Divadelní noviny > Zahraničí

Jak daleko musí člověk zajít, aby nalezl začátek?

Kde vůbec Avignon, ono bezpochyby – alespoň v červenci – hlavní město divadla, vlastně leží? Ve Francii? V Německu? Ve Švýcarsku? V Belgii? Nebo snad dokonce přes kanál v Anglii? Mnohé hovoří pro to, že tomu tak nějak být musí! Francouzské divadlo totiž už dávno není hlavní doménou festivalu. Třeba Ibsenův Nepřítel lidu…

Německý Avignon

Tato sto třicet let stará hra je v německé oblasti aktuálnější a populárnější než kdy dříve. Nedávno – v minulé sezoně – jsme Nepřítele, resp. v úpravě dramaturgie Nepřítelkyni viděli v Basileji (režie Simon Solberg, od tohoto roku ředitel basilejské činohry), krátce před tím v Solothurnu/Bielu (režie Katharina Rupp, šéfka činohry divadel). Obě inscenace stály za vidění. Jiného Nepřítele přivezla bonnská činohra tento rok na Berlínské divadelní setkání. A nyní se objevil Nepřítel lidu v režii Thomase Ostermeiera – před časem „artiste associé“ Avignonského festivalu In – v Avignonu. Tamější premiéra se odehrála 18. července, na Schaubühne – Ostermeiererově mateřské scéně – bude 8. září. Ano, i v Berlíně se dočkají! Za 130 let se mechanismy potlačování pravdy poněkud pozměnily, vyspěly, dnes by přece – v Evropě, alespoň tak to věří v německy mluvících zemích – nešlo tak jednoduše, jak to líčí Ibsen, zastřít znečištění vody. My máme ovšem jiné zkušenosti a jiné zkušenosti mají třeba i v USA, a tak bychom z tohoto důvodu nemuseli text upravovat. Na úpravy jsme ovšem v současném a zvláště německém divadle zvyklí. V Bonnu měl dr. Stockmann emigrační pozadí, čili ač integrován, byl nakonec překřičen. Jeho důvěryhodnost nebyla dostatečná. Vysoce aktuálně na mne působil(a) basilejský/á Nepřítel(kyně). Solbergovy značně osobité a výrazné úpravy mají vždy něco do sebe a že je to právě současná žena (režisér sám se domnívá, že občanská kuráž není nějak specifikovaná pohlavím, šlo mu spíše o zajímavější rozdělení rolí v ansámblu), kdo se proti korupci postaví, bylo publikem kvitováno se zadostiučiněním. V Avignonu (nebo v Berlíně?) je doktor Stockmann pochopitelně také naším současníkem. A i publikum je do hry zapojeno – tedy osvětleno, to když Stockmann před shromážděním občanů pronáší svou řeč, do níž upravovatel textu zařadil všechny možné aktuální nepravosti.

Divadelníci z Kolína (nad Rýnem) přivezli jevištní zpracování Sebaldovy i v Česku známé novely Die Ringe des Saturns, eine englische Wallfahrt (Saturnovy prstence, anglická pouť – Schauspiel Köln). Zdánlivě se jedná o cestopis, popis putování po opuštěném pobřeží na východě ostrova. Druhoplánově jde spíše o imaginární cestu do minulosti, v níž vypravěč (Já) – ležící na smrtelné posteli a neschopen pohybu – putuje vlastním vědomím a světovou historií, při čemž evokuje události první světové války, bombardování za druhé, obchody s hedvábím a otrokářství v Kongu, rozkvět viktoriánských zámků; jeho vědomí putuje k řadě kolegů a významných osobností (Joseph Conrad, Chateabriand a další). Jak daleko musí člověk jít zpět, aby nalezl začátek? ptá se vypravěč. Režisérka Katie Mitchell inscenuje neinscenovatelné. Pracuje se zvuky nejevištních předmětů (kamínky, listy, dřívka), nechává text vyprávět/předčítat, inscenované situace a umírajícího filmuje a při promítání propojuje s projekcemi starších filmů z dříve oblíbených výletních a prázdninových oblastí. Melancholie z rozpadu je všudypřítomná.

Z Hamburgu (Thalia Theater) mohli letošní návštěvníci vidět starší inscenaci (premiera na podzim 2009, inscenace vznikla v koprodukci s Kolínskou činohrou) režiséra Nicolase Stemanna panoptikální feérie Elfrieda Jelinek Die Kontrakte des Kaufmanns(Smlouvy obchodníka). Hra předvádí oběti a zároveň strůjce prasklé finanční bubliny – tedy (nás?) všechny, ať již malé spořily nebo velké spekulanty a jejich (náš?) vztek i stížnosti na ztrátu finančních prostředků, majetku. Finanční struktury jsou demaskovány svůdným a svádějícím jazykem finančních „expertů“ (10 procent slibují při „správném“ uložení peněz) resp. mistrů reklamy. Jazykové eskapády autorky inscenoval režisér jako frašku pohybující se někde v blízkosti zbožňování zlatého telete a tomu odpovídající bohoslužby kapitalismu, skrytému za výrazy jako svoboda, naděje, spravedlnost, čest, odpuštění a – pochopitelně – svobodné hospodářství. Zisk je náš Bůh stojí na finanční bublině, dokud nepraskne. Síla textů Elfriedy Jelinek je namnoze v tom, že mnohé myšlenky, které nám také přijdou na mysl – třeba že lze peníze jednodušeji zničit, než se s nimi tahat na banku – ona přímo napíše a předvede. Inscenace byla mimochodem 2010 pozvána na Berliner Theatertreffen.

Tak to bychom měli za sebou Avignon, jako důležité německé město…

Švýcarský Avignon

Solbergova inscenace se do Avignonu nedostala, i když by si to myslím zasloužila neméně než shora jmenované. Na druhou stranu zřejmě svojí vitální divadelností nespadala do konceptu letošního Avignonského festivalu In, jakož i některé jiné produkce, které bychom si tam možná přáli mít. Z Basilejemohli návštěvníci letos vidět také ne zcela novou inscenaci (premiéra v listopadu 2010) dalšího vysloužilého „artiste associé“ Christopha Marthalera Meine faire Dame. Marthaler inscenoval tuto „Sprachlabor“ (jazykovou laboratoř) jako pendant k tehdy v Basileji současně uvedené My Fair Lady. Souvislost se známým muzikálem či jeho předlohou ale – jak by taky mohlo být u Marthalera jinak – najdem sotva. Jako vždy jsou k popukání – no, k umírněnému popukání – přechody z ticha do zpěvu, publikum se také nechá občas nadchnout originálními, resp. skurilními interpretacemi známých písní a jazykovým kursem (Graham Valentin). Na druhou stranu mám pocit, že režisér sám sebe poněkud recykluje, jinými slovy, že jsme mnohé už viděli u něj jinde – například pochody herců z jedné strany na druhou a jejich plížení u zdí nedávno v Bayreuthu, kde Marthaler inscenoval Tristana a Isoldu). Podle mého názoru k jeho nejlepším pracem patří předloni v Avignonu uvedený, pro Avignon a přímo Papežský palác vytvořený, z větší části německo-švýcarskými herci francouzsky zahraný (Marthaler si se svou skupinou dal na této práci evidentně hodně záležet) a kritikou dost strhaný Papperlapapp. I letos bylo na My Fair Lady, un laboratoire de langues vyprodáno a sehnat vstupenky téměř nebylo možné. Kult je kult: ti, na které se nedostalo, budou mít nejspíš příležitost vidět inscenaci na malé scéně v Basileji (v Paříži, další štace na podzim, je prý už vyprodána). Diváci, kteří tam vedle mne seděli, byli tak zklamáni, že ani nezatleskali. Býti „kultem“ může být někdy na obtíž.

Britský Avignon

Tak jako kdysi Marthaler dokonale využil možností Papežského paláce, letos se to obdobně zdařilo vynikajícímu britskému herci, režiséru a divadelnímu řediteli Simonu McBurneymu v jeho adaptaci dobře známého Bulgakovova románu Mistr a Markétka, jíž letošní festival zahajoval. Ač koncept osvětlení i videových dotáček musí fungovat i v jiných prostorách (před Avignonem na Wiener Festwochen), do dvora Papežského paláce zapadl dobře. Názory na McBurneyovu inscenaci se různí. Recenzent rakouské Die Presse po uvedení ve Vídni napsal, že šestnáct performerů, loutkářů, hudebníků, architektů světel a tvůrců videa vytvořilo Gesamtkunstwerk a nadšené přijetí publikem (standing ovation) je pochopitelné: náročná videa, odcizená hudba i jednoduché rekvizity jsou tak inteligentně skloubeny, že tato show je estetickým orkánem… a současně obohacením románu. Kritik curyšských NZZ se naopak cítil (po zhlédnutí v Avignonu) podle něj povrchním zpracováním románu, efekty a přílišnou pohyblivostí scény znaven. Osobně se přikláním k těm, kteří inscenaci vytýkali až přílišnou perfektnost, a to na úkor myšlenkové hloubky. Jeden z francouzských kritiků to formuloval asi takto: Jistě, pobavil jsem se, ale necítím potřebu se představením dále zabývat, přemýšlet o něm. Možná, že nám nemá román dnes tolik co říci jako v době svého vzniku či v době ještě fungujícího, tzv. reálného socialismu. Na druhé straně, pokulhává-li to s výpovědí, nepomohou ty nejlepší herecké výkony, o jejichž kvalitě není pochyb. Poněvadž Avignon nebyl poslední stanicí Mistra a Markétky, bude mít mnohý čtenář možnost udělat si úsudek sám.

Francouzský Avignon

Francouzské produkce viditelně směřovaly – ostatně jako již v minulém roce – k dokumentárnímu divadlu a… vesměs zklamaly. V La Faculté od Christopha Honoré je celkem nevynalézavě předvedeno téma násilí, drog a sexu v univerzitním prostředí (režie Eric Vigner). Také Nouveau roman, autorský projekt Christopha Honoré, zpracovávající vývoj stejnojmenného avantgardního poválečného literárního směru, šustil papírem. Ani další dokumentární „inscenace“ 33 tours et quelques secondes libanonského autorského dua Lina Saneh a Rabih Mroué, v níž aktéři hledají za pomoci facebooku motiv sebevraždy jednoho libanonského aktivisty, u diváků ani kritiky nezabrala. Ani do současnosti přenesená Pirandellova hra Šest postav hledá autora (režie S. Braunschweig). Snad jedině výtvarně (masky) pojatý Čechovův Racek Arthura Nauzyciela v Papežském paláci.

Puzzle v lomu Boulbon

A tak není divu, že pravděpodobně jednou z nejzajímavějších inscenací festivalu byl opět baletní večer. Balet zavedl na festival sám Vilar, když v roce 1968 do Papežského paláce přizval Maurice Béjarta se Svěcením jara. V minulém roce zvolením Borise Charmatze jako „artiste associé“ se dostal balet opět do centra festivalového dění. Když v roce 1985 neuvedl Peter Brook legendární inscenaci Mahabharata – jak by se dalo očekávat – v Papežském paláci, nýbrž v 15 km vzdáleném lomu Carrière de Boulbon, pokládali to mnozí za poněkud výstřední nápad. Mistrovi jej ovšem promíjeli. Byli ale i tací, co si stěžovali, jak protivné je jet po zaprášených cestách někam do vzdálené provincie. Dnes si ale naopak mnozí – divadelníci i diváci – „výlety do přírody“ pochvalují. Například choreograf Sidi Larbi Cherkaouis, který volil úmyslně samotu a klid k vytvoření své nové choreografie Puz/zle. V lomu vane příjemný větřík, rostou pinie a rozmarýn, je tam božský klid. Tedy dokud nepřijedou auta a autobusy (specielní doprava festivalu) s početnými diváky. Ovšem úchvatnou atmosféru zelení obrostlého lomu se nepodaří ani jim narušit. Je to bezpochyby úchvatný, fascinující prostor. A fascinující inscenace.

Projekt Puz/zle je pro lom v Boulbonu přímo koncipován a jím inspirován. Myšlenka vytvořit tuto inscenaci přišla údajně Cherkaouisovi na um při pohledu na drolící se stěny lomu, na padající kameny. Napadlo jej, že jsou to kousky puzzle, které je zapotřebí dát dohromady. A zároveň si představil, že by lidé mohli tyto kousky – a zřejmě v přeneseném smyslu i své existence – přinést nazpět na jejich – tedy pravé – místo. Což by v konkrétním provedení byla samozřejmě sysifovská práce, kameny by zřejmě padaly stále znovu dolů. V přeneseném slova smyslu je ovšem právě Sysifos symbolem peripetií i nadějí, kterými lidstvo prochází.

Na jevišti nejsou ale nepravidelné balvany či kameny spadlé ze stěny lomu. Na začátku představení stojí v jeho středu asi 2×2 metry velký kvádr, na který je zrychleně promítnuta cesta po antverpském Musée Royal des Beaux Arts. Nevidíme ale žádné obrazy. Budeme se tedy během představení procházet a rovnat do lomu obrazy-kvádry vlastní minulosti?

Tanečníci přicházejí ke kvádru, narážejí do něj, beznadějně se jej snaží prolomit, až jej začnou rozebírat. Hra s puzzle začíná. Kvádr je složen z desek, z nichž tanečníci vytvářejí schodiště, po kterém šplhají vzhůru a zas jakoby nekoordinovaně – ovšem samozřejmě velice promyšleně – kloužou přes sebe dolů. Pak za zpěvu – chór stojí ve výši zdi lomu, včetně zpěvačky, která bude později do dění na jevišti integrována – společně stoupají zas nahoru. Klouzají jeden přes druhého dolů a když se jim „podaří“, aby každý z nich stál na vlastním schodu (jednoho ze svých řad brutálně vyhodí), vytvoří koordinovaný, výtvarně prokomponovaný obrazec houpající se ze strany na stranu. Ten se ale rozpadá, tanečníci seběhnou a jsou na jevišti každý sám za sebe. Někteří zůstávají spolu a přestavují kvádry/kulisy. To nejdůležitější, co vidíme, jsou ale jejich vlastní, individuální vztahy a chování. Následuje složitá kompozice neustále se proměňující „hry“ plné kolektivních soubojů, v nichž jedinec vždy prohrává, je vyvržen a končí v osamělosti či – možná – smrtí. Je choreograficky rafinovaně komponované a divácky fascinující, jak kdykoliv vznikne kolektivní obraz, jakoby pod rukama se záhy rozpadá a dochází k novým výbušným konstelacím, ba bojům, novému chaosu, ze kterého opět vyrůstá nový pořádek, ze kterého… A tak dál stále a neustále. Představení končí znovu vytvořenou a dvojnásob vysokou zdí, na níž sprejuje jeden z tanečníků otevřené dveře. Tanečníci je berou útokem, a když – pochopitelně – neuspějí, padají skláceni (mrtvi?) k zemi. Stěny se bortí, tanečníci vstávají a mizí mezi kvádry. Za panelem se objevuje žena. Snad naděje…

Rozpaky francouzských diváků

Na příští rok připravuje současný avignonský ředitelský pár Hortense Archambault a Vincent Baudriller svoji poslední sezonu. Bezpochyby se jim podařilo během jejich ředitelování od září 2003 objevit řadu nových mladých talentů. Z těch pro příští rok zvolili jako „artiste associé“ – zdálo by se, že si volání svých kritiků vzali k srdci – dva neobyčejně zajímavé. Prvním z nich je Dieudonné Niangouna, herec, autor, režisér a ve svém rodném městě Brazzavillu ředitel mezinárodního festivalu Mantsina sur scène. V Avignonu In měl svou produkci v roce 2007 a pravidelně se zúčastňuje frankofonního festivalu v Limoges. Druhým uměleckým šéfem příštího Svignonu In je francouzský herec, režisér a příležitostný dramatik Stanislas Nordey (o německo-francouzském projektu My secret garden v Avignonu In 2010 jsem svého času do DN psal). Oba mají za sebou úctyhodnou řadu inscenací nejrůznějších žánrů a na nejrůznějších místech. Z nám známých dramatiků inscenoval nejen ruskou klasiku Revizora, ale i francouzského dramatika afrického původu Cayu Mackhélé, jehož u nás představil festival Tvůrčí Afrika a několik jeho textů pro edici Divadelního ústavu přeložil Michal Lázňovský. Nordeyovo rozpětí jde od Marivauxe (La dispute – ženevská inscenace byla v roce 1988 na Off) až po Schwaba či Wajdi Mouawada (letos na In citelně postrádaného).

Přes všechny plány a vize se nedivím některým – údajně konzervativním – Francouzům, že se jim divadelní globalizace Avignonu a vytěsňování tradiční činohry moc nelíbí a že by se sem tam chtěli podívat na velké divadlo, nejlépe zahrané francouzsky. Úniková cesta ale existuje – na Off anebo přes řeku do departementu Gard, kde ve Villeneuve-les-Avignon paralelně běží poměrně nový festival, na němž letos (a také před dvěma lety) hostovala i Husa na provázku. Mně se tam ale letos podívat nepodařilo.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 4. září 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak daleko musí člověk zajít, aby nalezl začátek?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ