Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Festival d´Avignon 2015 II.

V právě vycházejících tištěných DN 14/2015 najdete dvoustránkovou reportáž z letošního Festivalu d´Avignon (Je suis l´autre aneb Jsem jiný). Přesto se do ní nevešlo vše, co její autor Divadelním novinám napsal. Nabízíme tedy čtenářům i-DN pasáže, jež z textu vypadly.
red.

Je suis l´autre aneb Jsem jiný II.

Papežský palác – respektive jeho nádvoří (Cour d´honneur) – pro divadlo objevil a festivalovým divákům otevřel jako mimořádně krásný prostor zakladatel festivalu Jean Vilar. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století zde připravil legendární, svého času průlomové, z dnešního pohledu klasické, tedy „akademické“ inscenace tragedií obsazených neméně legendárními, dodnes známými a ceněnými herci jako Gérard Philipe (Princ Homburský) či Jeanne Moreau (Turgeněvův Měsíc na vsi) a také jím samotným (Richard II.).

Montáž a demontáž

Tendence osvítit avignonské prostory ideologicko-kritickým pohledem, “odsvětit je“, ať již přímo či přes nové interpretace klasických děl, není jistě nijak ojedinělá. A to ani na festivalech, ani na významných evropských scénách. Pokud jde o festivaly, můžeme ji pozorovat jak v Salcburku, tak v Bayreuthu. V Avignonu dovedl tuto demontáž nejdál v roce 2010 Christoph Marthaler se svojí výtvarnicí Anne Viebrock v jevištní koláži Papperlapap: historický prostor Papežského paláce odhalil jako místo mocenské politiky katolické církve a avignonských papežů. Pochopitelně tematizoval i to, že palác sloužil později jako vězení. Ve svém textu pro Divadelní noviny jsem se tehdy ptal: Kdo vrátí tomuto krásnému prostoru – jak jej chápal Vilar – jeho důstojnost? A je to vůbec ještě možné? Bezprostředně po Marthalerovi inscenoval v téže sezoně Richarda II. Jean-Babtiste Sastre, který prokázal především projekcemi na stěnu paláce nejen jeho krásu, ale i prostorovou tvárnost. Pozoruhodné projekce na obrovitou stěnu paláce uchvacovaly i loni v Princi Homburském v režii Itala Giorgia Barberi Corsettiho.

Současný ředitel Olivier Py vnímá prostor paláce nejen jako mimořádně krásný a jedinečný. Vzhledem ke svému vyhraněnému politickému pohledu na svět i divadlo zdůrazňuje i politický význam toho, že se divadlo hraje právě v bývalém sídle papežů. V jednom z řady rozhovorů, které poskytl, zdůrazňuje, že Vilar otevřel palác divadlu, divákům, občanům, prostě veřejnosti – že šlo tedy o významnou politickou akci. A připomíná, že tento umělec měl jasnou politickou vizi, která nám dnes schází. Připomeňme, že Vilar byl komunista a jeho vizí byl samozřejmě socialismus, i když nejspíš ne ten, který jsme poznali my. Jednou z jeho velkých idejí byla představa světa bez vykořisťování, nepřátelství a válek. Proto se snažil přispět svou prací k porozumění mezi Francouzi a Němci, dosáhnout jejich smíření – proto inscenoval Prince Homburského. Otevřením Papežského paláce připravil Vilar půdu pro otevření dalších hracích prostor v bývalých avignonských církevních objektech (Cloitre des Carmes, Cloitre des Célestens, Chapelle des Penistents, Notre dame, Corps saints, Chene noire a další…), které by možná, nesloužily-li by jako – vesměs občasná, tedy během festivalu – jeviště, zely osaměním nebo dokonce podlehly rozpadu. Py chce nepochybně vstoupit do Vilarových stop.

Julietta a Justýna

Isabelle Huppert (např. Pianistka) nejenže navštívila s dalšími čestnými hosty, jako ministryní kultury Fleur Pellerin, zahájení festivalu a tedy i premiéru Leara, nýbrž jí připadla i čest v Cour d´Honneur vystoupit, byť jen s četbou: vystoupila (pouze jednou – 9. července) před vyprodaným (!) hledištěm s Juliette et Justine markýze de Sada. Byla skvělá. Nejsilněji působily rouhačské texty o Bohu. Dámy se hihňaly, když padla slova o velkém mužském přirození a nebe se rozzlobilo tak, že vypukl – letos výjimečně – silný mistrál, který nedovolil hvězdě, přehodit si dámské sako přes ramena.

Tanec v kruhu

Bohužel se objevila i představení, která na festival s renomé Avignonu rozhodně nepatří. Snad to nejhorší, co jsme mohli vidět, bylo vystoupení senegalské tanečnice Fatou Cissé s jejím nejspíš narychlo sestaveným souborem v Cloitre des Carmes v produkci nazvané Le bal du cercle. Výrazně se v ní projevila její absolutní režijní nezkušenost. V úvodu nechala tančit svůj soubor na levé straně velkého jeviště, takže ti co seděli napravo, neviděli nic. Ale, jak jsme se mohli přesvědčit, když se čtyři tanečnice a tanečník přesunuli do středu, o moc nepřišli… Jeviště – „cercle“, kruh (žádného jsem si nepovšiml) – bylo místo pro tanebeer – tradiční rituál vyhrazený ženám v senegalské společnosti. Dle popisu Fatou Cissé tu vše, každé gesto, každý pohled dává smysl. Tanebeer se dříve konal k uctění významné osobnosti či u příležitosti svatby. Měl i sociální funkci, sloužil k řešení sporů a opětnému společenskému konsensu. Produkce měla navíc zachytit vstup moderní konzumní společnosti do tradičního afrického prostředí. Viděli jsme poměrně naivní předvádění se všech aktérů a aktérek, jakousi módní přehlídku, a také etudu, v níž jedna tanečnice parodovala bílou „fintilku“. Strukturovaná choreografie scházela docela. Tanečnice a speciálně tanečník se producírovali zcela mimo jakýkoli výše zmíněný kontext – včetně choreografky, která na pár minut vyplnila zoufalou obsahovou prázdnotu a režijně–choreografickou bezradnost vlastním sólem, na něž se díky jeho sexuálnímu podtextu a její dobré postavě dalo dívat. Na druhou stranu v mnohé diskotéce, nebo v mnohém „salle polivalente“, kde žije silná africká menšina, lze podobných výstupů vidět hodně. Ovšem nemyslím, že by se s těmito „tanečky“ jejich autoři dostali byť jen do Filature – avantgardní mulhousské scény. Natož do Avignonu. Po půl hodině se jeviště zaplnilo množstvím šatů a v nich se i utopilo.

Fragmenty z Leara

V rámci „Off“ – letos mu bylo statných padesát, „In“ (původní festival) dosáhl již dávno důchodového věku, letos mu bylo šedesát devět – měli v divadle Entrepot kousek za nádražím na repertoáru pod názvem King Lear Fragments stejnou Shakespearovu hru jako v Cour d´honneur – Krále Leara – ovšem s nepoměrně menším obsazením. Dva herci zvládli všechny role. Pozvali nás dokonce na Learův mejdan, který se jeho dceruškám znelíbil, a nechali nás procítit jeho zklamání z této rodinné tragedie. Byli dokladem toho, že i malý rozpočet může nabídnout silné divadelní zážitky. Jistě takových či obdobných bylo letos v Offu víc. Člověk však stihne – a může popsat – vždy jen zlomek bohatého programu.

Soumrak bohů…

A přece nemohu zatajit určité rozčarování z letošního ročníku. Zklamal mne nejen hlavní program „In“, ale i samotná organizace festivalového dění. Vzdálené dislokované hrací prostory nejsou šťastným řešením. Pravda, hrát mimo město je už mnohaletá praxe, v lomu v Boulbonu (místo objevil Brook) mají představení mimořádnou atmosféru a mrzelo mne trochu, že se tu letos nehrálo. Ale při té obrovské nabídce, kterou oba festivaly (In a Off) a připočteme-li i ten ve Villeneuve tři, znamenají cesty mimo město velkou časovou ztrátu – to samozřejmě na úkor jiných představení. Doufal jsem, že se po otevření nové budovy – LaFabrica, která zůstala letos prakticky po celou dobu nevyužita (dá se k ní dojet městským autobusem, dojít pěšky a má také parkovací místa) – tato praxe omezí a festival se vrátí do města. Opak byl pravdou.

Je jasné, že Py stejně jako předchozí ředitelé či ředitelé dalších velkých festivalů stojí pod ohromným tlakem přinášet stále něco nového, originálního, překvapivého. Přesto – nebo právě proto – postrádám v posledních letech na festivalu kvalitní nové hry (před několika lety to byly frankokanadské práce Mouawadovy) a také – a to ač jde na rozdíl od původní Vilarovy koncepce o festival mezinárodní – nové interpretace francouzské klasiky.

///

Více na i-DN:

Ça va, Avignon? (No. 1)

Ça va, Avignon? (No. 2)

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 1. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Festival d´Avignon 2015 II.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ