň. (souhlasné mručení)
Není tato mnohovrstevnatost pro diváka příliš náročná?
Jan: Já si myslím, že divák vůbec nemá šanci porozumět. Myslím, že vnímá spíš imprese a dojmy, než že by rozuměl každé vrstvě a významu. Tak nějak to působí dohromady. A další dimenzí je muzika.
Pavol: Matija má obecně rád vrstvení. A v jeho představeních je mnohdy tolik vrstev, že to člověka až mate. Zároveň to ale velmi obohacuje – pořád se to všelijak prolíná, je na co koukat a o čem přemýšlet.
Odkonzervovat, otevřít, víc do toho pustit vítr a nebát se
Většina z vás má zkušenost s divadlem pro děti. Myslíte si, že stále platí zažitý stereotyp typu „loutky jsou jenom pro děti“?
Jiří: No, kdekoliv mimo naši bublinu…
Anna: U nás je to podle mě zaměřené na tradici. Když řekneš „loutkové divadlo“, tak si lidi představí divadlo pro děti.
Pavol: Jo, když řekneš „loutka“, běžný člověk si představí maňásky a tak. Ale je to hlavně tím, že se děje málo loutkového divadla pro dospělé, to je celé. Proto ten stereotyp funguje. Navíc bych ani neřekl, že to, co děláme my, spadá do kategorie loutkového divadla. Nevím, jak to nazvat…
Jiří: Objektové divadlo.
Jan: Je to takový kabaret.
Ivo: Nový kabaret.
Pavol: Proto jsme za to taky vyhráli cenu, že jo… (smích) Myslím ale, že to co děláme, není loutkové divadlo. Kdyby si to pro sebe chtěl někdo takhle nazvat, ať to udělá, ale myslím, že jsme ještě trošku jiná forma.
Ivo: Ale většinou objíždíme loutkové festivaly, takže na tom asi něco bude.
V čem podle vás loutkové divadlo vyniká nad jinými divadelními formami?
Ivo: Loutka není tak doslovná jako činoherní herec. Záleží na konkrétním žánru a pojetí loutky, ale ve většině případů tam pro mě zůstává ještě spousta možností, jak si to sám zinterpretuji. Je v tom veliká pravda, upřímnost – a to je hrozně vzácný stav mysli, když si dospělý dokáže hrát. V činohře jsou pořád lidi, loutky ale stimulují úplně jiné části mozku než klasické divadlo.
Anna: Loutku můžeš stavět na hlavu, můžeš ji roztrhat – to s hercem neuděláš.
Troufnete si po více než deseti letech působení v loutkovém divadle říct, jak je na tom současné české loutkové divadlo?
Pavol: Já vidím velký potenciál v amatérských rovinách, které my sice moc neznáme, ale vím, že je hodně živé. Osobně bych uměl vyjmenovat asi tak čtyři soubory, které se tím zabývají – třeba Buchty a loutky, co existují už asi třicet let. Pak oblastní divadla, ale do pojmu české loutkové divadlo se, podle mě, nic moc kompaktně shrnout nedá.
Ivo: Mě nejvíc baví současný punk mladých a nadšených vývojářů, kteří to dělají podle sebe. Znám pár takových skupinek, a to je pro mě cesta. Přichází nová generace mladých loutkářů nadšených pro věc, kteří objevují věci, co baví je samotné, a díky tomu i ostatní. Pro mě je ten loutkový punk hrozně důležitý. To jsou zrovna Buchty a loutky, ale podle mě už patří do generace, kterou vyměňují noví příchozí, protože dneska už tak punkoví nejsou. Líbilo by se mi, kdyby se loutkářská scéna zase oživila, aby se z toho pro lidi stala „cool“ záležitost, že se chodí na loutky. Klasická loutka je v naší kultuře pevně zakotvená, ale myslím si, že je třeba jít dál.
Anna: Klasická loutka už je taková muzeální. Je fajn, že se s tím lidi můžou potkat, ale už to nepromlouvá tolik.
Pavol: Je to něco, co se snaží vytěžit z tradice, která tu byla, ale už dávno nefunguje. Přetrvává umělá úcta k tomu, co bylo zakonzervované. Odkonzervovat, otevřít, víc do toho pustit vítr a nebát se – to je punk, který loutkové divadlo potřebuje.
A co Češi s jejich vztahem k loutkovému divadlu?
Ivo: Myslím, že obecně jsou loutky vnímané jako věc pro děti. Lidi z oboru vědí, ale v rámci divadla je to podle mě malá skupina. Když si někdo nezainteresovaný přečte program nebo řeknu, že dělám loutkové divadlo, vždycky nad tím ohrne nos: Aha… loutky.
Anna: To je jako když řekneš, že hraješ v divadle Minor. Taky občas slyšíš, jak si lidi říkají: Ty hraješ v Minoru, nehraješ v tom Národním? A přitom jsou tam tak skvělé věci.
Pavol: Jenže to lidi nevědí.
Jan: Myslím, že k loutkovému divadlu mají lidi pozitivní vztah, ale nechodí na něj. Vnímají ho spíše jako rodinné představení.
Společně s Fekete Seretlek taky často hrajete v zahraničí, zaznamenali jste nějaký rozdíl mezi českým a zahraničním loutkovým prostředím?
Pavol: Podle toho, kde jsme všude byli a jaké festivaly jsme navštívili, mám pocit, že v zahraničí se pořád zuby nehty drží konzervativismus a tradice. Třeba v Rusku je to zcela markantní, ale i ve Finsku měli takové naivní divadélko, jako by se zasekli v osmdesátkách. Tak hluboce jsme do toho sice nepronikli, ale myslím, že tady ještě můžeme být rádi.
Ivo: Já v tom třeba i nějakou inovaci cítím – to, co dělají, je super, ale pořád je to tak nějak zvláštně zatěžkané, vážné ve stylu „děláme umění“. Neumějí si z toho udělat takovou srandu jako my.
Jakou má podle vás loutkové divadlo budoucnost?
Pavol: Loutka se začíná rozmělňovat. Principy loutky a loutkovitosti se prolínají do dalších žánrů a žánry si od sebe vzájemně vypůjčují. Celé se to navíc mísí dohromady s technologiemi, jako jsou třeba projekce. Vyloženě loutkové divadlo už dneska není, co bývalo, a myslím, že v budoucnu přijdou zase nové věci, o kterých ještě netušíme. DAMU považuji za poměrně formativní. Nejen proto, že je to jediná škola, která umí vychovávat loutkářským směrem, ale taky mám pocit, že právě tam se mohou časem objevit velká jména.
Jan: Hlavně záleží na lidech. Přijde někdo šikovný, talentovaný a posune to dál.
Ivo: Myslím, že by to chtělo velké osobnosti, které to zpopularizují. Něco jako se teď daří Radimovi Vizvárymu v oblasti pantomimy. Takové osobnosti potřebujeme v loutkách. V současnosti si myslím, že Matija je jedním z nejvlivnějších loutkářů u nás. Má opravdu jméno, pokud se bavíme o moderním loutkovém divadle. Myslím ale, že i na DAMU by to chtělo nějaké osobnosti. Je jich tam málo. V současnosti je to asi jen Marek Bečka a občas učí i Matija. Právě on mě inspiroval a naučil mě na loutky nahlížet trošku jinak. To dělá s naprostou většinou studentů – naučí je loutky milovat. (souhlasné mručení)
Komentáře k článku: Fekete Seretlek: Loutky potřebují punk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
