Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Festival Tanec Praha v roce koronamoru
Část první – letní
Letošní rok nebyl vůbec příznivý pro konání festivalů; těch mezinárodních už vůbec. Zdálo by se, že šance na uskutečnění celého průběhu tradičního Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2021, snad s výjimkou představení dlouho vyjednávané hvězdy, řeckého choreografa Dimitrise Papaioannoua, je nízká. Ale to neznáte Yvonu! Rozumí se zakladatelku festivalu Yvonu Kreuzmannovou, jakož i polovinu ředitelské dvojice, kterou tvoří spolu s Marketou Perroud, dobrým andělem TANCE PRAHA a bývalou sólistkou Lyonského baletu. Repertoár již 33. ročníku, který vybraly, znamenal i četné – a vzdálené – cesty za novým a co nejkvalitnějším repertoárem.
Tanec jako sebeironie
V hektickém čase, v jakém žijeme, se do programu festivalu dostala i díla stále ještě v procesu tvorby nebo díla vinou koronamorových zákazů omezená nemožností spolutvůrců být při tvorbě pospolu. Což zavdávalo příčinu pro time-specific humor.
Program byl otevřen příjemným a humorným představením italské umělkyně Silvie Gribaudi pod názvem| GRACES. Oněmi Gráciemi, inspirovanými sochami římských či francouzských fontán, nebyly tři půvabné nahé dívky, nýbrž tři obnažení mladíci ve slipech. Na tom už se dá stavět. Sama choreografka, dáma v nejlepších letech, se k jejich tanci – i k tomu obnažení – s chutí přidala, se sebeironií ke svému vlastnímu hédonickému tělu. Obecenstvo projevilo pro humor vstřícný smysl. Bylo to trochu hříšné, trochu pokleslé, trochu skandální, s příchutí přiopilé zábavy. A obecenstvem velmi dobře přijaté.
Tereza Ondrová pak ve spolupráci s Gribaudi představila work in progress Insectum in Prague (Červ v Praze?). Bylo to duo pro jednu tanečnici; Tereza byla s partnerkou spojena do ciziny reproduktorem; hlas Gribaudi jí z dálky poskytoval choreografické pokyny a podněty. Což přirozeně přinášelo četné příležitosti pro tanečně situační humor, ve kterém je Tereza Ondrová jako doma.
Ve stejně lehkém duchu byl letošní festival i ukončen; mladí Italové Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi (DE/IT) se v představení HARLEKING vrátili k domácí tradici commedie dell’arte, zdaleka, jak se zdá, ještě nevyčerpané. Vypadá to, že současný tanec se čím dále tím více od čistého tance odklání k fyzickému divadlu; respektive – už to přestala být vůbec otázka.
Tanec jako metamorfóza
Vzhledem ke zvláštním okolnostem, za nichž se festival letos koná, je tentokrát rozdělen na dvě části – letní a podzimní. A každá má svou hvězdu. V letní části festivalu jí byl řecký choreograf Dimitris Papaioannou, který se představil v Praze poprvé; bylo to krátce po premiéře. Uvedl tu své dílo Transverse orientation (Příčný směr, chcete-li). Patří dnes mezi superhvězdy na roztrhání a Yvona Kreuzmannová jeho přítomnost v Praze komentovala slovy: Vlastně je zázrak, že jsme to dokázali.
Styl Dimitrise Papaioannoua je výrazným typem fyzického divadla, postaveného na technicky vyspělých a zároveň velmi flexibilních tanečnících. Ne že by snad exhibovali takovou či jinou taneční techniku, ale že jsou schopni dát svým tělům veškerou výmluvnost, uskutečnit veškeré jeho proměny. Jako bychom v Papaioannouových horeografiích listovali středověkými bestiáři s jejich prapodivnými zvířaty, srostlinami a propleteninami údů živých tvorů. I Giuseppe Arcimboldo se svou složenou hlavou souhlasně usmívá, ať už odkudkoli. A Papaioannou dává vyniknout všem valérům lidského těla; předvádí těla mladá i stará, mužská i ženská, krásná, i životem poničená. I tělo zvířecí.
Tím zvířecím tělem je ve skutečnosti obrovitá pohyblivá loutka býka; k ní se vztahuje veškeré dění na jevišti. Nevím, zda je to proto, že je Papaioannou Řek, nebo že je to vzdělaný člověk, nebo prostě proto, že je to citlivý umělec, ale má nesporně velký smysl pro vyhmátnutí archetypů, aby ve sklepních cestách lidského podvědomí rozezněl jejich mohutný emocionální zvuk.
Býk nesporně silným archetypem je; odpradávna známým a pochopitelně mužským. Nahota na pozadí tohoto nadbýka se jeví mimořádně zranitelná. A ženským protikladem Býka ve scénáři choreografa není – jak bychom očekávali – nějaká Europé, případně jiná figura řecké antiky, nýbrž inkongruentně Madona s děťátkem. Papaioannou tak v opovážlivém gestu chytil za vlasy dvě tradice Evropy a srazil jim hlavy čelem k sobě!
Tanec jako perzifláž
S takovou srážkou dvou bytostí, dvou entit, a poté s jejich vzájemným prorůstáním pracuje Papaioannou opakovaně. V předešlých choreografiích jsme tak mohli vidět mimo jiné i převysokou trojnohou dívku kráčející po forbíně. Právě tak „nepřípadně“ přikomponuje Dimitris Papaioannou k supermytické obří postavě býka „chór“ černých kulatolebých postaviček, které jako by vypadly z komiksu pro děti. Ty poskakují kolem Býka, animují tuto olbřímí loutku. Jsou řeckým chórem převedeným do komiksové kulturní epochy.
Papaioannou je tak trochu Bosch, tak trochu Dalí. Tak trochu i Ovidius. Když se v závěru představení vyvalí „spodní vody“, skryté pod prkny jeviště, dává nám na vědomí, že nic netrvá na celém světě, všechno je v proudu, jak naráží na vlnu vlna, tak též ubíhá čas, jsa stíhán a současně stíhaje sám, a nový je vždy… (Proměny).
Vysoké a nízké, mytické a karikaturní se u Papaioannoua drze mísí. Vypěněná obraznost je narušena čirým výsměchem. Pokud jde o jeho dramatickou kompozici, jako by se řídila pravidlem „a co kdyby?“. A co kdyby najednou, z ničeho nic, přeběhla scénu nahá stařena, s oplácaným tělem a svraštělou kůží? A co kdyby najednou dívčí Madona ve své kanonizované podobě porodila božské dítě poměrně naturalistickým způsobem? A jako hudební doprovod zní – surprise, surprise – Antonio Vivaldi.
Festival, jak už jsem zmínila, nekončí letní částí, jeho program bude pokračovat na podzim. Také podzimní část bude mít svůj vrchol; 11. září bude uvedeno v Hudebním divadle Karlín nejnovější dílo Williama Forsytha A Quiet Evening of Dance. Je to koncert. Oslava baletní techniky, které je William Forsythe mistr, vyjadřuje se o novém díle, které nás čeká na podzim, Markéta Perroud.
Tanec Praha, 33. ročník, první část, červen 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK. Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Festival Tanec Praha v roce koronamoru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
