“Rád bych nabídl nový pohled na anatomická těla žen, která prochází věky a nesou s sebou estetickou a etickou zátěž svých epoch. Chci vrátit plnou moc objektu touhy, poznání a fascinace hlubšímu tajemství, jež tyto jedinečné artefakty obsahují. Jde o zkoumání anatomie našeho nevědomí, které vtěluje naše těla a propojuje je s kosmem. Tato poetická cesta se opírá o vědecký výzkum. Inscenace otevírá úvahy o našem „prvním mozku“ – břiše –, který určuje naši citlivost a emoce, v tanci, kde mikrokosmos a makrokosmos splývají v jedno,” říká Boris Gibé o svém projektu. Jaký je tedy výsledný zážitek diváka ?

Z pohledu diváka

Návštěva tohoto představení je zároveň fascinující i děsivá (nic pro klaustrofobiky a nyktofobiky). Tato podívaná je určena pro cca 100 diváků, kteří se musí vměstnat do kruhového prostoru, kolem kulatého pitevního stolu. Představení se skládá z několika zážitků. Nejprve absolvujeme odborné pokyny jednoho člena souboru Les Choses de Rien. I když velmi názorně s využitím rekvizit nás poučí, kterak najít ve tmě sedadlo, jak si na ně sednout, abychom neporazili tácy s občerstvením či nevylili připravenou vodu na jiného diváka, v praxi zdaleka není snadné pokyny dodržet. V naprosté tmě se posunujeme úzkým prostorem, a až už nemůžeme dál, hmatáme po skládacím sedadle, na něhož je třeba nasednout jako na kolo. Před sebou máme tác s vodou a několika sousty (zjistíme po hmatu), a pokud sedíte v dolní řadě, máte navíc zážitek, že vás kdosi shora kope do zad. Zazvoní zvoneček, a vy můžete zažít první fázi překvapení - ochutnat malé kouličky (snad želé nebo ovoce v čokoládě?), event. je zapít vodou. Následně vás vyděsí hrom a blesk shora, ale jen na prchavý okamžik. Teprve po chvíli se před námi v šeru objeví kulatá platforma, na níž leží ženská postava. K tomu zní uklidňující hlas Lenky Krobotové, který nás vede do jakési mystické vesmírné krajiny, možná na počátek světa a zrození Venuše z mořské pěny. Během sedmdesáti minut trvajícího představení odhalíme mnohé nečekané a pro mnohé možná i nechtěné. Nejprve sledujeme, jak si nenechavé ruce neviditelných asistentů, které jako hadi vylézají zpoza plátna, hrají s umělým tělem, včetně „odřezávání“ hrudníku, aby tak odkryli jeho vnitřek. Odtud  postupně vyndávají jednotlivé části, vnitřnosti, a následně se do hry s tímto "vnitřním vesmírem těla" zapojí i samotná bytost. Nejprve jen pomrkává, jako by teprve zvolna ožívala, poté odhodí nejprve falešné bulvy očí a dlouhé rezavé vlasy, a pak se začne aktivně pohybovat. Ano, je to protagonista Boris Gibé, jehož hlava a trup tvoří horní část sledovaného objektu, zatímco ta druhá je umělá (byť velmi autenticky připomínající lidské tělo). Z vykuchaného břicha poté vzlétá točící se koule (snad miniatura země, která je obsažena v každém z nás?), a  shora se snáší její zvětšená replika. Po nejrůznějších hrátkách s vnitřnostmi (např. střeva z mikrotenu se nafouknou a krouží po prostoru, kde narážejí do tváří diváků), následuje divoký tanec stříbřité "peřiny", kdy si nejsme jisti, zda jde jen o tento nafouknutý materiál, nebo je v něm zaklet  i živý člověk...  Nakonec ovšem zjistíme, že uvnitř opravdu je!  Postupně se osměluje k výraznějšímu pohybu, a nakonec (podložen nenápadným polštářkem na ocelových lankách) létá prostorem jako podivný pták či snad démon. Lze jen obdivovat kondici, řemeslnou erudici a přesnost performera, který rozhodně není žádný střízlík, nicméně prostor malého stanu s jistotou a přesností ve svém pohybu až tanečním obsáhne zcela, aniž by ublížit sobě či divákům. Rozhodně nejpodivnější novocirkusová podívaná, jakou jsem kdy viděla a zažila.

Gibé umělec

Sluší se bezpochyby podat alespoň stručnou informaci o tomto umělci, který byl u nás k vidění v roce 2018  s představením L´Absolu. Boris Gibé získal své první profesionální zkušenosti ve dvanácti letech. Jako spoluzakladatel souboru Zampanos v roce 1996 absolvoval v roce 2003 turné se čtyřmi produkcemi, které projížděly vesnicemi ve Francii a 14 africkými zeměmi. Rozkročen mezi novocirkusové šapitó a tanec ho setkání s jinými soubory dovedla k vystoupením v Cirque Médrano, Cie Cahin Caha, Cie DCA – Philippe Decouflé, Clowns sans Frontières, Néry, Les Ogres de Barback, Cirque Electrique, Cirque Pocheros, Cie La Zouze – Christophe Haleb, Cie Les Cambrioleurs – Julie Bérès, Cie Ki Productions – Kitsou Dubois a kolektivech Ai Migranti a Le Caravansérail. Začátkem roku 2004 založil Boris společnost Les Choses de rien, s níž prostřednictvím své scénografie rozvinul originální umělecký jazyk, v němž se prolíná akrobatický tanec, létání vzduchem, plastové napodobeniny lidského těla a technologické vynálezy,  kdy se skutečné tělo stává syrovým a zároveň poetickým artefaktem. Jeho výtvory si pohrávají s mentálními vesmíry, s humorem zpochybňují existencialismus, osud, omezení, dezorientaci, vnímání reality ze subjektivního pohledu. Má za sebou desítky projektů v různých prostorách (je nejene performerem. ale  zároveň scénografem, lighting designerem i zvukovým mistrem svých představení). V roce 2021 vytvořil koncept Le Grand Panopticum, spojeného právě s dílem Anatomie du désir z roku 2023.

Prostorový a tematický koncept  Anatomie du Désir

Boris miluje vytváření imerzivních scénických prostor, do kterých může publikum fyzicky vstoupit.  Kombinuje v nich realitu s virtuální realitou. Jeho cílem je, aby diváci vnímali dění destabilizujícím způsobem, který se blíží závrati. Vede je k zpochybňování jejich jistot, konvencí reprezentace a k vytváření nových perspektiv. Zve diváky k přijetí dvojí reality cirkusu – zakotvení v technické i praktické práci a otevřenost nekonečné fantazii – a nachází hodnotu v rovnováze mezi těmito dvěma aspekty.

Anatomie du Désir (podobně jako představení L’Absolu) zkoumá kruhovitost cirkusu a dynamiku pozorování. V takovém představení jsou diváci i účinkující zároveň pozorovateli i pozorovanými a výměna pohledů se stává ústředním tématem. Borise obzvláště přitahuje „magická skříňka“ pohledu shora, která v sobě shrnuje sílu i tajemství cirkusu. Tato vertikální perspektiva skrývá techniku ​​a zároveň propojuje zvuk, světlo a stroje do smyslového zážitku, který upřednostňuje vjem před chápáním. U představení Anatomie du Désir, které je koncipováno jako anatomické divadlo, začal se scénografickým konceptem inspirovaným anatomickou pitvou. Zpočátku si představoval intimní, zatemněnou kantýnu, kde by diváci společně jedli, ale projekt se vyvinul ve zkoumání neviditelných kosmických sil a jejich vlivu na touhu, náladu a vnímání. Navrhl extrémně omezený prostor pro vystoupení – dvoumetrový pitevní stůl – a omezení přijal jako zdroj kreativity. Přirovnává tento přístup k chůzí po laně, kde zdánlivá svoboda existuje pouze skrze přísná omezení, či k malbě, kde je bezmezný výraz orámován okraji plátna. Anatomie du Désir zkoumá témata, jako je postavení žen jako objektů patriarchálního pohledu, role umělkyně jako objektu divákova pohledu. Použitím elektrod, připojeným k lidskému tělu, směřuje k zviditelnění neviditelných podnětů, tedy záměru vnímat bolest a zranění jako přirozené aspekty cirkusové praxe.