…bez srdce…? (No. 1)
První den festivalu …příští vlna/next wave… začal včera v pražském NoDu a nabídl nedočkavým divákům dvě krátká představení – každé zcela jiné a proměnlivé. Ukázalo se tedy, že letošní motto festivalu …bez srdce… se nedá vztáhnout na koncepční dramaturgii.
Petr Krusha Krušelnický v silně audio-vizuální performanci Valentýn. FOTO ARCHIV
Projekt Valentýn o malém chlapci, který jednoho dne oblékl ženské šaty a přijal jméno Čekanka, je příležitostí pro jednoho herce, mima a performera Petra Krushy Krušelnického. O spolupráci požádal Apolenu Vanišovou, která mu pomohla vybrat text a připravit jej pro jevištní realizaci. Hra Čekanka španělského dramatika a režiséra Carlose Be je krátký monologický text, ve kterém hlavní hrdina, třináctiletý Valentýn, vypráví smutný příběh svého života. Svého otce od raného dětství doprovázel při jeho cestách za prostitutkami, z nichž se malému chlapci vybavují příjemné vzpomínky na hotelové haly a recepční, kteří mu vždy věnovali sklenici pomerančového džusu. K otci cítil respekt a úctu, ale matku miloval, možná až příliš silně. Malý Týn se rád oblékal do jejich šatů a snažil se jí připodobnit i tělesně, maloval si po těle stejné „inkoustové“ skvrny, které měla i ona. Brutalita otce a jeho hádky s manželkou jednoho dne skončily… Valentýn toho dne přišel o matku a stal se Čekankou. Vzal si šaty zavražděné matky a odešel do ulic, aby hledal ztracenou mateřskou lásku na barových stoličkách a u mužů, kteří mu stejně nakonec nabídli jen peníze. Petr Krusha Krušelnický a
Apolena Vanišová text rozepsali pro čtyři postavy, aby lépe vynikla dramatičnost a síla příběhu. Jednotlivé obrazy postupně skládají kompletní obraz všech motivů a důležitých momentů, které působili na Valentýnovu osobnost a učinili jej takovým, jakým je – nešťastným dítětem, v těle muže, v šatech ženy, hercem několika rolí. Jsou postaveny na síle textu, proneseného slova a přiměřenosti pohybu. Petr Krušelnický začlenil do své hry pantomimické prvky, neustále zdůrazňoval svou chlapeckou tělesnost, gesty i mimikou podporoval vyznění svých slov. Dokázal využít každého detailu, drobného pohybu či pohledu, aby zvýšil své působení na diváka. Význam textu a slova byl však také upozaďován a relativizován. V inscenaci se využívá složitého systému audiovizuální techniky – od mixování hudby po nahrávání a přehrávání performerových slov, podporujících syrovost a realističnost zpracování tématu. I přes tento realistický, možná až jakýsi zcizovací, přístup mohl Valentýn v divácích vyvolávat velice silné emocionální hnutí.
Mně samotnou přivedl k melancholickým myšlenkám, které vystihuje parafrázování slov Ivana Karamazova, jestli opravdu chceme žít ve světě, ve kterém nesmyslně umírají a nevinně trpí děti? Tento projekt je zdařilým pokusem o zpracování příběhu, silného už ze své podstaty, a vyznačuje se propracovaností všech složek inscenace, od scénické po hereckou. Skvěle zapadá do linie festivalu, neboť zobrazuje šílenství dnešní doby bez zbytečného patosu a klišé.
Antitheatrální antikoncepce v podání Antitheatru. FOTO ARCHIV SOUBORU
Kladenská amatérská skupina Antitheater na festivalu představila pražskému publiku svou Transkomicko-ionizující nanosekundovou antitheatrální show, poznamenanou všemi klady i zápory amatérského divadla. K největším kladům jejich inscenace, které by měly být oceněny i diváky, patří obrovské nadšení členů skupiny, snaha o originalitu a šokování. Zběsilá a energií nabitá kabaretní show složená z krátkých scének je založena na parodování vybraných témat a slovních hříčkách – přehnaném seskupování klišovitých a nicneříkajících výrazů do dlouhých vět, z nichž vymizel smysl, primitivních rýmech a žvatlání. V jednotlivých výstupech se také často opakovaly motivy.
Mezi nejzdařilejší patřily výstupy italského páru Pedra a Pedriny, vystavěných na tradičních typech a konfliktech lidové komedie, a zesměšňování základních premis seriálu Pobřežní hlídka. Tyto scénky podařeně ztvárnila členka souboru, kterou bychom rozhodně neoznačili za subtilní. K méně podařeným patřily výstupy tří temných sudiček či čarodějnic, jež měly být jakýmsi protipólem komických hříček, posunout kabaret na vyšší úroveň a dát mu punc pokusu o reflexi dnešního světa. Tato rovina však bohužel podle mého názoru má mnohem vyšší hodnotu jako určitá forma terapie pro Antitheater, ale ne pro diváky. Přesto však má antitheatrální show na festivalu své místo, jako příklad hledání způsobu konfrontace se soudobým světem.
Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Linda Herinková
Děkujeme, ANTI!!!
14.10.2012 (21.51), , Trvalý odkaz komentáře,