Samotnému festivalu navíc již 11. června předcházel prolog v podání žáků Muzikálové školy při Městském divadle Brno. Jejich program Pískání po větru a muzikálová smršť se stal energickou předehrou v podání mladých talentů, jež výrazně přispěl k tomu správnému naladění se na festivalový maraton následujících dní. Ty přinesly příběhy inspirované životy velkých českých i světových osobností. Ty přinesly především inscenace, které životy významných českých i světových osobností nepředkládají jako hotové příběhy, ale jako otevřený materiál pro současnou interpretaci.

Prvním titulem, jenž lze zařadit právě do této linie „muzikálových biografií“, byla inscenace MÜLLER – Život na 2 ťahy z bratislavské Nové scény v režii Romana Poláka. Autorský muzikál konfrontující život slovenského zpěváka Richarda Müllera s motivy z Božské komedie Danta Alighieriho se vyhýbá chronologickému životopisu i tradičnímu modelu jukebox muzikálu, když staví především na méně známých umělcových písních z 80. a 90. let. Právě výsledná převaha alegorických obrazů ovšem způsobuje, že motiv Müllerovy životní rozpolcenosti zůstává ve výsledku upozaděn, a v rozsáhlé, více než tříhodinové stopáži se navíc téma místy rozvolňuje až do podoby těžko uchopitelného celku.

Naopak inscenace Eva! staví svou poetiku na zřetelné snaze oslovit především fanouškovskou základnu zpěvačky Evy Pilarové, a to zejména prostřednictvím výběru jejích nejznámějších písní. Projekt, který vznikl z iniciativy Petry Králové ztvárňující titulní roli, však zůstává pouze u toho, aby rámcově představit několik nejzásadnějších událostí ze života zpěvačky.

Podstatně svébytnější způsob, jak nahlížet na odkaz významné osobnosti našich dějin, představila inscenace Masaryk ze Slováckého divadla v Uherském hradišti. Autorský muzikál dvojice Doda Gombára (scénář a režie) a Róberta Mankoveckého (hudba a hudební nastudování) se nesnaží budovat pomník prvnímu československému prezidentovi, ale naopak jej symbolicky „snímá z koně“ a ukazuje jako člověka formovaného vztahy, pochybnostmi i historickými okolnostmi. Postava Masaryka je přitom rozdělena mezi osm interpretů (bez ohledu na pohlaví), čímž se pozornost odpoutává od fyzické podoby a zažité ikonické představy ve prospěch mnohovrstevnatého portrétu osobnosti. Text jakoby vznikající na principu asociací přímo na jevišti a v rytmicky pulzující formě navíc dokáže zprostředkovat překvapivé množství informací, aniž by sklouzl k ilustrativnímu životopisu.

Současné hudební divadlo nabízí tedy hned několik způsobů, jak k těmto osobnostem přistupovat – od biografické rekonstrukce až po jejich využití jako nositelů obecnějších etických významů. Winton Daniela Kyzlinka a Luďka Kašparovského napsaný přímo pro Městské divadlo Brno tak nepracuje s příběhem sira Nicholase Wintona jako s čistě dějinnou událostí, ale jako s obrazem lidského chování v mezních situacích, kde se rozhoduje o podobě základní lidské slušnosti. Této interpretaci navíc dopomáhá režijní uchopení Petra Gazdíka, které tuto rovinu akcentuje a drží inscenaci v civilně soustředěném, významově přesném tvaru.

Vedle nově vzniklých děl hudebního divadla přehlídka představila také současné přístupy k inscenování tvorby britského skladatele Andrewa Lloyda Webbera, a to na příkladech inscenací Evita a Jesus Christ Superstar. Ten se na festivalu objevuje již třetí rok po sobě, což samo o sobě vypovídá o jeho mimořádné popularitě v českém hudebním divadle i o jeho trvalé schopnosti nabízet nové interpretační a režijní výklady.

Evita Moravského divadla Olomouc, jež se stejně jako mnohé další festivalové tituly vrací k životu skutečné historické osobnosti, zaujala především nápaditým scénickým řešením Marka Cpina a světelným designem Filipa Horna. Režie Marka Davida navíc oproti původnímu dílu posiluje soucit s hlavní hrdinkou, jejíž osud se v závěru proměňuje v tragický obraz tělesného i existenciálního rozpadu.

Inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni Jesus Christ Superstar v režii Lumíra Olšovského pracuje se zasazením do dystopického světa, v němž je postava Ježíše redukována na mediální tvář propagandy. Ideologické konstrukty zde ale prostupují jak stranou římské moci, tak okruhem jeho následovníků, čímž se samotný příběh neustále rozpadá mezi různými výklady a ztrácí pevnější interpretační ukotvení. Některé z těchto inscenačních významů přitom fungují přesvědčivě, jiné by si naopak zasloužily větší režijní dotažení, aby se jejich sdělnost v rámci celku plně zkoncentrovala.

Obdobný problém nastává i u inscenace Cyrano hradeckého Klicperova divadla, které se na festival vrátilo po úspěchu titulu A pak usnu a vstanu, věnovaného životním peripetiím Zuzany Navarové. Tentokrát se soubor obrátil k adaptaci známého Rostandova dramatu v rapové interpretaci, jež se snaží klasický příběh aktualizovat jazykem současné hudební estetiky, která může být srozumitelnější mladšímu publiku. Výsledný tvar však vykazuje nedostatky především v rovině motivací postav, jejichž vnitřní logika se v adaptaci i režijním uchopení Patrika Lančariče místy ztrácí.

Festival zároveň představil i méně známé muzikálové tituly, které rozšiřují repertoár hudebního divadla známý v českém prostředí. Muzikál Tootsie, jehož českou premiéru uvedlo Západočeské divadlo Cheb, nabídl divácky vstřícnou komediální adaptaci známého filmového námětu, zatímco inscenace Vražedná balada přinesla dosud v českém kontextu neuváděný americký muzikál v podání souboru HNK Varaždin z Chorvatska. Právě Vražedná balada navíc zaujala velmi přesvědčivými pěveckými výkony všech představitelů, které výrazně přispěly k její celkové živosti.

Zcela odlišný pól festivalové nabídky pak reprezentovala inscenace Teď! z Naivního divadla Liberec, určená dětskému publiku. Přestože staví na zdánlivě sjednocujícím tématu času, chybí jí výraznější rámec či příběhová linie, která by jednotlivé výstupy pevněji propojila a zanechala trvalejší stopu. Výsledkem je spíše vizuálně atraktivní, avšak z paměti rychle vyprchávající inscenační tvar.

Festival Dokořán 2026 v souhrnu nabídl široké spektrum přístupů k hudebnímu divadlu. Nejsilněji zastoupená linie tzv. „muzikálových biografií“ přitom ukázala touhu českých inscenátorů dále rozvíjet možnosti zpracování životů velkých osobností a překračovat hranice tradičního biografického vyprávění směrem k výrazně různorodým interpretačním formám. Zbývá sledovat, jakým směrem se tento trend chystá ubírat a jak se jeho podoby budou nadále proměňovat.