Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor

Festival KoresponDance jako spojnice komunit: S Martinem Říčanem o projektu Panta Rhei

Festival KoresponDance přináší každoročně alespoň jednu produkci, do které jsou zapojeni místní žďárští obyvatelé nebo lidé s pevnou vazbou na region, ať už jednou mládež, jindy senioři.

Letos k takovým patřil multižánrový projekt Panta Rhei, který byl ještě o krůček dál. Vznikl z iniciativy žďárského rodáka a spolupracovníka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA Martina Říčana. Šlo o ambiciózní site specific událost propojující hudbu, architekturu, současný tanec a videoart. S mladým tvůrcem jsme si povídali o jeho ambicích a přitom odkrývali, jak dalece už je festival KoresponDance s místním prostředím spojen a že vychovává nejen novou generaci diváků, ale také tvůrců.

Jak vznikl nápad na takový poměrně komplexní multižánrový i multimediální projekt?
Prvotním impulzem byl zážitek z jednoho z projektů uvedených na předminulém festivalu, kde mě zaujal princip práce s hudbou, aplikovaný na jednu malou část inscenace. Moc se mi líbil a napadlo mě, že by mohlo být zajímavé víc ho rozpracovat v celém představení. Šlo o princip určité dekompozice a následné rekonstrukce v hudbě. Přemýšlel jsem, jak s takovým principem jít do hloubky na některé barokní skladbě a jak z něj udělat funkční koncept. Nemohlo však jít pouze o hudbu a zpěv, jelikož jsme na Festivalu KoresponDance – samozřejmě, že tam musí být i „dance“! Rozhodně jsem se ale tanec nesnažil připojit uměle, byl jsem přesvědčený, že stejný princip bude fungovat dobře na hudbu i na pohyb. Zároveň jsem chtěl koncept spojit s architekturou zámku, kterou mám velmi rád. Nechtěl jsem ale pracovat explicitně s konkrétním prostředím, proto jsem jako další médium zvolil film, který pro diváka rámuje prostor jinak, než kdyby to třeba byla performativní procházka. Dává možnost vidět a ukázat komplexní architekturu areálu, ať už se pak představení bude konat kdekoliv.

Film zachycuje i kousek přírody z bezprostřední blízkosti zámku, jak jsem si všimla.
To bylo už rozhodnutí kluků filmařů, Jonathana Momčeva a Šimona Loveckého, kteří filmový materiál připravili, že do něj zahrnou i okolí zámku. Jistě to dává smysl, protože zámek není samostatná jednotka. Je součástí krajiny, detaily jsou součástí celku, a zámecký areál je zase jeden z mnoha detailů Žďárských vrchů.

Druhá polovina filmu je monochromatická a je tam užita i triková dvojexpozice, čí to je nápad?
Také kluků, rozhodli se udělat barevné mutace, protože chtěli rozbít vzorec, který se objevuje v prvním filmu, v první střihové skladbě – nechtěli se opakovat. S principem dekompozice jsme pracovali ve všech složkách, u filmu to byla práce s detaily, zároveň už i přítomná rekonstrukce nebo rekompozice v okamžiku, kdy se naopak snažíme skládat z detailů větší celky. Tak se postupně sestavuje komplexnější obraz areálu v celistvosti, třeba když ve filmu procházíme pokoji v bezprostřední blízkosti prelatury, kde probíhala performance. A kluci tam chtěli dát i něco, čím vizuální dojem zase úplně rozbijí, dekompozici v doslovném smyslu. Fyzicky – člověk vezme film do ruky, stříhá ho, deformuje.

Takže jste opravdu použili fyzický film, analogovou cestu?
Ano, velká část je udělaná na kinofilm.

Zdálo se mi to, ale myslela jsem si, že jde o digitální úpravu…
Na to se ptalo hodně lidí, proč jsme tam dali filtr, aby to vypadalo jako film, jenže on to je film.

Práce s analogovým materiálem si cením.
Máme ji moc rádi. Jeden z filmařů, Šimon, je můj bývalý spolužák z Masarykovy univerzity, teď studuje scenáristiku a režii ve Zlíně na „Baťovce“ a Joy studuje kameru. Všechny nás baví dělat s filmem fyzicky, ale původně to záměr nebyl. Analog se sice pořád vrací, ale mně to připadá spíš jako… 

Nostalgie?
To také, ale spíš chci říct, že mám dojem, že si lidé kupují analogová zařízení a filmy jenom proto, že je teď trošku „in“ na to fotit, ale ve skutečnosti je cesta filmu sama o sobě moc nezajímá. Zato nás to baví opravdu moc, a když kluci přišli s tím, že mají k dispozici osmimilimetrovou kameru a že by mohli zachytit tenhle areál ještě trochu jinak, okem, které obraz stylizuje do minulých dob, řekl jsem si, proč to nezkusit. Aspoň vytvoříme v kombinaci s digitálem pocit bezčasí – nebo se o to pokusíme. Projekce pak už totiž byla digitální, protože jsme to chtěli zkombinovat ještě se záznamem cesty chodbou na půdu, a ještě s živým přenosem obrazu, který chvíli probíhá v reálném čase.

I toho jsem si všimla, ale už ne, odkud byl snímaný. Vypadalo to, že vychází z plátna, ale to je nesmysl…
Kamera byla přesně nad plátnem, v kulatém okně na půdě.

Na to, jak je celý ten zážitek krátký, včetně zpěvu, hudby, taneční choreografie, obsahuje velké množství prvků, příliš na to, aby si je člověk stačil uvědomit, rozpoznat a zapamatovat, otisknou se jen některé a každá paměť je selektivní. To není kritika, jen uvažuji.
V tom pro sebe spatřuji podobnost s barokní hudbou, protože alespoň já ji vnímám tak, že i po desátém poslechu v ní člověk nachází něco nového, čeho si zatím nevšiml. Což se jistě stává i v hudbě jiných období, ale barokní má těch vrstev a jednotlivých prvků podle mě tolik, že je výjimečná. Komplexita barokních skladeb pro mě byla určitě inspirací.

Máš k hudbě silný vztah, hraješ na nějaký nástroj?
Jako kluk jsem chodil na ZUŠku, potom jsem hrál na klarinet a nějakou dobu jsem měl hodiny sólového zpěvu. Byl jsem dlouho členem Žďáráčku, našeho zdejšího sboru. Nejvíc jsem se v hudbě dovzdělal právě během konzultací s mým učitelem zpěvu, Pavlem Schmidtem. Zbytek byla otázka samostudia. 

Vzpomínám si předloni na KoresponDance na projekt Streets of Žďár, a na spojení urban dance a sborů. To jsi byl v produkci SE.S.TY, nebo ještě zpíval se sborem?
To jsem zpíval. A společně se sbormistrem, který nás dirigoval, s Danielem Erazem, který je mimochodem i jedním z facilitátorů našeho letošního projektu, jsme dělali hudební dramaturgii, vybírali skladby a dávali dohromady aranžmá.

Jakožto rodák ze Žďáru jsi tedy u festivalu od začátku?
Letos proběhl dvanáctý ročník, pro mě to byl jedenáctý. Pokaždé jsem byl součástí některého projektu, dlouho právě přes sbor Žďáráček, později už ale iniciativa ze strany ZUŠ ohledně jeho zapojování nebyla tak velká, což mi přišlo škoda, takže od roku 2019 jsem si vzal koordinaci na starost já sám. Měl jsem pocit, že je to trochu můj úkol, přivést pro festivalové komunitní a pěvecké projekty další lidi ze sboru. A pak třeba i ty, kteří už ve sboru nejsou, ale mohli by mít zájem se znovu vrátit. Je nás víc, lidé odcházejí na studia, pryč ze Žďáru, ale je fajn jednou za rok přijít a dát jim možnost být toho zase součástí. A pak je skvělé propojování zpěvu s tancem, ať už to bylo s africkými tanci, s ghanskou kulturou, nebo právě s urban dance. Je to ojedinělá příležitost a lidé se sem vracejí, protože vědí, že zažijí něco neobvyklého. To považuji skromně za svůj úspěch, že spolupráce se sborem Žďáráček stále funguje. Proto jsme vytvořili sbor, který funguje pouze při festivalu, říkáme si Cantu Gaudemus. Každý rok se v něm sejdou trochu jiní lidé, ale vždycky jsou to současní a bývalí členové Žďáráčku.

Jak dlouho pak trvá nazkoušet společný program?
Konkrétně v Panta Rhei jsou použity dvě skladby Jana Dismase Zelenky plus dvě aranžmá, takže ve skutečnosti čtyři díla. Čas jsme měli omezený, sešli jsme se v květnu na 3 dny ve Vídni s rakouským sborem, další víkend na 2 dny ve Žďáru s českým sborem a teď v červenci jsme zkoušeli týden před premiérou, respektive všechny složky společně pouze pět dní.

Sedm až devět dní zní jako velmi krátký čas.
Sejít se a sezpívat není zase takový problém, když máš dostatečně kompetentního sbormistra. Skladby, které jsme společně s naším hudebním aranžérem Janem Drábkem vybrali, jsou těžké, věděl jsem to, ale chtěl jsem je tam. Naštěstí jsem našel mezi rakouskými sboristy Landesjugendchor NÖ vynikajícího člověka, Leona Feichtera, který studuje ve Vídni dirigování. Spolupráci s Rakouskem jsme si mohli dovolit díky podpoře Erasmus+, měli jsme prostředky i pro sbormistra, požádal jsem ho tedy, zda by se toho ujal. Ten si hudbu prostudoval a do našeho Jana Dismase Zelenky se zamiloval. Předtím ho nikdy neslyšel, i přesto, že je velký fanoušek baroka. Během zkoušek ve Vídni jsem se ujistil, že jsem si nemohl vybrat líp. Je mu sice teprve něco přes dvacet, ale mám pocit, že za tu dobu, kdy jsem tu na KoresponDance pracoval s různými umělci, hudebníky, dirigenty nebo sbormistry, byl on snad nejlepší z nich. A jeho profesionalitu všichni vycítili.

A performery, tanečníky a choreografy, sis vybral z frekventantů nebo pedagogů zdejších workshopů? Také vypadali na skupinku velmi mladých lidí.
Od začátku jsem věděl, že tenhle projekt chci udělat s mladými lidmi, kteří ještě nejsou úplně profíci, to ještě nejsem ani já. Všichni jsme na začátku našich kariér, cest, studií. Ale všichni jsme ambiciózní lidé, chceme věci dělat, ne o nich jen mluvit, a to mě baví. Dva z tanečníků jsem znal, Metoděje Vykydala odtud z festivalu, Matěje Poura z Brna, Natálii Tun jsem poznal loni tady, den předtím, než vyhrála KoresponDance Battle. A tanečnice Agata Skucińska a Ema Poliaková jsou z JAMU, tedy Agata je z Polska a na JAMU byla na Erasmu. Všechno se tak propojilo a sedlo si, je to celá síť přátelství, spoluprací a k tomu lidí, kteří se sem vracejí.

Vím, že Marie Kinsky si právě zakládá na tom, aby se v rámci KoresponDance i dalších aktivit kolem zámku pracovalo především s místními a pro místní a podporovala se komunita. Ještě by mne zajímalo, podle čeho sis pro performanci vybral právě prostor prelatury, freskového sálu?
Právě že nevybral. Chtěl jsem pracovat v prostoru divadelního blackboxu v Konventu, ale na začátku roku mi bylo řečeno, že to nelze, protože tam už začne stavba Kulturního a kreativního centra Vysočina, které tu vzniká. Prelatura byl jediný volný prostor, kam se vešlo tolik účinkujících i diváků. Ten sál je ale mohutný a fresky neuvěřitelně živé, všechno je tam stále opticky v pohybu, takže je opravdu těžké tyhle vlivy potlačit a přimět diváky, aby se soustředili na to, co se děje mezi performery.

Malby na stropě i na stěnách působí velmi pohyblivě, ale ve výsledku to může celkový dojem i podpořit a přidat další vrstvu, ne? Konec konců, projekt jsi pojmenoval Panta Rhei, vše plyne, tudíž vše je v pohybu…
Nejen pozorování fresky pro mě bylo podnětné, z toho celého prostoru na mne vyskakovaly desítky dojmů a objevů. I když jsem si myslel, že na zámku už za ta léta všechno znám, nebylo to tak, vždycky přijde nějaké překvapení. S malbou jsme pracovali více se zpěváky netanečníky, kterým jsem zadal cvičení, ať si najdou nějaké detaily, nejen v malbě, ale obecně v prostoru, a zkusili je „přeložit“ do nějakého pohybového materiálu. Jedno čím, jestli gestem, opakujícím se pohybovým motivem, jen aby si pro sebe vystihli tu podstatu. Nechal jsem jim prostor najít si, co je zajímá, co je přitahuje a velmi volně si vytvořit takovou svoji choreografii, která je v jednom okamžiku vidět, když jsou seskupeni kolem tanečníků.

Jakou roli hrála při tvorbě přímo SE.S.TA a Marie Kinsky? A co všechno jsi musel ty zastat v rámci příprav?
Prošel jsem si tu snad úplně všemi pozicemi, jaké člověk může v rámci nějakého kulturního počinu mít, ať už jako produkční, přes management a PR až po samotnou režii. Když jsem přišel poprvé za Marií Kinsky a představil jsem jí rozpracovaný koncept, řekla mi: Jdi do toho, ale je to na tobě. SE.S.TA má samozřejmě zásadní roli, protože je žadatelem o podporu u Erasmu+, je producentem společně s naším významným rakouským partnerem Vokalakademie NÖ. To je produkční stránka věci, jinak samozřejmě probíhaly konzultace ohledně propagace, režie i dramaturgie se všemi členy týmu SE.S.TA, jelikož nejsem profík a učím se prací. Tedy neformálně se vzdělávám, abych to správně nazval. Přijde mi strašně fajn mít podporu těchto lidí, kteří mají samozřejmě o 20 let zkušeností víc než já. Dost mi to pomáhá.

Podle čeho se určila kapacita diváků?
Mělo to odpovídat počtu židlí v sále, aby diváci nezasahovali do prostoru zpěváků a tanečníků.

Ale moc to první odpoledne neodpovídalo, tlačenice byla i ve dveřích.
To byla chyba rezervačního systému, nebylo totiž zohledněné, že se prodávají rodinné pasy, kdy si ve skutečnosti návštěvník kupuje čtyři místa, ale systém je zaznamenal jen jako jedno. Kapacita byla kolem 60, maximálně 70 osob, ale bylo vydáno o několik desítek víc. Během sobotního večerního představení byla konečně dodržena kapacita a bylo to skvělé hraní i zážitek.

Bude projekt uváděn ještě jinde? Lze to?
Určitě by to realizovat šlo, ačkoliv je to velmi komplikované s ohledem na naše mezinárodní složení, minimálně aby se sešly oba sbory… Jako autor bych byl samozřejmě rád.

Přijde mi jinak až škoda věnovat tolik času a energie projektu, který by byl proveden jen na tak malé ploše festivalu. Jakou vytrvalost v sobě musíte všichni mít, když vložíte tolik energie do něčeho tak efemérního, co prožije několik desítek diváků, a pak zůstanou jen pocity a vzpomínky…
Přistupovali jsme k tomu tak, že jde o festivalový formát, který vzniká pro konkrétní čas a místo. V něčem je to kouzelné, ale měl bych samozřejmě i chuť ukázat to dalším a dalším lidem… Tolik hodin a měsíců práce takhle zmizí. Když se mě po premiéře ptali na moje pocity, jak bych to ohodnotil, co říkám na výsledek, připadalo mi, že se na to hodí spíš citát z Pelíšků: To muselo dát práce, a přitom taková blbost. Samozřejmě to blbost není, ale v tom kontextu pomíjivosti to k tomu pocitu svádí. Ale takhle – výstupy jsou nádherné, představení se povedlo, můžu říct, že jsem na všechny hrdý, ať už na práci mých kolegů nebo v dalších skupinách. Ale tím nejdůležitějším na tomto projektu pořád zůstává proces, který byl velmi intenzivní. Komunikace v takovém počtu lidí byla strašně náročná, první půlrok jsem na to vlastně byl sám a musel jsem se velmi zorganizovat. Hodně jsem se na tom naučil a myslím, že i ostatní. Koordinace v týmu 30 lidí nebo v rámci umělecké skupiny, která je ještě součástí velké projektové skupiny, to je obrovská zkušenost. To je přesně to „neformální vzdělávání“. Životní zkušenost je životní zkušenost, k tomu není potřeba možná nic říkat.

Jaká je tvoje hlavní profese, kde se cítíš jako profesionál? Kým jsi?
To je těžká otázka. Asi zatím nikde. Studoval jsem filmovou vědu a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně, ale studium jsem nedokončil. A kým jsem? To bych chtěl vědět taky, možná na to budu umět odpovědět za deset, dvacet let. Teď pracuji pro SE.S.TA v PR a marketingu sociálních sítí, ale jsem na volné noze. Točím videa, spravuji sociální sítě, dělám v produkci. Panta Rhei byl můj první krok ve vlastní autorské umělecké tvorbě, protože i když je výstup kolektivní, koncept a vize byly moje. Nevím, co bude dál. Pořád zkouším spoustu rolí a pozic a hledám si tu svoji cestičku.

• Autor: Lucie Kocourková
• Publikováno: 21. července 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Festival KoresponDance jako spojnice komunit: S Martinem Říčanem o projektu Panta Rhei

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ