Na dech od sebe
V opuštěném pavlačovém domě Za Poříčskou bránou na Florenci opět ožily imaginativní imerzivní světy. Projekt Pomezí zde stejnojmenná skupina hrála několik let, 19. a 20. října prostor poskytla dalším divadelníkům v rámci netradičního Festivalu intimního divadla. Rádi si v divadle sedáte do první řady, abyste mohli pozorovat detailně každý pohyb herců? Pak vás intimní divadlo one-on-one, kdy s herci sdílíte prostor úplně sami (či ve velice malé skupince), nemůže zklamat. Tím spíš, pokud se na představení dokonce přímo aktivně podílíte.
Maska Dominiku Migačovi (alternuje Jakub Maksymov) komplikuje detailní práci s předměty – ovšem právě díky ztíženým podmínkám se každodenní činnosti v Prefabech jeví neobyčejně FOTO ARCHIV FESTIVALU
Dramaturgie festivalu (Lukáš Brychta, Adam Krátký, Kristýna Matolinová) kladla důraz na imerzivní náhodu: každému byl z nabídky devíti minipředstavení namíchán trochu jiný čtyřfázový divadelní koktejl. První chuťovkou mého menu se staly Prefaby souborů Plata Company a mir.theatre. Představení pro sedm diváků je mikrosondou do běžného života tří sousedů v panelákovém domě kdesi v bývalém SSSR. Postavy zastupuje herec Dominik Migač (zároveň autor konceptu i scénografie) v dřevěné čtvercové masce s očima a nosem. Maska symbolizuje malé pokoje paneláku a ohraničenost rutinního života postav podobně jako důmyslná scénografie složená z malých kostek, stolu a lampy. Nejdříve je na stole pouze obyčejná krychle představující dům, ale když z něj vyjde páníček na ranní procházku se psem, přibývají různé krychle a kvádry s průhledy, průřezy a schodišti a spojují se v celek města, ozvláštněný projekcí diapozitivů. Zvuk je jasnou dominantou představení. Město stejně jako dům jsou plné rutinních zvuků, od klapání bot přes odemykání a zamykání dveří či rachocení pračky po různě deformované promluvy postav. Obzvláště v závěru působí zvuková stránka i scénografie až filmovým dojmem: Migač umístí na stůl obdivuhodně detailně propracovanou miniaturu domu, která sama otevírá dveře, pohybuje předměty nebo se různě rozsvěcuje a zhasíná. Ve spojení se zvukem tak zcela nahrazuje postavy, jež sice nevidíme, ale přesně víme, kde jsou – podle zavrzání otevírajících se dveří či rozsvícení světla v místnosti. Komorní Prefaby téma zpracovávají s určitou nadsázkou a ironií. Všudypřítomná šedá barva nebo archetypální obrázky bábovky či prádla pověšeného na šňůře evokují totalitní dobu (podle letmé narážky snad těsně před havárií v Černobylu), ale zároveň v nich lze vidět současnost – protože rutina života v paneláku se dnes může zdát úplně stejně šedivá jako před lety.
Další přísadou mého koktejlu se stalo Tabernaculum spolku Le Cabaret Nomade o životě siamských dvojčat. Působivé masky stařen od Ivana Martinky a kostýmy v podobě vesnických šatů z hnědého lnu lákaly už předem. Deset minut však herečkám Marii Svobodové a Jazmíně Piktorové představujícím srostlé sestry nestačilo, aby pronikly do hlubší roviny tématu. Hlavní náplň inscenace tvořila pouze vzpomínka dvojčat na dávné doby, kdy spolu vystupovala v kabaretu. Přesto lze ocenit gestickou sehranost protagonistek, například při stařeckém pokyvování hlavou nebo sesterském hašteření – v těchto nuancích se téma propojení siamských dvojčat projevilo zcela přirozeně a nabízelo prostor pro širší rozvinutí, který však zůstal nevyužit.
Veduty jedinečným způsobem propojují kreativitu diváka a herce FOTO MONIKA ABRHÁMOVÁ
Do třetice jsem zamířila na one-on-one představení Veduty. Nejprve nervózně čekám, co se bude dít, a sleduji míhající se předměty v pěti průhledech ve stěně naproti mně. Pak dostanu papírek s instrukcí, abych si vybrala jednu z pěti krajin zpodobených v krabicích přede mnou. Po dalších pěti minutách se zpoza stěny vynoří osoba a podává mi lupu. Pokládám ji na krabici s pískem, kterou jsem si instinktivně vybrala, a vstupuji za stěnu, kde mě očekává performerka. Střídáme se v pokládání předmětů do písku a vytváříme tak svou krajinu, její atmosféru a příběh. Do pouště se bezděčně dostávají postavy v podobě lízátek, figurek od Člověče, nezlob se nebo starých dřevěných špulek. Poušť se naším působením neustále proměňuje, v jednu chvíli se zde odehrává příběh Malého prince, poté zase zmizí v dunách. Tato hra nabízí zcela intenzivní prožití okamžiku v návaznosti na reakci druhého člověka, jedinečné propojení kreativity diváka a herce. V úplném závěru si vybírám jeden předmět, který pokládám dalšímu návštěvníkovi na stůl, aby mohl začít tvořit svou krajinu. Smyčka se uzavírá a já odcházím s pocitem, že jsem na chvíli uvízla v nekonečné poušti.
Můj koktejl dochutila inscenace Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho. Pouze s jedním dalším divákem (či spíše účastníkem?) si sedám mezi herce ke stolu osvícenému lampou. Dramatické napětí performeři nejprve zlehčují úsměvy, a přestože přítomným občas zakručí v břiše, je tu takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout – a tak aktéři začnou na stůl házet špendlíky. Hrají si s nimi a místy vznikají originální obrazy: herečka například pohybuje špendlíkovými hlavičkami v díře stolu, což symbolizuje řadu jdoucích postav, jindy špendlíky díky magnetické přitažlivosti vytvoří na lampě působivý objekt připomínající vločku. Odsouzena do role pasivního pozorovatele jsem však místy ztrácela pozornost. Ani závěrečné píchnutí špendlíkem mě nepřimělo zaujmout aktivnější roli, něco říct, vykřiknout. I podivně se usmívající herci jako by najednou sami nevěděli, co v tu chvíli čekat.
Prostor domu jsem opouštěla ve zvláštním, emočně podnapilém stavu, plná nevysvětlitelných zážitků a osobních setkání. Imerzivnost intimního divadla se vyjevila především v neopakovatelnosti a nepřenositelnosti zážitku, který se odehrál v interakci malé skupiny diváků a herců (či prostě spoluhráčů?). Zatímco v imerzivním divadle tyto momenty autentického prožitku vystupují na povrch jen příležitostně, v one-on-one divadle vzhledem k jeho krátké délce a omezenému počtu účastníků zůstávaly většinou přítomné po celé představení. Intimita slibovaná v názvu festivalu se tak stala dobrou scelující koncepcí, a to i ze společenského hlediska: diváci si zážitky sdělovali, i když se setkali poprvé až na festivalu.
Komentáře k článku: Na dech od sebe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
