V lahůdkářství divadelních miniatur
Festival „ohromných maličkostí“ – krátkých představení, improvizací a divadelních čtení – pořádá časopis Svět a divadlo už od roku 2006, kdy se poprvé konal v Divadle Na zábradlí, kam se pak opakovaně vracel. Letos se poprvé zabydlel na obou scénách a v zákulisí divadla Alfred ve dvoře i v přilehlém vnitrobloku. A poprvé trval dva dny. Dům plný zázraků, jak organizátoři místo nazvali, nabídl 29. a 30. srpna neuvěřitelných sedmdesát představení třiceti malých divadelních produkcí. Všechno se stihnout nedalo, zato si člověk připadal jako v lahůdkářství: Dám si trochu loutek, nebo improvizace? Atmosféra dvorku s pískovištěm festivalový zážitek spoluvytvářela.
Hana Voříšková patří ke stálým spolupracovníkům festivalu FOTO ZUZANA LAZAROVÁ
Inspiraci a duchovní otcovství festivalu připisuje šéfredaktor SAD Karel Král spisovateli Gilbertu Keithu Chestertonovi. Jeho kniha krátkých próz dala festivalu nejen jméno, ale i „charakter“. Ten potvrzuje, že paradoxně právě na malinkém prostoru se často rodí velké divadlo, a to i ze hry s věcmi tak obyčejnými, jako je trocha pomalované lepenky, odložený plyšák, kus betonu, hlas nebo světlo.
K nejvěrnějším účastníkům Ohromných maličkostí patří Hana Voříšková, která se svým papírovým divadlem vystupovala i na úplně prvním ročníku. Letos s papírovými ploškovými loutkami na špejlích, které zapíchávala do bedny s pískem, vyprávěla příběhy Balada o modré panně a plachém zobáku a Dobré ráno – dobrou noc. Průzračné povídání o střídání dne a noci připomínalo mytologie přírodních národů a „primitivní“ loutková technika mu velmi slušela.
Pravidelným protagonistou festivalu je také Ctibor Turba – letos pozval diváky rovnou do svého bytu, kde recitoval verše Jána Sedala a promítal své animované filmy. Také tentokrát královsky bavily dětské i dospělé publikum bravurními loutkovými improvizacemi Buchty a loutky. Automatu na filmy stačilo vyslovit název snímku a obratem se na malinkém jevišťátku odehrála skeč, která persiflovala nebo absurdně posouvala filmový motiv, postavu, nějakou profláknutou scénu či hlášku. Zchudlý loutkář Marka Bečky pak dokázal vtipně sehrát jakoukoli pohádku jen s loutkami čerta, dinosaura a myslivce, a to i Sněhurku a sedm trpaslíků.
Loutkářské řemeslo dostává na festivalu pravidelně velký prostor. Z Liberce jako obvykle dorazilo Naivní divadlo. Jeho koronavirová hříčka Loutkovid se ale pouštěla na tenký led aktuality dost prvoplánově. Nápaditými „arcimboldovskými“ loutkami vyrobenými z příborů a kuchyňského náčiní okouzlilo plzeňské Divadlo Alfa v inscenaci hry Johanes Doktor Faust.
Největším překvapením ale byly dvě produkce, pod nimiž je podepsán Robert Smolík, scénograf, realizátor loutek a mechanických objektů a pedagog DAMU. Cirkursus je velmi komorní prezentace důvtipných mechanismů, evokujících cirkusová vystoupení, jejichž protagonisty jsou plyšoví medvídci. „Neohrabanost“ artistů a chybovost konstrukcí jsou zdrojem humoru, Smolík je bere do hry.
Druhý kousek nazvaný Upír na Koštofránku inspirovala jičínská legenda o upírce a kresba Josefa Váchala. Smolíkovy marionety a zvukový doprovod Veroniky Svobodové fascinujícím způsobem oživují svět váchalovské mystiky. „Scénické efekty“ jsou tak rafinované, že umějí sugestivně a s jemnou nadsázkou oživit i subtilní metafyzické děje jako dobývání duše zemřelé ženy zlými silami. Smolíkovy loutky jsou přímo řezbářské skvosty.
Smolík stojí za malou loutkovou scénou sám, občas si při manipulaci s loutkami nebo předměty viditelně pomáhá zahnutým drátem, někdy rukou, která musí přímo na scéně ukáznit nepoddajné dřevěné protagonisty. Ani tady „chyby“ paradoxně neruší. Naopak dávají příběhu nový rozměr – zážitek jakési vyšší, všeusměrňující demiurgické vůle.
Existenci něčeho, co nás přesahuje, intenzivně vnímáme i při skutečně miniaturní divadelně-výtvarné performanci nazvané Prefaby. Preapokalyptická betonová idyla Plata Company a mir.theatre je určena pro sedm diváků. Za malým stolem sedí muž v šedivém obleku (Dominik Migač nebo Jakub Maksymov) s tváří zakrytou velkou plochou maskou. Jeho ruce na stole pomalu posunují a přestavují geometrické betonové objekty, trochu jako hrací kostky. Pohybující se světelný paprsek a sugestivní zvuková stopa nás vedou prázdnými ulicemi města, které si prohlíží animátorův prst. Procházíme nitrem panelákového bytu, vrzání dveří i zvuk kroků dosvědčují život jeho neviditelných obyvatel. Nebo jsou to jen vzpomínky hmoty ve městě duchů?
K Ohromným maličkostem neodmyslitelně patří autorská čtení, vyznačující se intimitou naslouchání i občasnými přesahy k divadlu. Ty letos krásně vycházely S.d.Ch., který četl ze svého koronavirového ironického mystifikačního seriálu Tutáč na Tenerife příhody a úvahy ministra kultury Tutáče, jenž se svým sekretářem Slávkem Jandákem prožívá karanténu ve vile Michala Davida. Pavel Novotný s přítomnými v tom nejlepším slova smyslu sdílel své autobiografické Zápisky z garsonky. A stejný pocit blízkosti a vzájemného napojení s publikem navodil Tomáš Stolařík v monologu Clint Eastwood, který David Ireland napsal pro mezinárodní soutěž o Cenu Ferdinanda Vaňka, již rovněž pořádá SAD.
Závěr prvního večera patřil jednomu z vrcholů festivalu: Ivan Acher resuscitoval se třemi skvělými interpretkami jeho hudby, Vandou Šípovou, Terezou Marečkovou a Janou Vébrovou, své „nemrtvé písně divadelní“ s texty v esperantu. Hudba, osobnosti zpěvaček, jejich strhující temperament i jakási poťouchlá něha proměnily divadelní koncert ve výjimečný zážitek.
Chesterton napsal, že to nejvíc neuvěřitelné na zázracích je, že se stávají. Ohromné maličkosti jsou festivalem, který dává těm malým, často přehlíženým divadelním zázrakům prostor, aby se mohly stát. A ony se fakt někdy dějí.
Komentáře k článku: V lahůdkářství divadelních miniatur
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
