Frida

Úvod festivalu patřil taneční inscenaci Frida, jež představila bouřlivý život mexické malířky Fridy Kahlo. Pod libretem, choreografií a režií je podepsaná šéfka tamního baletu Marika Mikanová, která se k tématu Fridy vrátila po své ústecké verzi z roku 2020, tehdy ještě nastudované pro Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem (dnes fungující pod názvem Divadlo města Ústí nad Labem, pozn. redakce).

Mikanová se rozhodla představit světoznámou umělkyni na realistickém půdorysu, nešla cestou tzv. volných obrazů ze života. Zvolila víceméně téměř chronologické vyprávění sledující zásadní okamžiky jejího osudu. Díky tomu se v příběhu snadno orientují i diváci, kteří mají o Fridě Kahlo jen základní povědomí.

Možná by se někomu mohl zdát tento postup zbytečně přímočarý, nicméně Mikanová je známá svojí důsledností a nespokojí se s pouhou tvorbou tanečních čísel. V jejích inscenacích je silně přítomen režijní rukopis. Ke každému z děl přistupuje s vědomím, že musí se souborem pracovat také na hereckém projevu. Naštěstí Divadlo F. X. Šaldy disponuje baletními umělci, kteří jsou ochotni a schopni toto „dobrodružství“ podnikat spolu s ní. Výsledkem jsou tituly, při nichž publikum nepotřebuje studovat program s obsahem, aby porozumělo ději. Frida není výjimkou.

Pozornost si zaslouží též výtvarná složka Aleše Valáška, citlivý hudební výběr skladeb a zejména pak světelný design, o nějž se postaral Pavel Hejret. Během představení mě rušily pouze sporadické verbální výstupy účinkujících, čímž nemám na mysli zvukové dotáčky. Poněvadž tanečníci dokázali emoce i situace přesvědčivě vyjádřit pohybem, gestem a mimikou, použití jejich hlasu bylo nadbytečné a jen opakovalo to, co již bylo sděleno jinými prostředky.

Žítkovské bohyně 

Večerní část programu obstarala druhá premiéra dramatizace románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně v režii Diany Šoltýsové. Adaptace vznikla původně pro inscenaci Kateřiny Duškové, kterou v covidovém období nastudovala ve Východočeském divadle Pardubice. Protože její uvádění bylo značně poznamenáno pandemií, nyní našla uplatnění v liberecké činohře. Volba Diany Šoltýsové byla logickým krokem. Ve své tvorbě se totiž často obrací k tématům spojeným s ženskými hrdinkami.

Šoltýsová se etablovala mezi režisérky, které kladou mimořádný důraz na choreografickou složku svých inscenací. Tu využívá jako prostředek k rozvíjení významů v obecnější rovině a nutno dodat, že se jí to ve většině prací daří. Z velké části má pohyb v jejích inscenacích také zřejmou symbolickou rovinu. Bohužel právě v Žítkovských bohyních, jejichž text není z hlediska vztahů mezi jednotlivými figurami zcela jednoduchý na orientaci, se tento postup ukázal jako problematický. Režisérka první část zaplnila množstvím symbolických obrazů, čímž značně nezpřehledňovala již tak na pozornost náročný text, třebaže dramatizace Kateřiny Duškové a Jiřího Janků je zpracována chronologicky, a navíc divákům napomáhá i časové ukotvení obsažené v adaptaci. Výsledný tvar první části působil překombinovaně a místy jsem nabýval dojmu, že některé pohybové výstupy byly do inscenace začleněny trochu násilně, takže postrádaly patřičnou lehkost.

Obrat nastal ve druhé polovině, která se od podobných choreografických pasáží téměř oprostila. Režie se v ní soustředila více na hereckou akci a budování situací. Z dámského souboru je třeba vyzdvihnout zejména Markétu Tallerovou v roli Surmeny, zvlášť působivě jsou podány scény odehrávající se na psychiatrii. Výraznou postavu Mahdalky vytvořila hostující Veronika Janků, která v poslední době zažívá pozoruhodnou hereckou renesanci jak na jevišti Divadla F. X. Šaldy, tak v pražském Národním divadle. Na obou těchto scénách hostuje a její výkony patří k zaznamenáníhodným. V hlavní roli Dory se představila Veronika Korytářová, která postavu dokázala s přehledem provést spletitým „detektivním pátráním“ po pravdě o žítkovských bohyních.

Všechny mužské role spolehlivě obstarali Martin Stránský a Michal Květák, nicméně neměli tolik prostoru k vybudování charakterů postav.

Autorkou jednoduché scénografie byla Angnieszka Pátá-Oldak. Hrací prostor tvoří čtverec pokrytý štěrkem, v jehož středu stojí pařez, zatímco zadní část vymezují dvě funkční konstrukce oddělující jednotlivé dějové roviny. Nic víc není třeba.

Liberecké Žítkovské bohyně mě neoslovily tak silně jako pardubická inscenace stejné dramatizace, přesto jde o titul, jenž dokáže v řadě ohledů zaujmout.