Častým stereotypem současného společenského diskurzu je tvrzení, že stáří a s ním spojené nemoci i sociální status jsou stále tabu. Nemyslím si to, ve všech uměleckých druzích a žánrech se téma stáří hojně vyskytuje, i když pravda, film a literatura v tom divadlo předčí. Byly časy, kdy se v souvislosti se stářím na divadle upřednostňovaly schopnosti prožít je smysluplně, ještě trochu se bavit, uplatnit svoje nejlepší intelektuální schopnosti (třeba v detektivním pátrání), najít lásku, podniknout cestu, něco změnit. Ale hrůza z Alzheimerovy choroby a demence nutí umělce vypořádat se i s těmito doprovodnými jevy stáří. Postdramatický text Katji Brunner jde nekompromisně touto cestou.